26. 12. 2008

Kámoš říkal : „Ty voe, buď na ně hodnej, znám je, hráli jsme spolu a jsou to pohodáři“, když jsem se ukecl, že mi skončili Clyde na stole a mám je recenzovat. Trochu schíza, když vám jeden z nejlepších přátel řekne, jak má vypadat recka aniž byste slyšeli první takt. Takže Aitkene : trhni si nohou, udělám si to po svém : )

Ne, teď nezačne chlístat krev a žluč, za prvé už jsem po snídani a cigáru a za druhé by si to Clyde ani nezasloužili. Cédéčko Ambiciózní má dobrej zvuk, to je první, čeho si člověk všimne, až na trochu „sykavé“ plechy, ta hajtka je občas až moc výrazná a trochu mi to vadí, ale to je subjektivní pohled a bubeníci budou zase nadávat, že jim nerozumím-což ostatně asi nikdo.

První rýha na vypalce je titulka Ambiciózní, hezká a šlapavá písnička, klasický mix hevíku a hardrocku s typickými klávesami jak vyrvanými někde z hloubi sedmdesátých let a nabustrovanými kytarami, nic extrovního z čeho by měli Bach nebo Vivaldi orgasmus, ale dobře odvedená práce, trochu jsem si musel zvykat na zpěv, prostě vás buď vezme nebo ne, já si na něj musel vážně zvyknout, obligátní osmičky pod zpěv, pěkná basa. Textově je tahle kapela celkem daleko – žádné blábolení „aby mi to „á“ vyšlo na dlouhou“, ale docela přemýšlivé a s nadhledem, prostě pohoda.

Dvojka je Strach ze smrti, trochu jsem se toho názvu bál – obvykle se pod podobnými názvy objevují přemoudřelé nesmysly o bytí a nebytí, případně pubertální „f..k off smrt“(to říkají nejčastěji ti, kteří pak brečí dva dny nad mrtvým křečkem), tady je zase cítit nadhled a klišé o krvi a vodě docela hezky zapadne do kontextu, muzika zase velmi slušný standard, zase místy dominantní klávesy a pěkná basa, šestnáctkové kopáky vždycky zabírají, taky je mám rád..

Trojka jsou Pocity štěstí, u kterých platí to samé jako u předchozích dvou skladeb – prostě Clyde mají svůj styl a z něj neuhýbají, zajímavé texty, styl zpěvu který se buď líbí nebo nelíbí, do sóla klávesové prostřiky, pod zpěv základní kytarový rytmus, místy nadbytečné vyhrávky, ale prostě svůj styl, který si mně docela získal. Čtyřka je Odpočívej v pokoji, tam zpěv občas ujede až mě trochu mrazí , takže další stopa je tedy pro mě logicky pětka Toulavý sen s moc hezkou nosnou melodií, jenodznačně největší „popina“ na albu, ale s nejsilnější melodií a zase hezkým textem, zpěvák je zase místy „pod tónem“ a pere se s frázováním. Tohle je prostě dost velký sousto na chlapa s normálním, spíš menším rozsahem.Placka končí Osvícením, věcí, která jak s oblibou píšu mě nezaujala, prostě je, ale abych jí nekřivdil – po standardu na který jsem si u téhle kapely zvyknul najednou překvapí melodický refrén.

Ve škole mně učili, že slohovka má mít úvod, stať a závěr. Takže závěr zní : kámoš Aitken měl pravdu – Clyde jsou v pohodě, aspoň tohle cédo. Zasloužili by si lepšího zpěváka, ale to je bolest naprosté většiny českých a nejen českých kapel, takže tohle jim vyčítat je nefér a jak píšu – speciálně u téhle bandy si na zpěváka musíte zvyknout. Jinak hudebně vše v pohodě, kytary o.k, hodně se mi líbila basa a rád se k tomuhle cédu vrátím. Držím palce a určitě pokračujte a na mé přiblblé názory nehleďte :-)

P.S. Na začátku jsem se neuctivě vyjádřil o bubenících, tak aby se nevztekali : Víte, co je to za divný lidi, kteří se motají kolem muzikantů? Basáci…. Ale o tom z Clydů to neplatí. :-)

Autor článku: Kenny

Komentáře:

Tento článek zatím nikdo nekomentoval. Buďte první!