29. 10. 2006

Tato skupina má při výběru písní vždycky po čem sáhnout. A tak po roce přichází s dalším albem. Tentokrát s názvem Score... Nebudeme vás napínat. Jaké toto dílko je, se můžete dozvědět, pokud kliknete na tento článek.

Dream Theater jsou v poslední době vyhlášenou živákovou stálicí. Když se po špičkové a zásadní nahrávce Scenes From A Memory vytasili s koncertním CD/DVD Metropolis 2000: Live Scenes From New York, kde měli fanoušci možnost kapelu shlédnout v té nejlepší formě, netrvalo dlouho a po jednou stranou příznivců odsuzovaných, tou druhou naopak milovaných deskách Six Degrees Of Inner Turbulence a Train Of Thought, na sebe opět upozornili záznamem Live At Budokan, ve kterém jsme byli opět zasypáni parádními instrumentálními výkony na dlouhou dobu. Jenže, čekání na další živé hudební představení netrvalo dlouho. Roku 2005 totiž skupina zvolila možná až ústupový kompromis mezi dřívější, ne až tak posluchačsky náročnou tvorbou a nynějším, nespoutaným exhibičním výrazem, čímž vzniklo dílo Octavarium. A letošní rok je pro tyto Američany symbolem dvacetileté existence, což je dost dobrý důvod pro vydání dalšího live záznamu. Na jednu stranu se může zdát, že už to s těmi kompakty, od roku 2000 do světa poslanými, Dream Theater přehánějí. Já však rozhodně nepopírám, že zápisy takto rozmanitého interpreta očekávám vždy s velkým napětím a těším se z dalšího svérázného projevu. Chcete znát důvod? Je jednoduchý - tato skupina totiž při výběru písní má vždycky po čem sáhnout. Také vás unavují donekonečna omílané playlisty vašich oblíbenců? Jste většinou částečně zklamaní už z toho, že dobrou polovinu skladeb na koncertech tvoří léty prověřené a vskutku zvětralé fláky? U Dream Theater na tohle honem rychle zapomeňte. Ani na Score nebudete znuděni zástupem něčeho, co už jste stokrát slyšeli. Celá scéna je znovu, jak tomu bylo i na Budokanu, rozprostřena na tři kotouče. Ten první zahajuje úvodní kompozice z poledního Octavaria "The Root Of All Evil" a hned mne napadá, že vystoupení bude probíhat mnohem uvolněněji, než tomu bylo na předchozím, místy až kýčovitě působícím živáku. Takový pocit může pouze a jen podpořit pohodová "I Walk Beside You", při níž přichází další pozitivní zjištění: James LaBrie má naživo snad nejjistější pěveckou fazónu, jakou dosud nepamatuji. Skutečně, zatímco jindy dalo člověku dost práce přemoci se k ustání často až za uši tahajícího hlasu, v tomto případě frontman jednoznačně boduje. A jak během průběhu celého večera zjistíme, nebude se jednat o jediné plusy. Přednosti zahajovací třetiny spočívají hlavně ve skutečnosti, že nám jsou naservírovány hnedle tři jinak příliš nehrané tituly. V jednom z nich, "Another Won", skupina navozuje atmosféru dávných časů, kdy vystupovala ještě pod značkou "Majesty". Jistějšími, chronologicky seřazenými výpravami do desek Images And Words nebo Awake pak představení pokračuje. Slavné Scenes From A Memory připomene lehounce se nesoucí "Spirit Carries On" a je čas malinko vydechnout a předat slovo orchestru. Ano, následujících 42 minut (už druhého CD) bude patřit osmistopovému opusu "Six Degrees Of Inner Turbulence". Bylo otázkou, jak vyzní spojení Octavarium Orchestra s projevem hráčské čtveřice. Příjemným výsledkem je podtrhnutí a dotvoření všebarevné nálady a vezmu-li v úvahu dokonalost studiovky, nemohl jsem pochybovat o mém osobním nadšení. Při opětovném vstřebávání oněch úžasných momentek mám pocit, že slyším hudbu z jiného světa. Bude pro skupinu vskutku obtížné přijít v budoucnu s něčím tak neobyčejným. Jednoznačný vrchol koncertu, nemám slov. Po uplynutí těch krásných tří čvrtin hodiny mají prostor znovu smyčce a sálem zazní kratičká "Vacant", čímž si připomeneme kontroverzní počin Train Of Thought. Logicky se pak přihlásí kolega Octavarium a přinese podle mě dosti vylepšené podoby "The Answer Lies Within", jež není toliko přesládlá jako na desce, a těžké "Sacrificed Sons", která připomene 11. září 2001. No, a vstupme do třetí třetiny. Když se poptáte po nejrozsáhlejším zápisu na poslední řadovce, odpovědí vám bude titulní Octavarium, bohatá, dramatická a značně pohyblivá všehochuťovka. Nemohl jsem si tuto věc již před rokem vynachválit a živé podání mou radost jenom potvrzuje. Finiš se nese ve znamení staré dobré Metropolis pt. 1, což sice není zcela dokonalá volba na závěr, přesto však famózní večírek už může tato drobounká nedodělávka jenom horko těžko pokazit. Inu, skvělou oslavu si pro své výročí Divadelníci nachystali, jen co je pravda. Zcela určitě jednu z nejlepších. Nezbývá, než si přát další porci takovéto strhující instrumentálnosti. Těmto chlapíkům to opravdu hraje. A snad tomu tak bude i v době příštího jubilea.

Sestava:
James LaBrie - zpěv
John Petrucci - kytary
John Myung - basa
Jordan Rudess - klávesy
Mike Portnoy -bicí
Octavarium Orchestra - orchestrální pasáže

Autor článku: Jan Stanislav

Komentáře:

Díky moc,právě Dream t. mě hodně baví a neznám podobné, takže díky za tipy

DT: Liquid Tension Experiment, Pain Of Salvation, Ayreon, Ark... Je toho hodně, tohle jsou relativně novější kapely.

Lidi jinak jestli znáte něco podobného jako Dream Theater,klidně mě poučte, tyhle instrumentálky se mi strašně líbí

Utrácím za jiné originály.

russel: ostudo, já vlastním čtyři (samozřejmě originály).

no už si opravdu budu muset nějaké to DVD od DT sehnat :)

DVD samozrejme vrele doporucuji, zaujalo me jeste vic nez Budokan.

A pokud nechceš koukat na to listí a pustíš si tenhle kus v DVD verzi...je to absolutní paráda, co tam dělaj s těma kytarama:-)

Parádní živák, některé písně jsou navíc v tomto pochmurném podzimním počasí jako balzám na duši, navíc když se u toho může člověk koukat na přírodu plnou pestrobarevného listí jak se tiše tetelí v chladné větříku...Prostě nostalgie převeliká :)