Billy Idol – Praha, SaSaZu - 27.6.2010

Rocker tělem i duší Billy Idol s doprovodnou skupinou odehrál v neděli 27. června v pražském klubu SaSaZu parádní koncert, který nás vrátil proudem času zpět o dvě desítky let. Nejednalo se však o nostalgickou vzpomínku, ale o energické připomenutí osvědčených hitů, které neznějí archaicky ani v roce 2010.

Chlapík, který se přihlásil zpět na scénu vynikajícím albem Devil’s Playground před pěti lety, ukázal v Praze svou typickou vizáž, která je v podstatě známá už z 80. let a pamětníci ji určitě znají jak z německého plátku Bravo, tak z někdejších pouťových placek. Billy Idol podpořen výtečnými instrumentalisty v čele s prvotřídním klávesistou Derekem Sherinianem a hlavně svým dvorním kytaristou Stevem Stevensem vydal desku, plnou poctivého rock’n’rollu a výrazných skladeb jako Rat Race, Plastic Jesus nebo Scream. Docela jsem byl zvědav, jak se s vysoko nastavenou laťkou ze studia porve naživo.

Zádrhel nastal před vstupem do klubu, kde se vytvořila slušná fronta a díky pečlivé ochrance jsem se do klubu dostal až během setu, který začal na čas, tedy v deset večer a bez předskokana.

Klub SaSaZu byl zvolen vhodně, interiér klubu se celkem dobře doplňoval s muzikou a hlavně show, která probíhala. Bylo dost plno a skladba publika byla různorodá, protože řada příznivců dorazila s menšími i odrostlejšími potomky a také s manželkami, tedy diváci cca od 5 do 60+. Za sestavou byla nad pódiem plachta s detailem Billyho. Zajímavou image měl také Steve Stevens, poněkud nedoceněný kytarista a druhá hlavní persóna večera, glam-rocková kytarová hvězda s natupírovaným účesem, třetím do party byl totálně zkérovaný bubeník Jeremy Colson, jež odehrál koncert do půl těla ač z dálky díky tetování vypadal jako v tričku. Kapelu doplnili basák Stephen McGrath, klávesista Derek Sherinian, známý díky svému působení v Dream Theater nebo Platypus a kytarista Billy Morrison.

Idol předvedl módní přehlídku, vypracovanou postavu, s vyrýsovaným břichem, které mu mohou závidět i o třicet let mladší chlapíci a hlavně neutuchající energii. Tenhle věčný chuligán, musí v něčem jet, buď poctivě a pravidelně trénuje nebo doplňuje stravu nějakými životabudiči.

Když hrál v roce 1993 před Bon Jovi na Strahově, dokázal během songů z alba Cyberpunk dělat i kliky, o sedmnáct let později, přibyly vrásky, ale potměšilý teenager se z dnes již pětapadesátníka stále nevytratil. Kdysi jsem v nějakém rozhovoru četl, že po vážné nehodě na motorce měl největší starost o stav mašiny, místo o svou pochroumanou nohu…

Koncert bohužel nepřinesl pecky Rat Race, Hot In The City nebo Shock To The System, ale co se týče hitů z období dlouhé kariéry nechybělo v podstatě nic. Začalo se songem Ready Steady Go pocházejícího z eponymního debutu Generation X z roku 1979 a pokračovalo z alba Kiss Me Dadly taneční Dancing With Myself, která vyšla znovu na sólovém debutu Billy Idol, nechyběla Flesh For Fantasy, nadupaná Scream (jediná z Devil’s Playground), Sweet Sixteen, kterou odehráli Steve a Billy na akustické kytary, Eyes Without a Face odstartovaná akustickým sólem Stevense podpořeným Idolem v černém saku.

Návrat do roku 1987 v Kings & Queens Of The Underground, od The Doors převzatá L.A. Woman, vystřídaná dalším songem z repertoáru Generetaion X King Rocker. Zvukové experimenty kytaristy Stevense uvedly Blue Highway (opět z nejúspěšnější nahrávky Rebel Yell) a po dalším Stevově sólu přišel Rebel Yell , nesmrtelná vypalovačka, kterou očekával každý v sále, definitivní vrchol večera.

Přídavek odstartovalo ústřední duo opět na akustikách, aby se postupně přidala celá kapela v dalším velkém hitu White Wedding. Sólo na bicí nemohlo chybět a po razantních úderech Jeremy Colsona následovala rock’n’rollová kytara v podání Billy Idola, kterou doplnili ostatní kytaristé v hutný trojblok – finále obstarala Mony Mony z prvního EP Don’t Stop vydaného v roce 1981, jinak cover od Tommy Jamese & The Shondells a po závěrečném představení všech spoluhráčů na pódiu následovalo rozloučení Billyho “See You Next Time..“

Rock s přímým tahem na bránu, výrazné riffy Stevensovy kytary, hitové sborové refrény a charakteristický zpěv Billyho Idola bez zbytečných kudrlinek a oslnivého rozsahu.

Koncert se povedl nejen díky výbornému zvuku, zejména Stevensova kytara byla skvělá, sehrané sestavě a dobře navolenému setlistu, ale hlavně díky pohodové atmosféře, kterou tenhle typ muziky přináší a o zábavu šlo v první řadě.