Adrien – Není se čeho bát

Zabavovka jak cyp, řekl by můj kamarád z Ostravy. Neberte tento výrok nijak hanlivě, napsat totiž solidní píseň pro dobrou tancovačku (natož celou desku) není zrovna nejjednodušší úkol a tento Ostravákův výrok je de facto pochvalou. Adrien ovšem album na slušné úrovni udělat umí. Ostatně pojďme se na jejich poslední počin podívat podrobněji.

I když se Adrien prezentují jako kapela koncertující na festivalech či v klubech po celé naší vlasti, s jejich crazy rockem spíše zapadají do škatulky zábavového rocku. Venkovské sály ovšem brázdí také (za což se jistě nestydí), a právě především k účelům taneční zábavy je určena jejich deska s názvem Není se čeho bát. Je již čtvrtým počinem této pětice ze Světlé nad Sázavou, která letos slaví desáté výročí vzniku. Jak však představit hudbu Adrienu těm, kteří ji nikdy neslyšeli? Vězte, že muzika vám bude asi nejspíš připomínat kapely typu Alkehol, Harlej, Doga apod. Stejně jako uvedené soubory také Adrien sází na melodický bigbít a texty ze života (za povšimnutí jistě stojí songy Jednou, Netrefil, Kolty, Hnůj), místy trefně využívá ironie (Mamuti) – mimochodem, nevědět, že poslouchám Adrien, myslel bych si, že hraje výše zmíněný Harlej. Především úderný refrén skladby s vámi začne cloumat, aniž byste si to uvědomovali (a co víc, aby mi nějaká pasáž z jednou poslechnuté písně zněla v hlavě celý den, tak to se mi už dlouho nestalo). Není se čeho bát je tedy deskou plnou melodických písní (postavených především na silných zpěvných refrénech) a vybrat potenciální hit je poměrně oříšek, neboť by se jím teoreticky mohl stát snad kterýkoliv track. Podle mého soudu by tento post mohla zastávat hned první skladba s názvem Smíš. S přispěním slavných Edguy patří jistě mezi největší klenoty a dovedu si ji představit jako dobrý „otvírák“ víkendového bigbítu. Ještě by se sem dalo zařadit Nedělní ráno (i když pomineme vypůjčené první tóny). Také Letní noc se vám příjemně zaryje do ušních bubínků a bezesporu má hitový potenciál. Kapela samozřejmě nezapomněla ani na ploužáky, které k dobré tancovačce neodmyslitelně patří. Bojím se stínů bude určitě pěknou kulisou pro zamilované dvojice nejen na veřejné produkci skupiny.

Nové album Adrienu bude určitě příjemným společníkem každého bigbíťáka a musí se uznat, že patnáct stop na necelých 57 minutách je na regionální kapelu opravdu slušný výkon. Je tedy příjemné vidět a slyšet, že i v dnešní době se v hudební oblasti alespoň někdo snaží dělat poctivou řemeslnou práci a co je nejdůležitější, že tradiční bigbít stále žije!

Slovo závěrem: Navštivte stránky skupiny (zejm.fotogalerii) a zkuste mi někdo vysvětlit, jak ten klávesák může takhle hrát?!