Accept - Blood of Nation

Kdo by se nadál, že po téměř 14 letech se německý ocelový kolos vrátí na scénu a ještě s novým albem? Stalo se, Metalové Srdce se opět rozbušilo a zbytek orgánů začal pilně pracovat na obnově dávno vyhaslé slávy přežívající pouze v srdcích pamětníků.

Novinka vyšla 20.srpna. Kapela ji stihla představit i na našem festivalu Masters of rock. Začala nová etapa,nebo jen chvilkový rozmar? Uvidíme, zatím tu máme album, které si svoje místo v diskografii Accept určitě zaslouží…

Přece jen jednu transplantaci kapela podstoupila, a to výměnu hlasivek. Na pěvecký trůn Uda Dirksnechidera usedl Mark Tornillo. Podle slov Wolfa Hoffmana, jen díky Markovi se kapela dala znovu dohromady. Já osobně myslím, že jeho volba byla správná, Markův chrapot se v některých pasážích podobá Udovi, ale rozdíl tam je slyšet hodně a to je dobře, že se ho nesnaží kopírovat.

Accept nám tímto albem nepřinesou nic nového, pouze oživili svoje heavymetalové kořeny, které od nich máme všichni rádi. A je to dobře, nedovedu si od nich představit nic jiného, Accept zůstali sami sebou. Ovšem tím nenaznačuji, že by se novým počinem vykrádali, právě naopak, nové skladby mají šťávu a album pěkně odsýpá, i po zvukové stránce je vydařené. Také bych chtěl zmínit jednoduchý obal, a to zkrvavenou ruku na titulní straně. Prý je to ruka basáka Baltese. Jak málo stačí k vyjádření tvrdosti a syrovosti alba? Povedlo se. Album od začátku až do konce do vás nahrne jeden nářez za druhým. Musím se přiznat, že jsem si při poslechu párkrát pohodil hlavou. Takhle má vypadat, heavymetal 80. let dneska. Kdyby to tak dělaly i ostatní kapely. I když možná se mi deska zdá tak průlomová právě proto, že ji Accept vytvořili po tolikaleté pauze, to nám ukáží až další alba pokud budou.

Ze skladeb bych vyzdvihnul hned úvodní vál „Beat the Bastards“, song má spád od začátku až dokonce a nenechá vás v klidu, dále mě zaujala následující pecka „Teutonic terror“, byl k ní natočen i videoklip, který vyšel ještě před deskou. Tahle pecka patří mezi nejvydařenější na albu , vtáhne vás do atmosféry starších nahrávek.

Stejně tak zapůsobí i v pořadí třetí „The Abyss“. Za další velký nový hit považuji song „Shades of death“, skladba začíná ponurými tony akustických kytar a do toho se přidá i zbytek kapely s elektrickými kytarami a vznikne z toho opravdová nářezovka. Následující „Locked and Loaded“ mě tolik neoslovila, ale bonusová věc pod číslem 7 s názvem „Time Machine“ mě dostala svým provedením, ale hlavně zpěvem. Mark má sice dobrý hlas, ale v předchozích skladbách mi jeho hlasové polohy přišly pořád stejné a jeho chrapot mě trošku začal nudit. Možná je to tím, že se u Accept teprve zabydluje a hledá se, právě u již zmíněné „Time Machine“ ukázal i hladší projev svého hlasu, který mě zaujal. Stejně tak používá ještě čistější projev hlasu v záležitosti „Kill the pain“. Je to pěkný cajdáček, který celé nadupané album, příjemně odlehčuje.

„Rolling thunder“ nás zase vrací do rychlého tempa a ostrých sólíček, v téhle skladbě i Mark tlačí na pilu a ječí jak o život. Snad mu to takhle jde i na živo, neměl jsem bohužel to štěstí je vidět na Masters of Rock. Poslední 4 skladby se nesou v typickém acceptovském kabátě,zejména předposlední „No Shelter“ nahodí starou dobrou „Udovskou“ atmosféru. Takže jak už jsem psal, je to nášup od začátku až do konce.

Na závěr o novém počinu kapely mohu říct, že svoje fanoušky určitě nezklame a určitě si najde i nové v těch, kteří tuhle oldschoolovou legendu ještě neznají.