17. listopadu pršela v Tesla Areně krev!

Ať už název reportu působí jakkoliv mysticky, budu muset příznivce nadpřirozených jevů zklamat. 17. listopadu v Praze skutečná krev nepršela, ani se nesamovznítil starosta Varšavy, jen zde vystoupili jedni z otců thrash metalu Slayer se svým doprovodem.

Slayer byli až do letoška členy (naštěstí čím dál tím se zmenšujícího) spolku velkých rock/metalových kapel, které se už delší dobu vyhýbají na svých turné oné malé zemi ve středu Evropy. Když tedy v létě byl oznámen termín podzimního koncertu spolu s celou Nesvatou aliancí, zástupy především mladších příznivců měly druhé Vánoce. Zájem byl dokonce tak veliký, že v podstatě pár týdnů před akcí byl koncert přesunut z původně avizované Incheba Areny do velké Tesla (dříve T-Mobile Areny, ještě více dříve Paegas Areny a úplně nejdříve Sportovní haly) Areny. To udělalo z už tak vzácné akce věc ještě raritnější, protože rozhodně není zvykem (a to nejen u nás, ale i všude po světě), aby kapely už skutečně tvrdšího ražení hrály v hale s kapacitou více než 10 000 diváků. Přesunem se tak z koncertu stala vůbec jedna z největších zastávek celého Unholy Alliance Tour. Pro zemi našich měřítek, navíc v kontextu s tím, kolik už museli letos metaloví příznivci vzhledem k počtu hudebních akcí vysolit peněz, rozhodně obdivuhodná věc.

Po srázku v nejmenované hospůdce dorazila celá naše početná parta k Tesla Areně až krátce před pátou. Nikdo z nás neměl tentokrát ambice se cpát dopředu, takže to byl čas naprosto ucházející. Vpouštění do haly začalo velice brzy a probíhalo korektně plynule bez buzerace sekuriťáků. Obsadili jsme místa někde ve dvou třetinách mezi podiem a zvukařem, kde jsme už hodlali zůstat. Avizovaný začátek v 17.30 se sice stihnout nepodařilo, ale zpoždění bylo jen 15 minut, což bylo na podobné akce ok (vše bylo navíc brzy dohnáno krátkými pauzami mezi vystoupeními kapel).

Vítězové souteže o „15 minus slávy před Slayer“ ostravští Malignant Tumour předvedli to, co se od nich čekalo – především zábavu. Na takovouto „kulturní vložku“ bylo oněch 15 minut naprosto vyhovujících a myslím, že nikoho v hale nijak zvlášť neurazili, ovací se jím dostalo slušných.

Ani ne za dalších 15 minut už na podium nastoupili Vikingové Amon Amarth. Rozhodně nepatří mezi mé oblíbené kapely, přesto nemám nějaký důvod na ně nadávat. Odehráli celkem v pohodě vystoupení, během krátkého času se dostalo i na songy z jejich poslední desky a závěr půlhodinové show celkem gradoval. Bylo rovněž znát, že poměrně dost fanoušků přišlo hlavně na ně, protože reakce byly chvílemi vyloženě bouřlivé. O takových si mohli následující Mastodon nechat jen zdát...

Mastodon mi bylo během jejich setu spíše líto. Kvůli zdravotní indispozici přišli dočasně o druhého kytaristu a jeho absence byla během koncertu hodně znát. Navíc jsem (už z tribuny, kam jsme se po Amon Amarth pro ušetření sil přesunuli) nabyl přesvědčení, že jejich hudba je vhodná spíše pro domácí poslech a už tím méně na takhle masové akce, kde se očekává spíše přímočařejší muzika. Hudba Mastodon je hodně technická s mnoha zvraty, což evidentně zásadní část publika moc nebralo a skandování se ozývalo během čitelnějších riffovacích pasážích. Mastodon svůj set zasvětili hlavně poslední výborné studiovce Blood Mountain, ale jak už jsem naznačil, radši si to poslechnu doma, případně na nějakém menším a plnohodnotném koncertu.

O Trivium by se dalo říci, že přišli, zahráli a zvítězili. Opět se nejedná o kapelu, kterou bych zrovna poslouchal, přesto mé dojmy z koncertu byli spíš pozitivní. Sice mi stejně jako na deskách vadilo jejich kopírování Metallicy (především vokální, ten Hetfield tam pořád někde byl) a heavy metalových velikánů (v sólech zejména Iron Maiden), ale musel jsem kvitovat energičnost vystoupení a především podiovou prezentaci. Trivium jako jediná kapela večera pořádně komunikovali s publikem, které na to patřičně reagovalo. Těžiště setlistu tvořily zejména poslední dvě studiovky a celé vystoupení budilo dojem, že z Trivium bude za pár let opravdu veliká hvězda metalové muziky (nakolik už je to oprávněné, to nechám na jiných:-)).

Už na konci padesátiminutového setu Trivium jsme se z tribuny vrátili na plochu přibližně do míst, kde už jsme na začátku celého večera stáli. Pauza mezi Trivium a Slayer byla jen něco málo přes 20 minut, během kterých bylo celé podium schováno za bílou plachtou. Přesně v 21.15 se halou rozezněla působivá skladba Metal Storm z debutu Slayer, kterou kapela na tomto turné používá jako intro. Je to skoro až geniální krok, protože tato z části instrumentálka dovede těšení se na koncert vygradovat do závratných výší. Když se za plachtou objevila charakteristická silueta Toma Arayi, puls stoupl na 180.

Po pádu plachty a startu otvíráku Flesh Storm ale bohužel spadl zpátky zatraceně nízko. Zvuk prvních dvou skladeb byl totiž skoro až trapný. Slayer byli během nich jasně nejtišší kapelou celého večera a to tak, že i pouštěné intro bylo hlasitější než první dva songy (po Flesh Storm následoval War Ensemble). Od trojky Chemical Warfare naštěstí následovalo postupné zlepšení a se sedmým songem v podobě novinky Psychopathy Red přišlo až zázračné zlepšení. Od té doby bych zvuk v našich místech klidně označil za výborný. Posledním nedostatkem, který se bohužel během celé doby nezlepšil, byla atmosféra. Kromě kotle v podobě nějakých prvních 20 řad totiž ostatní lidi reagovali dost vlažně, až jsme si s kamarádem při vyřvávání některých refrénů připadali hloupě. Vrcholem bylo, když vedle stojícímu zelenému vyhulenci vadilo, že se na thrash metalovém koncertě paří... V tuto dobu jsem litoval, že jsme nebyli odvážnější a nešli trochu víc dopředu.

Naštěstí tento fakt nedokázal koncert zkazit úplně, protože Slayer předváděli zničující smršť. Koncert by se dal rozdělit na dvě půlky. Prvních 12 songů přehlídka best of (z této části bych asi nejvýš dal atmosférickou South of Heaven, při které se konečně trochu vyřvávalo a výplachy Cult a Dittohead) a zbývající desítka nespočívala v ničem jiném, než v živé prezentaci legendárního alba Reign in Blood. Slavná deska na mě zanechala stejný dopad jako když jí poslouchám doma, to znamená naprostý půlhodinový nářez. Zejména jsem si užil oblíbence Piece by Piece, Altar of Sacrifice a závěrečné duo Postmortem/Raining Blood. Atmosféra před Raining Blood patří k těm nezapomenutelným koncertním zážitkům. Celé scéna zahalena do krvavě rudé a publikum očekávající nástup onoho geniálního riffu.

Slayer odehráli na svoje poměry dlouhé představení (90 minut), což je v kontextu s tím, v jakém tempu bylo odehráno opravdu obdivuhodné. Přestože atmosféra mohla být jistě lepší, doufám, že byla kapela s koncertem v ČR spokojená a nenechá nás na další koncert čekat tak dlouho (reálně by navíc znamenalo, že už k nám asi nedorazí nikdy) a na turné k nové desce si pršící krev vychutnáme znovu.