Dan Bárta a Robert Balzar Trio - 26.2.2007

Co se to děje? Světla pekelných ohňů pohasínají, hlasy služebníků a náplavy hostů umlkají a jen v čele davu dva světelné kužely dopadají na vyvýšené místo.

Ačkoli mám velmi rád jazz a některé ze skladeb z Bártova alba Illustratosphere, jsem absolutním neznalcem v tomto hudebním odvětví. Nevzpomenu si na žádného interpreta ani na žádnou více či méně známou melodii snad krom L. Armstrongova „Wonderfull World“. Ale kdykoli jazzové či bluesové melodie slyším, přenesu se jakoby do snového světa.

Stejně tak na mě zapůsobil 26. února nástup hudebního tria Roberta Balzara na pódiu plzeňského kulturního domu Peklo. Už první instrumentální skladba navodila v sále příjemnou atmosféru a rozlehlé prostory jakoby proměnila v útulný jazzový klub. Na další píseň připlul již hudbou rozhoupaný Dan Bárta a skvěle zapadl svým příjemným vokálem do celkového zvuku jako čtvrtý hudební nástroj.

Vzhledem k mým mizivým znalostem v tomto žánru se tedy nebudu příliš zabývat jednotlivými skladbami. Vyzvednout bych chtěl především nádhernou Moon Blue, při níž mi šel v podání Dana Bárty mráz po zádech (myšleno v dobrém).

Hbitost a přesnost s jakou vybrnkával Robert Balzar na kontrabas basové linky byla naprosto dokonalá. Neuvěřitelné tempo některých písní držel se strojovou přesností, ale navíc s takovou lehkostí, jaké by žádný počítač nebyl schopen. Stejně tak Jiří Slavíček velmi citlivě udával rytmus tu paličkami, v jiné písni zas jazzovými „metličkami“. K tomu dokonalé melodie ze strun klavíru Stanislava Máchy a z hlasu Dana Bárty. Ano jinak to popsat nemohu, protože ať už Dan zpíval konkrétní text písně, nebo jen přizvukoval v mezihrách vokálem, vždy zapadal do celku jako další hudební nástroj. Myslím, že je to jeden z mála zpěváků, který dovede rozeznat chvíle kdy vyniknout a kdy splynout se zvukem ostatních nástrojů a vytvořit tak příjemnou a citlivou harmonii, potřebnou pro tento druh hudby.

Zajímavá byla i hra světel, která doprovázela seskupení muzikantů a pomáhala dotvářet atmosféru jednotlivých písní. Strohé prostory kulturního domu se rozsvěcovaly různými barevnými ornamenty, o něž se starala špičková osvětlovací technika. Bohužel, vzhledem k absolutně rovné podlaze sálu a malým židličkám na nichž obecenstvo sedělo, se dost často stávalo, že reflektory zasvítili nepříjemně přímo do očí publika. Nejeden divák si zakrýval oči a to nemluvím o vyrušení z poslechu krásné hudby, jaké takový zážitek způsoboval. Tady je na snadě otázka na kulturní referát města Plzně - Kdy konečně proběhne již léta slibovaná rekonstrukce a přestavba kulturního domu Peklo? Upřímně řečeno, přívítat hosty navyklé na sály typu pražské Lucerny, nebo příjemné hudební kluby v prostorách připomínajícím tělocvičnu základní školy z dob totality, mi nepřipadá zrovna vhodné. Ještě že máme v Plzni několik vzkutku kvalitních hudebních klubů se slušnými rozměry vnitřních prostor.

Závěrem bych Vám všem milovníkům dobré hudby – nejen jezzové rád doporučil vystoupení tria Roberta Balzara a Dana Bárty. Když pominu skvělý hudební zážitek pro milovníka tohoto žánru, skýtá tento koncert příjemnou příležitost k relaxaci.