22. 6. 2011

Mít v pracovním životopisu jména takových zaměstnavatelů, jako jsou YES nebo URIAH HEEP, to už dává dostatečné povědomí o kvalifikaci zúčastněných. Ale pánové Wetton, Howe, Downess a Palmer si žádný vedlejšák hledat nemusí, drží si ho už po několik desetiletí.

Pravda, nazvat vedlejšákem kapelu, která je po léta zárukou nejvyšší kvality, stvořila desítky hitů a těší se bezmeznému respektu u nejnáročnějších hudebních fanoušků, povyšuje všechna vedlejší zaměstnání téměř na osudová poslání. A jak se to dá po těch létech zvládat? Jak to dopadlo 8. června 2011 v plzeňské Šeříkovce, si můžete přečíst dále.

Je hodina do začátku akce a areál kulturního domu Šeříková se pomalu začíná plnit. A že nepůjde o nějaký tuctový koncert, nýbrž ukázku hudebního mistrovství, o tom svědčí i složení návštěvníků. Kamkoliv kolem se podívám, tam stojí výrazná osobnost plzeňské hudební scény. Však to jeden z nich komentoval slovy: "Tohle stejně nikdo normální neposlouchá." Ale pravda byla jinde. Přítomno bylo široké spektrum lidí od 15 do 70 let, přičemž žádná věková skupina neměla početně navrch. Kdo by čekal, že věkový průměr bude někde pod hranicí důchodu, ten byl asi příjemně překvapený.

Blíží se začátek a výše zmíněná čtyřka přichází na pódium. Při pohledu na svítící stříbrné vlasy muzikantů jsem si vzpomněl na svého sedmdesátiletého strýce, který navzdory všem lékařským zákazům chodíval až do smrti hrát dechovku (tím srovnání současně trochu pokulhává).

ASIA servíruje kombinaci hitového aor s mírnou dávkou progresivního rocku. Ač jde o britskou kapelu, mně zněla Asia vždycky americky, ať už to bylo způsobeno křišťálovou produkcí, nebo využíváním kosmických a futuristických klávesových rejstříků, které byly v 80. letech typické právě pro americkou aor scénu. Jednotlivé skladby nemá valného smyslu rozebírat, málokterá kapela má tak kvalitativně vyrovnanou diskografii. Pánové mohou sáhnout do kteréhokoliv zákoutí svého bohatého archívu a se stoprocentní jistotou vytáhnou hit. Jasně, ne všechny skladby zněly z rozhlasových éterů, ale kterákoliv z nich by bez problémů mohla. I to by mohlo stačit k obdivování, ale tady mluvíme o skupině ASIA, která ke všemu dodá přidanou hodnotu v podobě zdařilých sól, která se prolínají, klenou, objevují nové světadíly, hrají všemi barvami, přičemž ani na chviličku nenudí. A takto se ASIA představila i v Plzni (málokdo by asi čekal opak), za což patří obrovský dík zvukaři, který byl dalším článkem v úchvatné mozaice středečního večera.

John Wetton zpíval svým charakteristickým sametovým hlasem s absolutní jistotou, bez jediného falešného nebo nejistého tónu, zpěvové linky této kapely ostatně nepatří k těm, které by se tlačily do nepřirozených výšin. A to má ušlechtilý následek, že svou pozornost sami přirozeně věnujete rovnoměrně všem zúčastněným pánům na pódiu. Prsty Steva Howea se ve zdánlivém klídku projížděly po hmatníku a každý mohl na vlastní oči vidět, že výraz, tón a muzikantský cit mnohonásobně převýší dravou rychlost mladých střelců (nutno říci, že Steve ani v té rychlosti nijak nezaostával). Potěšením pro uši bylo i sólo na akustickou kytaru. Geoff Downes se obklopil asi devatero keyboardy, přičemž v každé skladbě jich nejméně šestero prostřídal. Zpočátku mě zajímalo, jak se v tom může vyznat a sledoval jeho přeskakování z jedné klaviatury na druhou, ale nakonec jsem před optickým vnímáním dal přednost vnímání sluchovému. Notoricky známé vyhrávky, charakteristická atmosféra, fortelné preludování. A všechno opět v absolutním klídku, stejně jako u Steva. A při všem tom střídání jednotlivých keyboardů stihl ještě dělat vícehlasy, k čemuž si dopomáhal vokalizérem (o tom, že pánové nejsou žádné konzervy, svědčí i Stevovo využívání digitálního aparátu). Když byla zmiňována pohoda, která ze všech vyzařovala, pak to dvojnásob platilo o Carlu Palmerovi. Ten po celou dobu vypadal, že si pohodově tluče do bubínků, pak však přišlo sólo. Byl jsem zvědavý, co předvede, přecejenom už jsem slyšel sóla od kdejakých metalových bijců. A jak dopadlo srovnání? Všechna bubenická sóla, která jsem do té doby slyšel, byla zapomenuta. Znáte tu trapnou chvíli, kdy mlátič na pódiu vytřásá všechny šroubky ze své soupravy a vy unuděně čekáte, až to mlácení skončí? Tak to se u Carla Palmera nestalo. Možná jsem poprvé v životě slyšel bubenické sólo, které mělo smysl. Neustále se vyvíjelo a Carl vás provedl všemi možnými rytmy, technikami i svéráznými srandičkami, a to s takovou vynalézavostí a zábavou, že jste si při návratu jeho spoluhráčů říkali, jaká je to škoda, že už sólo končí. A vězte, že opravdu nebylo krátké.

Po třídenním maratonu, který jsem pár dnů před tím absolvoval na Metalfestu, pro mě byla ASIA balzamujícím zážitkem. A nejen pro mě. Zajímavý byl kontrast v chování publika při skladbách a mezi nimi. Zatímco přestávky vyplňoval bouřlivý hlahol, jenž protagonisty na pódiu téměř přiváděl až do rozpaků, při samotných skladbách se každý maximálně soustředil na hudbu samotnou.

Vše důležité bylo řečeno. ASIA u nás bývá poslední dobou pravidelně, na příštím koncertu rozhodně nebudu chybět. Do plzeňské Šeříkovky by se zajisté vešlo ještě o něco více lidí, než tam bylo, ale pokud každý z nadšených účastníků přitáhne nějakého člověka navíc na podzim, kdy přijede další legenda - kanadská SAGA, mohla by se stát Plzeň více než přívětivou destinací pro všechny roky a zkušenostmi ošlehané mistry.

Autor článku: Topi

Komentáře:

Tak to se fakt povedlo. Jaký koncert, takový report, super.

Opravdu povedený report, výborná stylistika. Raději chválím než kritizuji, tak jsem hned po otevření diskusí napsal komentář k článkům svých oblíbených autorů z Rockmagu.