Airfare - „Do You Like My Shit?“

Rok se sešel s rokem (a něco) a tříčlenná parta s vypůjčenými bubeníky přišla se svou druhou deskou. Většina lidí patrně zaznamenala i díky upoutávkám TV Nova na jakési filmy chytlavý refrén písničky Sorry Baby z jejich prvního alba, Moscow Hotel, a tím si kapela možná i trochu zavařila, protože hitovka hned na prvním albu je jednak zavazující a jednak i omezující. Lidi prostě čekají další podobné nebo ještě lepší „pecky“.

CD jsem získala na křtu desky, ale popravdě řečeno jsem ho začala prohánět až těsně před psaním této recenze. Zároveň jsem si projela stránky kapely a různé internetové zpětné vazby, a tak ještě než se pustím do svých dojmů z desky, neodpustím si jednu poznámku. Připadá mi jak z jiného světa, že může název alba někomu připadat byť jen trochu kontroverzní, jednoduše proto, že slovo „shit“ se v posledních letech (na rozdíl od jiného snad ještě frekventovanějšího čtyřpísmenkového slova „fuck“) už ani neprokládá hvězdičkami. Navíc v názvu nejde ani tak o to, zda se někomu líbí výkaly mladíků, ale v přeneseném smyslu slova jde jen o neformální letmý dotaz, zda se vám líbí to, co vyprodukovali (což je technicky vzato svým způsobem také exkrement, akorát že nehmotný). Na různých fórech, kde lidé sdílí své produkty nebo na ně odkazují, se to výzvami typu „hey mate, check out my new shit“ jen hemží. Vždycky je v tom i jistý nádech hrdosti na vlastní produkt. Vlastně když o tom tak přemýšlím, ani nepamatuji, kdy jsem měla naposledy v ruce album, které na sobě nemělo lípnutou nálepku „Parental Advisory“. Album AIrfare je po dlouhé době takovou deskou a nejen že nálepku nenese, ale ani jí nepotřebuje. To jen na okraj.

Airfare se vyznačují chytlavými melodiemi, odlehčeným melodickým kytarovým rock’n’rollem, zpěvností a příjemným hlubším hlasem kytaristy, Thomase Lichtiga. Kapela sama prohlašuje, že chce dělat muziku autentickou, jak za starých dob a analogově – což se jim v podstatě daří. Pokud ale od nové desky budete čekat pokračování linie prvního alba, tak můžete být částečně zklamáni. Druhou „pecku“ typu Sorry Baby na ní nenajdete, i když náznaky by tu byly. Na albu je třináct skladeb a hned na zahájení ho otvírá svižná a příjemná kytarovka Yesterday, která dokáže zvednou ze židle, tedy než se rozplizne do melodického popěvku, který ale zas tak dlouho netrvá, aby se nedal přežít. Airfare jsou skvělí živě, takže tohle zrovna bude věc, která může mít v pódiovém podání oprávněný úspěch.

Wig začíná jako „airfarovská houkačka“ a patří také do kategorie svižnějších kousků, kde dominují kytary a Thomasův medový hlas. Collapse, která navazuje, asi patří na téhle desce mezi moje „faves“, má odpich, zní trochu neopunkově a je to celkově příjemná záležitost. Kdyby jí odpálili s trochu větší dávkou agresivity, tak je to docela hezkej kousek. S Mom Dad I’m Dead se deska na chvíli zpomaluje a přiznám se, že tyhle popěvky úplně nemusím – je to hezký, melodický, ale člověku by se chtělo říct „Thanks God + R.I.P.“. World War (III) trochu zrychluje tempo, ale to hned v zápětí vyrovnává baladicky laděná Flowers of Love. Následuje klasicky pojatá odlehčená r&r vypalovačka D1, jak dělaná pro živé vystoupení, stejně jako další rytmická věc, Rough Boys, která je ale namíchaná s melodickými pasážemi do té míry, že mi to místy až leze na nervy, což je určitě i proto, že nemám úplně ráda popěvky, jak už jsem dříve přednesla. Písničky King For A Day a Jailbird, spadají do podobné kategorie, následující Twin Snake po chvíli překvapí příjemným, výrazným refrénem a v podstatě tanečním laděním. School je zase taková odlehčená popěvková, hodně ukecaná záležitost s pohvizdováním – no dobře no. Už jsem to někde slyšela a vím, že i tehdy mě to hodně iritovalo. She Comes Around je opět rytmická, lehce chytlavá, dobře zapamatovatelná věc. Mimochodem až na konci uslyšíte ticho, tak přístroj nevypínejte: po delší prodlevě zaduní řízná rytmika a hlas zapěje „Go now, go now lady ....“ atd.. Bohužel tenhle závěr trvá jen chvíli a pak už je utrum. Ale stojí za to si na těch několik vteřin počkat.

Podle promo materiálu, který zval na křest alba, kapela sama o nahrávání desky říká:  „…vyždímali jsme ze sebe maximum a napsali  ještě lepší písničky. Taky se nám povedlo sehnat několik plně funkčních kytarových aparátů ze 70. let. Ty zesilovače jsme pouštěli opravdu, ale opravdu nahlas, abychom získali ten správný zvuk s velkýma „koulema“. Jen během prvního natáčecího dne jsme dvě ty krabice odpálili…“ Tak kluci, to vám nevěřím. Všechno jste nevyždímali, ty aparáty budiž, ale velké (ani malé) „koule“ ne... to jste přehnali, ty znějí fakt jinak.

Zpět k otázce, byť přeformulované: Did I Like Their Shit? Věci se mají posuzovat v přiměřeném kontextu. Jinými slovy, pokud jste na kytarovky, svižné, melodické věci, které mají většinou i odpich, tak 2. CD kapely Airfare bude pro vás nejspíš to pravé. Pokud jste ale drsnější povahy, albu se vyhněte a počkejte si radši třeba na nové album Isacaarum.