16. 10. 2009

Neexistuje patrně mnoho desek, které by byly v plánu a ve výrobě řadu let: sólové dvojalbum kytaristy brazilské skupiny Sepultura, Andrease Kissera, k takovým řídkým zjevům patří. O své první sólovce, která měla být jakousi koncepční záležitostí, něčím zvláštním a veskrze osobním, začal Kisser mluvit tuším někdy před sedmi lety. Potřeboval pak plných pět let, aby záměr zrealizoval.

Výsledný produkt vydaný v podobě dvojalba pod názvem HUBRIS I & II spatřil světlo světa 15. červnu 2009 (datum vydání v Evropě). Hodně lidí na tuto desku trpělivě čekalo a diskutovalo jí dlouho předtím, než bylo co diskutovat, a proto mě celkem udivuje, že ti, co o ní v očekávání mluvili, o ní nyní mlčí. Případné recenze jsou velmi krátké, navzájem se citují a některé jsou rozpačité. Zřejmě proto, že nadšení příznivci kytaristy Sepultury čekali něco jiného, než co Kisser sliboval – osobní, koncepční desku.

Album jsem pořídila zhruba měsíc po jeho vydání v Evropě, poměrně dlouho mi setrvalo v přehrávači, ale z různých důvodů se až teď dostávám k pokusu o recenzi. Záměrně říkám „pokus“ protože tento výtvor si rozhodně zaslouží pohled z různých stran a nedá se odbýt letmým poslechem a zjednodušeným srovnáváním se Sepulturou (a pokud, tak v souvislosti s posledními dvěma koncepčními alby Dante XXI a A-Lex a s jejich myšlenkovou, nikoliv ale zvukovou, linií) či sólovkami jiných kytaristů, protože nejde o produkt člověka, který cítí potřebu předvést rychlé prsty mimo vlastní kapelu. Vizuální, myšlenkové, realizační a vlastní „zvukové“ stránky alba si zaslouží alespoň krátké samostatné zastavení – a to je vlastně jeden z důvodů, proč mi tak dlouho trvalo sednout na zadek a začít psát.

OBAL:

Obal dvojalba (výtvor brazilského výtvarníka a grafika Marcose Schmidta realizovaného podle představy Kissera a Fabricia Grelleta) ještě zabalený v celofánu na mě dýchl atmosférou starých, žlutohnědých renesančních tisků se stylizovanými nápisy v „capitalis quadrata“. Titulní straně obalu vévodí mozek prošpikovaný kusy ostnatého drátu ležící ve středu a na pozadí astrologických drah (patrně ne náhodou se tak nabízí odkaz na Roberta Fludda, post-alžbětinského paracelsiána a astrologa). Po roztržení celofánu se obal rozevře a chlopně obalu vytvoří kříž o pěti čtvercích s fotografií Andrease Kissera stylizovaného do renesančního umělce umístěnou v prostředním čtverci (v podstatě se jedná o tzv. „quincunx“ – i když u CD obalů to není design neobvyklý, nelze vyloučit, že s ohledem na celkově promyšlenou koncepci celého alba má význam i toto: tedy je možné, že autor vědomě použitím „quincunxu“odkazuje na koncept vzorců existujících – např. podle některých dřívějších myslitelů - v přírodě a v umění, na jakýsi „inteligentní plán“). Na vnější straně pravé a spodní chlopně jsou další variace na téma „umučený mozek“ jak vystřižené z anatomických kreseb Andrease Vesalia.

Na vnější straně horní chlopně je pak něco, co nám může připomínat náhrobní kámen a nebo vzdálenou referenci k symbolice 16. tarotové karty – ne že by na ní byla přímo vykreslená věž s padající korunou zasaženou bleskem nebo v ohni, ovšem pokud takto pojmeme vnitřní obdélník s „korunou“ v podobě mozku zapasovaného do věnce, bude nám stačit oheň v dolní části obdélníku a uprostřed vyčnívající nápis „HVBRIS“ s podtitulkem „nadměrná pýcha, bezohledné násilí, nestoudný přístup“ a ještě pod tím „Grandiózní / Nezkrocený / Smělý“, jsme v zásadě tam – symbol nezměrné pýchy vedoucí ke katastrofě / nevyhnutelnému pádu nebo trestu je to, co reprezentuje 16. karta tarotu i to, co v sobě skrývá termín „hubris“ .

HYBRIS:

Slovo „hubris“ pochází z řeckého „hybris“ a znamená, jak bylo zmíněno výše, nadměrnou, nezřízenou pýchu, bezohledné násilí, aroganci, domýšlivost a přehnané sebevědomí. Nebude náhodou, že Mascot Records, kde deska vyšla, v upoutávce na album neuvedli vlastně nic jiného (tedy vedle názvu alba a jména autora), než definici slova a zhruba toto (pozn. záměrně nechávám termín „hybris“ v řecké verzi protože samotné slovo „pýcha“ není zcela vyčerpávající):

„[… „Hybris“ v moderní době: Zatímco „hybris“ není v méně významných případech nijak výjimečná, je považována za obzvláště nebezpečnou v těch případech, kdy se vyskytuje u osob, které jsou u moci. Zdá se, že jsou v moderní době negativní následky činů pramenících z „hybris“ spojené s nedostatkem vědění, nedostatečným zájmem o dějiny a jejich zkoumání, a to v kombinaci s nadměrným sebevědomím a nedostatkem pokory. „Hybris“ jako hanlivý termín se často realizuje ve sféře politiky. Vzhledem, k tomu, že se „hybris“ váže k moci, je často uplatňována osobami, které jsou spojené s politickými stranami nemajícími moc proti těm, kdo u moci jsou.

„Hybris“ v antických dobách:
„Hybris“ je běžným tématem v řeckých tragédiích a v mytologii, kdy tyto příběhy často obsahují protagonisty, kteří jsou „hybris“ postiženi a následně jsou za ní bohy potrestány. V řeckém právu často odkazuje na případy, kdy se pak mocní na slabých (násilně) vyřádí. V poezii a mytologii se pak termín používá u těch, kdo se považují za rovné bohům nebo se nad ně vyvyšují. „Hybris“ byla v řeckém dramatu častým osudovým pochybením / hříchem („hamartia“)…]”

K tomu lze jen dodat, že notoricky známou osobou trpící “hybris” byl Ikaros. Omlouvám se za dlouhý významový „exkurz“, ale chci tím jen demonstrovat, že pokud je to tolik důležité pro autora i vydavatele, pak je to patrně důležité i pro samotný výsledný produkt – tedy album.

REALIZÁTOŘI
Ještě než se konečně k desce dostaneme, tak něco málo o těch, kdo se na ní podíleli. Samozřejmě: je zde Andreas Kisser na kytaru, basu a „vokály“ – patrně vůbec poprvé odzpíval celou jednu skladbu od začátku do konce – a sice: Eu Humano. Ze Sepultury zde pak ještě nalezneme Jeana Dolabellu, ale tím pro nás známé obličeje končí. Pro realizaci alba si Kisser zvolil brazilské kolegy, přičemž ale výběr nebyl náhodný. Kisser je na domácí scéně hodně aktivní a zapojený do různých místních projektů, a to jako producent i aktivní muzikant (např. Andreas Kisser & Brasil Rockstars, Andreas Kisser & Embromation Society) – a právě z této systematické spolupráce rekrutoval i muzikanty pro svoji sólovku.

Konkrétně Vasco Faé (vokály, harmonika, dudy), Fábio Azeitona (perkuse) jsou s ním zapojeni ve společném projektu Embromation Society. Henrique Portugal (klávesy) je Kisserův kolega z Belo Horizonte, z pop/ska kapely Skank, zatímco další klávesista, Renato Zanuto, je doma v powerpopové/ rockové skupině Lagunna, Rappin Hood je zase brazilský rapper/hiphopový zpěvák. Mezi hostujícími vokály zaujme i Zé Ramalho, veterán brazilského rocku, který se v posledních letech přiklonil spíš k brazilské tradici a sociálně laděným textům. Na desce hostují i další hudebníci v podstatě z kisserovské široké komunity a pro pořádek je dole alespoň uvádím a některé ještě místy zmiňuji. Pokud hodláte prozkoumat odkazy uvedené na konci článku, připravte se na to, že naprostá většina doprovodných textů je v portugalštině, ale samozřejmě „empétrojkám“ rozumět je…

ALBUM:
Pokud někde na netu narazíte na recenzi, patrně se ve stručnosti dozvíte, že první CD je tvrdší, elektrické a zpívané, zatímco to druhé je měkčí a akustické. Tak toto tvrzení je v zásadě platné. Na dotazy, jak k tomuto dělení došlo, Kisser vesměs odpovídal, že získal inspiraci v kvantu vlastních demo nahrávek na nejrůznější témata (a pořízené pro nejrůznější účely), kdy velká část skladeb byla prapůvodně koncipovaná jako akustické záležitosti a že tohle dělení na dvě alba mu usnadnilo život.Upřímně řečeno, ve svých odpovědích je obecně velmi úsporný, a tak při dotazu na hudební vlivy, které se na albu objevují, prostě vyjmenoval metal, blues, klasickou hudbu (kytaru), barokní, brazilskou a instrumentální, což je svým způsobem roztomilé. Kupodivu jsem nikde nenarazila na dotazy ohledně samotného myšlenkového konceptu alba, ale není vyloučeno, že existují, jenže v portugalštině - prostě Kisser „funguje“ hlavně v tomto jazyce. Ostatně i část skladeb na albu Hubris v portugalštině je.

Hubris I:
Úvodní krátká skladba „Protest!“ se na moment nese až v klasickém zeppelinovském (nebo spíš plantovském) lehce orientálním aranžmá a rytmice se šmrncem sepulturovské klasiky z doby Roots a na ní logicky navazuje další krátká věc, „Euphoria/Desperation“ (euforie/zoufalství). Třetí a naprosto krásnou záležitostí začínající valivými kytarovými riffy je skladba „Eu Humano“, kterou nazpíval v portugalštině Kisser. Mezi melodickými kytarovými party na vás chrlí výčet hnusných lidských vlastností a neřestí, kterými jako člověk zemi ničí. Skladba má atmosféru a patří mezi ty, které se vám trvale zaseknou do mozku. „The Forum“ najíždí zlehka a pokud mám přijít s nějakým srovnáním tak až raně (pink)floydovsky: skladbu prolínají kytarová sóla s výraznou rytmikou a lehce uhrančivým byť civilním vokálem (Faé) - tématem není nic jiného než pochyby o současné demokracii a o nemilosrdném vlivu technologií.

Ačkoliv je na seznamu skladeb uvedena jako další (5) „Virgulandia“ s rapperem Rappin Hoodem, skutečnost je evidentně taková, že došlo k přehození této skladby s (6) God’s Laugh, a tak to tak i beru, i když jsem to nikde nenašla okomentované. Takže bez ohledu na oficiální verzi jsem toho přesvědčení, že další skladbou je ve skutečnosti „God’s Laugh“ (mohla by se za daných okolností jmenovat i Kisserův smích), která začíná výraznou ostrou kytarou přecházející do zpěvné, místy zádumčivé polohy až by se dala označit jako žalozpěv (za víru v náboženství a zlo v našich duších) s Faého civilně, ale přesvědčivě laděným vokálem.

„Virgulandia“ odrapovaná v portugalštině zní sice chvílemi téměř latinsky skotačivě, ovšem obsahem není nic jiného než neutěšený stav brazilské společnosti, hladovějící děti, negramotnost a vůbec špatně spravovaná země. Mezi vokály jsou prodloužené instrumentální vsuvky se skvostnou, klasicky znějící kytarou. A klasicky znějící kytara (s krásnou basou na pozadí) pokračuje v navazující instrumentálce „R.H.E.T“, klasická kytara po minutě přechází ve výraznější elektriku a postupně se přidává rytmika, další kytary, harmonika a skladba sem tam slušně hutní.

“Em Busco Do Ouro“ – něco jako hon za zlatem – je další výrazně kytarovou záležitostí odzpívanou až odvyprávěnou v portugalštině dříve zmíněným brazilským klasikem, Zé Ramalhem. Je o cestě za zlatem v prachu a potu, která končí zmarem a smrtí. Text ke skladbě dodal Tony Bellotto, brazilský hudebník, kytarista skupiny Titas a spisovatel. Kisser s Ramalhem k ní mimochodem udělali i videoklip, a tak níže na něj přikládám odkaz – stojí za přehrání. Instrumentálka „Lava Sky“ patří ke klasicky pojatým „náladovým“ kytarovým kouskům, kterou spíš vnímám jako vycpávku před poslední tématicky hutnou skladbou první desky. „A Million Judas Iscariotes“ – milion Jidášů Iškariotských mluví myslím za vše. Skladbu zahajuje sitar a indické rytmy, Faého hlas v ní zní výrazně dramatičtěji (i když stále civilně) a tahle věc patří mezi mé jednoznačně nejoblíbenější – kompozicí, vokálem, kytarou a nakonec i textem. A o čem je – o selhání současného člověka / společnosti a nutném a drsném východisku.

Hubris II:
Druhé album bych označila jako spíše „akustičtější“ než ryze akustické: „autor“ kombinuje obě kytary (a mimochodem na všech skladbách také obstarává baskytaru) – v každém případě to platí o úvodní krátké a poněkud zadumané instrumentálce „Sad Soil“ (smutná nebo ponurá země/půda). V rozdělených světech, „Worlds Apart“, dominuje klasická kytara s náznaky latinskoamerických rytmů a s klavírními vsuvkami – skladba rozhodně také patří k těm zádumčivějším. „Breast Feeding“ (kojení) je další instrumentální / kytarová náladovka s perkusemi a latinským ražením. Navazující a o něco rychlejší a dynamičtější „Page“ má mírně zeppelinovský rozjezd, výraznou basu na pozadí a zpěvnou kytaru.

Skladbě „Domenicana“ dominuje klasická i elektrická kytara, jejichž linky se vzájemně proplétají – i v tomto případě zapomeňte na akci, je to zádumčivá věc, v níž se až ke konci „něco děje“, tedy zvuk a téma hutní a nabývá na objemu. Navazující skladba „Vivaldi“ je položená na klasické španělce a klasicky laděné latinské melodii / rytmice a krystalicky čistém zvuku. „0120“ je taková komorně znějící klasika, výrazná akustická kytara, melodie skotačivého ražení – po kytarovém úvodu se ke kytaře připojí „dechy“ – tedy hoboj, flétna, klarinet, fagot, lesní roh a nutno říct, že se Kisserovi povedl opravdu klasicky znějící kousek, které bych neváhala označit jako concertino. Ostatně, podílela se mu na tom úctyhodná "parta" - aranžmá pro dechy má na svědomí Andre Abujamra, brazilský mistr "world music" a dechové kvinteto sestává z mistrů svého řemesla, kteří působí v symfonických orchestrech (např. Otinilo Pacheco), nebo v uskupeních interpretujících brazilskou specialitu "choro".

Miniaturní „Armonia“ najíždí trylkující španělkou, která se prolíná s další akustickou kytarou. Po malém oddechu nastupuje temně až dramaticky začínající „Hubris“: zde se akustické nástroje kombinují s elektrickou kytarou, přidává se rytmika a skladba má celkově výrazný dynamický náboj. V její druhé polovině do toho vstupují doprovodné zastřené vokály, které chvíli jedou bez jakýchkoliv nástrojů – ty se pak opět přidávají a celý zvukový proud se společně valí dál až to ke konci vyhrotí výrazná elektrická kytara. „Mythos“ to celé klasickou španělkou a kompozicí zklidňuje.

Závěrečná „O Mais Querido“ představuje jisté překvapení – jediná zpívaná skladba na druhém albu nás přenáší do lidové Brazílie se vším všudy – tradiční amatérský „repentista“ Heleno Joao v ní představuje žánr typický pro severovýchodní Brazílii (respektive jeho jižní variantu) jdoucí až do dob středověkých trubadúrů: kombinuje hudbu a poezii a důležitým rysem je improvizace, reakce na okamžitou inspiraci. Nemohu sloužit obsahem, protože se mi text nepodařilo dohledat, a tak opravdu nevím, o čem starší mužský hlas za doprovodu kytary vypráví, i když při opakovaném poslechu mi to připadá jako oslava brazilského fotbalu - což by v případě páně Kissera také nijak nepřekvapilo.

Co dodat závěrem: Kisserovo album je patrně všechno jen ne to, co byste za normálních okolností od kytaristy a druhého služebně nejstaršího člena současné Sepultury očekávali. Zapomeňte na „brutál“, tvrdé riffy a kytarové exhibice (ne že by se v nich někdy vyžíval). Tahle deska je sice místy značně temná (a tím i v myšlenkové linii posledních desek Sepultury), je ale zároveň velmi osobní, komorní, pevně a důsledně zakotvená v prostředí, kde Kisser žije, působí, tvoří a k němuž se všemožně a neustále hlásí – stačí se ostatně znovu pozorně podívat na výběr těch, kdo mu ji pomohli realizovat. V tomto ohledu je možné celý projekt chápat i jako hold místní muzikantské a kulturní komunitě a tradici.

U několika málo mini-recenzí, na které jsem na netu narazila, jsem se setkala s rozpaky až odmítnutím s tím, že je výsledný produkt průměrný a obyčejný. Myslím, že je to prostě jen neporozumění – Kisser pouze projevil nedostatek „hybris“ a naopak přemíru skromnosti až pokory. Nevím ani proč, ale u tohoto člověka mě to vlastně vůbec nepřekvapuje. V každém případě – alespoň pro mě - to několikaleté čekání stálo za to.

Odkazy:
ANDREAS KISSER:
http://www.myspace.com/andreaskisser a http://www.andreaskisser.com.br

Hudebníci / související projekty (výběr):
Jean Dolabella: http://www.myspace.com/jeandolabella
Andreas Kisser & Embromation Society (Kisser, Azeitona, Faé, Werneck): http://www.myspace.com/andreaskisserembromationsociety
Vasco Faé: http://www.myspace.com/vascofae
Henrique Portugal (Skank): http://www.myspace.com/skankoficial
Renato Zanuto (Lagunna): http://www.myspace.com.br/lagunna
Rappin Hood: http://www.myspace.com/rappinhood
Zé Ramalho: http://www.zeramalho.com.br
Andre Abujamra: http://www.myspace.com/andreabujamra


Vydavatel Mascot Records: http://www.mascotrecords.com
Marco Schmidt (kresby na obalu): http://www.marcosschmidt.com
Něco málo k významu slovy „hubris/hybris“: http://cs.wikipedia.org/wiki/Hybris


Video „Em Busco Do Ouro“: http://www.youtube.com/watch?v=VrZ9oyxf7Lg

Autor článku: JanaCh

Komentáře:

Tento článek zatím nikdo nekomentoval. Buďte první!