21. Open air music festival Trutnov! – reportáž

21. trutnovské léto se neslo ve znamení vzpomínek na sovětskou okupaci v roce 1968, na soumrak svobody a útlak národa pozdější normalizací. Však právě v takovém věnování se však skrývá právě touha po svobodě a míru. Jakkoliv to zní pateticky, na trutnovském festivalu se ideály stávají na pár dní zbytnělým pojítkem mezi účastníky, magickým místem Na Bojišti a Nejvyšší mocností. Fakt, že spousta lidí se tam jede jen vylejt a zapařit, nijak magii místu neubírá. Naopak:)

Letošní ročník měl ještě jeden atribut a to slovo „poslední“. Podle všech informací by totiž už příští rok měl na místě stát komerční areál, snad nákupní a zábavní centrum. Ve festivalovém samizdatu (rozšířený program) je tomuto problému věnováno několik příspěvků. Lze z nich usoudit, že za tuhle zlovůli mohou mocnosti na trutnovské radnici, které krátkozrace vidí jen negativa OAMF Trutnov a tak docela nechápou význam akce. In res Bojiště vs. Zábavní centrum bych zůstala s nadějí – když se kruh uzavřel a v neděli před třetí hodinou ranní skončilo představení The Dhol Foundation a s ním i OAMF Trutnov 2008, Martin Věchet, náčelník a zakladatel festu řekl, že včera mluvil se starostou a že to možná tak ještě docela ztracené není…

Teď už ale k samotnému festivalu. Čtvrteční začátek je neoficiální, přesto, podle informací MF Dnes se už ve čtvrtek sjelo do Trutnova přes 20.000 lidí. A bylo to znát. Před čtyřmi lety, kdy jsem byla v Trutnově poprvé, byli jsme tam skoro sami, neměli jsme si kde koupit pivo, protože stánkaři ještě nebyli vybalení, pili jsme víno ze skleněných lahví, protože ochranka, která jinak striktně zakazuje vstup do areálu se sklem – zcela správně, ještě nebyla na místě. Na první louce bylo sotva pár stanů a dvě louky za ní se nezaplnily po celou dobu festivalu, ta zadní byla zcela netknutá. Letos byla u třetí louka ve čtvrtek večer beznadějně zaplněna. Někdo by řekl, lidí jako sr---k a měl by pravdu. Ono se totiž bylo taky ve čtvrtek na co koukat. V sedm vsadil Geronimo na odkaz svobody v totalitě a nechal první tóny festivalu rozeznít pod taktovkou Karla Kryla, který to všechno shůry sledoval. Čankišou po něm následující byli úžasní a pobídli nás rozhýbat svá těla v pozitivních rytmech. Britští The Subways, jedny z hvězd festivalu rozhodně nezklamali očekávání. Naprosto britský rock, poctivě stylový, mírně pitoreskní, chcete-li ujetý. Zpěvák s patkou (účes) jak ze šedesátých let. Originální melodie a hlavně strhující rytmus. Ty bubny, ty kytary, fantazie, tak skvěle, skvěle britské=) Voodoo glow skulls, kteří přišli po nich, byli trochu jiného ražení. Velmi temně znějící ska, opět s nádechem bizáru, jejich texty jsou hodně proti společnosti, kritizují horší stránky lidí, maloměšťáckost, hrabivost, mě se však úplně spojení hravého ska se „silnými slovy“ nezamlouvá a tak zůstávám u toho, že VGS byli ve správný čas na správném místě, napětí v jejich muzice totiž skvěle doplňovalo naše napětí z očekávání věcí příštích =)

Pátek začíná až po poledni, kdy je festival slavnostně zahájen. Další scény – Druhá a V Hospodě se rozjíždějí ještě později. V průběhu odpoledne se na hlavní scéně vystřídali frajeři jako třeba Znouzecnost, správní pankáči, ale taky třeba Airfare, kteří hodně překvapili nabitým rockem opět v britském stylu v takovým charakteristickým jakoby ubrečeným, senzitivním hlasem, zazpívali samozřejmě i pecky, které slýcháme z rádia (úúúú, aha!, úúúúú, aha! – poznáváte?=) Na živo byli skvělí, měla jsem je trochu za „studiovku“ ale tímto se jim hluboce omlouvám, jsou opravdoví. (A to je poklona, jako prase=)

Na druhé scéně mezitím hráli Jaksi taksi, kteří sice status drsných pankáčů už poněkud ztrácí, přesto měli narváno a celá louka přes druhou stageí pařila s nimi, co do atmosféry, bezva zážitek=) To už nám ale na hlavní scénu přikvačil (po Blue effect) sám samotný Michal Prokop, muž mnoha tváří, krom muzikanta skýtá ještě moderátora (nejlepší talkshow Krásný ztráty), politika i publicistu. Byl skvělý, na celé Bojiště z něj sálalo fluidum moudré osoby s velkým charismatem a hlavně velkým srdcem. Hudba možná není pro každého, ale Michal Prokop je pro všechny=) další adept na podnáčelníka (nevíte někdo, jak to mají u indiánů s hodnostmi?=)

Po něm se ovšem náčelnická čelenka skutečně mihla pódiem. Pozdravit náš přišel sám Vinnetou, rudý bratr, představitel hl. role – Pierre Brice, toho času 79letý sir. Jeho první slova po pozdravu byla – Lex Baxter, chybí mi. Uuuááá a celé Bojiště plakalo pro Old Shaterhanda, věrného přítele Vinnetouova a patrně i Pierrova. Zase přišla jedna z chvílí, kdy všichni dýcháme jako jeden a naše srdce jsou jako jedno. Ptáte se, proč milujeme Trutnov? Proto, pro tyhle chvíle=) Po právu dostal náčelnickou čelenku, což jsem pro vás neváhala zachytit=)

A hned další útok na emoce, Sto zvířat, skvělí skačkaři, Nikdy nic nebylo, Škola, Dáma s čápem, Romeo a Julietta… hned jak přišli na pódium, kapelník zařval: „jo, konečně hrajeme za tmy, kurva!“ A my jsme byli šťastní, že oni jsou šťastní a byli jsme rádi, že jsme se zase shledali a ještě za tmy=) paráda. Krakonoš se zase musel divit, které to hovado boží mu tam zase dupe na té louce, poněvadž jsme pařili jako smyslů zbavení=)

Jasná páka po zvířatech byl nářez, ale nebudem si nic nalhávat, mladším ročníkům to tolik neříká. Jsou dobří, to se musí nechat, aneb máničky měli pohotovost a my šli okupovat stánky s jídlem=) Nevím, jestli vás jídlo zajímá tolik, jako mě, ale musím se s vámi podělit o radost – na trutnově měli kuskus, moje snad nejoblíbenější jídlo, měli tam mexický stánek s chilli con carne, krishnáci se vytáhli a měli hned dvě govindy – kuchyně a v jedné z nich měli vynikající rýži se zeleninovou majdou. Vynikající. V tom stánku, kde byl kuskus měli taky namazaný chleby, skvělej nápad, za 15 Kč si dáš chleba se sejrem a rajčetem, s rybičkovou pomazánkou, se šunkovou paštikou a pažitkou, no prostě krása=) a taky tam měli vynikající uzený masíko, libový=) dobře, konec slintů o jídle, ale je to hodně důležitý, no řekněte=)

Skoro tak důležitý, jako že v pátek v jednu v noci se nad Bojištěm rozpřáhli Shelter/Youth of Today. To byl hodně velkej nářez, hoši do toho mydlili jako blázni a byli při tom hodně, hodně strašidelní. Další nářez, jehož úroveň vám nenabídne žádnej jinej fesťák v Čechách. Tleskám Geronimovi a nejvyšší mocnosti. Wakhan-thanka=)

Vyspali jsme se do soboty, počasí spíš horší, než lepší, ale Trutnov, to je prostě Totální nasazení, nejen ve čtvrt na jedenáct na hlavní scéně=) Ne vždycky se všechno povede, stejně jako zařazení Ready Kirken… bez Hrůzy je to hrůza. Ještě, že jsme se hned po tom mohli pomodlit, aby se to už nikdy nestalo=) Bohoslužba je atribut fesťáku, ale zažila jsem tu lepší. Letos to měli nějací evangelíci a zdaleka to nemělo atmosféru loňských, nebo předloňských mší.

Atmosféru mše rozhodně nemělo ani vystoupení Krucipusku, který byl stejně jako loni absolutně ohlušující, divím se, že to zvukařům povolí, decibely byly asi na dvojnásobný úrovni oproti ostatním kapelám, ale budiž, jsou prostě tyhle démoni=) škoda, že vystupovali ve čtyři odpoledne, v noci by bylo jinačení podivočení=)

Kolem šesté hodiny odpolední se na hlavní scéně začal štelovat fotograf. Že vytvoříme skupinové foto. Do záběru se prý vejde několik tisíc lidí a určitě dosáhneme na rekord. Musíme všichni sedět v lavicích a zadní řady (tam jsme byli my=) musí stát vyrovnaně vedle sebe. Výsledek můžete posoudit na fotografii=) (www.festivaltrutnov.cz)

Druhou scénu pohltili romští Kale. Skvělý zážitek, tančily se divoké tance a Kale obstáli ve zkoušce šamanismu=) Věru Bílou už dávno někde ztratili, ale ze své romskosti neztratili ani zbla. Roztančí i dojmou i mrtvého. Na scéně v hospodě, chcete-li ve stanu, se zatím předváděl pornofolkař Záviš. On je zjevení, jeho texty jsou plné perverzností a vulgarit, on si je zpívá s melodií a s úsměvem, jak kdyby zpíval Včelku Máju. Můžete ho milovat, můžete ho nenávidět, ale je to asi tak všechno, co s ním můžete dělat=)

Ale to už se na hlavním pódiu zhasíná a reflektor se upíná na jediného muže. Má tvář na to, aby mohl hrát v Kytici umrlce, ale přesto je tenhle herec a folkař náramný sympaťák. Z jeho songů třeba známé Prase. Ale má i hlubokomyslnější texty, většinou jsou sdělení skryta v nadsázce, nebo metafoře. Schmitzer je rozhodně minimálně stejně dobrý zpěvák, jako herec=) A jsou tu Soulfly! Další z hvězd festivalu. Tohle jsou hodně velcí drsňáci, mají písně, s kterými si nazadají ani takoví Slipknot, dokonce spolu mají jednu skladbu. Tihle týpci hrají muziku, která není pro každého, ale i přes svůj žánr mají energii a jejich drsnost je neohraná, originální. Nestaví muziku jen na žánru, bicích a zpěvu, kterému moje sestra říká „blití“. Na tričkách a mikinách účastníků bylo znát, že Soulfly jedou na svoje. Z „dark side“ prostě nejlepší, Bojiště je taky spravedlivě odměnilo, jejich poslední deska Dark Ages (temné časy) se taky náramně povedla, ale o tom zas někdy jindy=)

Po nich s lehkým zpožděním nastoupil Carlos De Nicaragua Y Familia. Reagge šaman, který si na památku indiánského náčelníka Nicaracoi vzal jeho jméno. Jeho motto je „Hudba není o tom, odkud jsi, ale kam kráčíš…“ On je z Jamajky a má marleyovskou krev a my jsme kráčeli s ním na vlně jeho skvělého reagge, ve kterém je cítit nejen salsa. Carlos de Nicaragua je i politický aktivista, jeho aktuálním bojem je projekt Fair trade. Jde o to, že potraviny, ale i oblečení a jiné výrobky mají logo fair trade a tím zaručují, že je vyrábějí dospělí lidé (nikoliv děti) a dostávají za to zaplaceno (nejsou to otroci). Výrobky FT jsou samozřejmě o něco málo dražší. Není to však pravidlem, a když budeme pomáhat „férovému trhu“ bude na světě líp=) Poslední poznámka k hudbě Carlose – hrál s takovými kumpány, jako třeba Mano negra, Buena Vista Social Club, Manu chao, nebo Carlos Santana. Vynikající zážitek.

V neděli se Bojiště probudilo do opravdu hnusného počasí. Bylo asi 10 stupňů, foukal vítr a pršelo. Takhle hnusně tu ještě nikdy nebylo. Byli jsme otrávení a spousta spolubojovníků to vzdalo. Pravda, k jejich velké smůle, odpoledne totiž déšť ustal a v areálu je vždycky o mnoho líp, než na obytných loukách. Hlavně se bylo na co dívat a na co pařit=)

Dopoledne se na hlavní scénu vykutálelo Schodiště, povedená partička, hrající hodně vtipné a důvtipné písničky, pravdou je, že v takovém počasí to bylo opravdu nevděčné a nikdo si to vlastně moc neužil… po další bohoslužbě, která taky stála za prd, protože lilo jak z konve se měli dostavit, tramtadadááá, bratři Ebenové. Místo nich se dostavil Vladimír Mišík, no, pro mě osobně to byla milá vzpomínka na dětství a Prázdniny v Telči, ale uplně košer to nebylo=) Skyline po nich nám všem hodně zvedli náladu, i proto, že konečně přestalo chcát. Byli skvělí, v nejlepší formě, uuááá, zapařili jsmeeee=)

Ve stanu to rozjížděli Kohout plaší smrt, skvělí týpci, zrovna recenzuju jejich cédéčko, vyčkejte, co nejdříve se na Rockmagu objeví recka na tyhle divočáky=) na živo byli skvělí, ale mají tolik příznivců, hlavně mezi mladšími ročníky, že bylo skoro nemožné dostat se blíž k podiu a pořídit nějakou pěknou fotečku.

A to už dorazili bratři Ebenovi a opanovali druhou scénu, kde měl hrát Mišík. Skvělej koncert a pecky z nového alba Chlebíčky, tihle hoši se prostě povedli, o tom žádná. Zase další zajimavý dramaturgický počin ze strany Geronima, tím spíš, že krátce po nich sekond stage opanuje Vypsaná fixa. Miláčci davů. Oni jsou prostě skvělí, co song, to totální hitovka, kterou každý po svém pěje s nimi. Tančili jsme, pařili=) Lunapark, 1982, Antidepresivní rybička, Dezolát, prostě VF forever!=) O něco později jsme potkali zpěváka Márdiho, jak hned vedle nás baští langoše, tak to má bejt, ne se schovávat ve VIP zóně=)

A na hlavní scéně proběhl Polemic a Psí vojáci a nadešel čas Tleskat(č) a my tleskali jako blázni, Tleskači jsou skáčko v nejčistší podobě, jsou bezvadní, někomu není po chuti, že nehrají vlastní muziku, nám to bylo šumák a máme je rádi=)

Na Trutnově byl letos samozřejmě i náčelník Václav Havel, hrála se tu jeho hra, měl zde besedu, ale bohužel to jsme nějak organizačně nezvládli. Přesto mám pro Vás jeden exkluzivní snímeček, díky bohu, spíš Davidovi=) za novinářskou akreditaci=) V. H. osobně…

Půl osmé večer byl čas vyměřený pro opičí záležitosti=) Monkey business vystoupili s nějvětší (asi až příliš velkou) pompou, byli převlečení za neandrtálce, celí v kůžích a když jejich hudební výkon byl skvělý, tak docela s Bojištěm nesplynuli. Myslím, že docela nepochopili atmosféru Trutnova a chovali se jako hvězdy. Oni jsou hvězdy, ale asi ne pro Trutnov…

Pavel Bobek po nich to vzal za onačejší konec. Stařík byl očividně dojat. A my taky. Zpíval jako o život, děkoval, vzpomínal na kamarády – většinou mrtvé a moc nám pozvedl náladu. Ve vzduchu byla zase víra, naděje a láska, prostě další z neuchopitelných a nezapomenutelných okamžiků.

Sex pistols experience by se dramaturgicky hodila, jenže ani tihle týpci s publikem nesplynuli. Kopírují nejenom hudbu, jen ať, ale rádoby zfetovanej a narušenej zpěvák, kterej to má ale naučený… trapaaaaaas, prostě pauza na kuskus a horkej čaj.

Hudba praha po nich byla hoodně příjemnou změnou, leč považuji za nadmíru nevděčné vystupovat před The Dhol Foundation. Ta kapela se narodila pro Trutnov. Byli napjatě a netrpělivě očekáváni, teplota se pohybovala kolem sedmi stupňů Celsia, ale amfiteátr byl pořád plný. Ještě měli zpoždění, víc jak hodinu jsme čekali v tichu, ale to muselo být, kruh se uzavírá. Magie vystoupení TDF se nedá popsat. Byli jsme všichni na kost prokřehlí, ale při prvních tónech se ozval ohlušující rachot, potlesk, pískot, skandování, zavládlo nadšení, ale s ním přišlo uvědomění si, že tohle je možná naposled, poslední Trutnov, poslední koncert tady, na rozbitých lavičkách trutnovského amfiteátru. Ještě než začali, šli jsme se projít. Chodili jsme na místa, která důvěrně známe, když jsme tu byli poprvé, ještě jsme spolu nechodili, tady na Trutnově jsme si dali první pusu. Ta červená hlína a klidová zóna u hare krishna, stánky s jídlem, půl metru bahna u toitoiů, potácející se osoby všude kolem, muzika, kterou jinde neuslyšíte a o které byste se jinde ani nedozvěděli, všeliké dobrůtky a dobrá kafíčka a čajíky, spousta kamarádů, kteří se postupně stávali Trutnovu stejně věrní jako my, z šesti lidí se stala dvacetihlavá (ne-li víc) tlupa…

Na Trutnov jsou prostě vzpomínky, které jen tak nezapomenete. Tím je tenhle fest výjimečný a celá tahle mrazící tajemnost se vznášela nad Bojištěm, když hráli naši dholové. Jako by to byla mantra všech těch dvaceti tisíc duší, které se každoročně na pár dní stávají jednou. Na někde v neděli nad ránem končí nirvánou a probuzením, o malý kousek jiným, než když jste přijeli. Ikdyž leckdo by vám řekl: „bodejť by ne, jsem lehčí o pár stovek a mám za sebou čtyři dny kalby, bolí mě celý tělo a těším se dom na normální jídlo, záchod a sprchu=)“ A když jsme vykoupaní a najedení, chtěli bychom zpátky… tak zase příští rok ahoj Trutnove :)