Battlelore - Evernight

Když jsem dostal poprvé do ruky čtvrtou desku pro mě do té doby neznámých Battlelore, první co mě napadlo,... To se dočtete v této recenzi.

Když jsem dostal poprvé do ruky čtvrtou desku pro mě do té doby neznámých Battlelore, první co mě napadlo, že kapela bude soudě dle obalu příbuzná Nevermore. Když jsem však zvěděl že jsou z Finska a je jich v kapele 7, napadli mě Finntroll. Ale ve chvíli kdy jsem objevil sličnou postavu za mikrofónem, dostal jsem se blíže k celkové pravdě, že totiž hudba se nese ve znamení kouzelných mlh, nekonečných oceánů a nesmrtelných hrdinů. Ano správně, pojďme se věnovat škatulce s názvem power/epic metal..

House of Heroes jako otvírák nemůže v tomto stylu začínat jinak, než pomalým intrem, v tomto případě na akustickou kytaru. Ovšem abychom hrdiny neuspali hned na začátku, přecházíme ve svižnější pasáž, až se dostaneme k části vpravdě trashové, kde se krom krásky poprvé zjevuje i zvíře a svým jemným hláskem chroptí do klidu noci a pradávného větru. Jako otvírák solidní a tak netřeba otálet a vrhneme se mořského ráje skladbou číslo 2. Ocean´s Elysium začíná tam kde končí kus první, zvíře je jako doma a společně s kráskou a jejím doprovodem se po třech minutách dostanou do místa na hladině, kde loď nabírá rychlost a stabilitu..

Na stejném proudu se nese i věc třetí, Summon the Wolves, kde se poprvé naplno rozvíjejí melodické pasáže. Je to ale jen takový větřík předtím, než zesílí ve vichr v podobě skladby We Are The Legions. Ta je rozhodně nejtvrdší z celého alba, kytary v souladu s bicími a samozřejmě nezbytnými klávesami zde tvoří skutečně legie na pochodu. Ovšem tímto kouskem pohříchu album pomalu ale jistě ztrácí dech..

Into The New World nás skutečně zavede trošku jinam. Nebo respektive nezavede a zanechá nás ve světě stávajícím, který ovšem už nemá až tolik čím by překvapil. Skladba je co se minutáže týká nejdelší z celého alba, ale dle mého názoru až příliš dlouhá na množství nápadů, které se v ní vystřídají. Následující Longing Horizon už se pro posluchače, který se rozkoukal prvními dvaceti minutami, stává lehce předvídatelnou. Schéma balada, chropot, balada, chropot se opakuje, zajímavý rytmus a doprovod bicích v pomalejší pasáži už tolik nezachrání. Navíc se tento nápad téměř ve stejné podobě opakuje i ve skladbě následující – Mask of flies, dle mého nejslabší písní celé desky.

The Cloak and the Digger však dojem částečně napraví. Chvílemi až folkový nádech vyústí v klasicky trashové záseky a při poslechu této skladby se posluchač přeci jen začne těšit, jaké bude vyvrcholení. Beneath the Waves však možná zklame. Je tu sice náznak v podobě sborově zpívaných pasáží, ale jinak by člověk nudou spíše do vln skočil sám.

Přesto ale celá deska působí kompaktně, nic nijak extra nevybočí, nic nepřekáží. Velice kvalitně udělaný zvuk a souhra kytar s klávesami je určitě plus, na druhou stranu mi trochu vadil zvuk plechů. Slovy Jana Wericha: „dávej pozor, to bude jak když se sype železářství.“ Naštěstí ale jsou plechy zvukově spíše v pozadí. Trochu mi ale vadilo, že zpěvačka, ač bezpochyby vynikající, je zanedlouho dobře čitelná. Žádné vybočení, jede si svojí lajnu, i když kvalitně. A tak je její výkon stejný jako celá deska: Neurazí, fanoušky si určitě najde, na druhou stranu neoslní.