15. 6. 2007

Američtí Dream Theater opět nezaháleli a rozšířili své už tak obdivuhodné množství nahrávek dalším studiovým zápisem, které vydali po klasické dvouleté odmlce. A mohu vám rovnou bez obalu říci, Systematic Chaos svým předchůdcům ostudu rozhodně neudělá, některé možná i předčí.

Dream Theater zkrátka neustále hrají a hrají, nahrávají a nahrávají. Jak jinak si totiž vysvětlit skutečnost, že skupina s neutuchající vervou zasypává své příznivce již od roku 1997, kdy světlo světa spatřilo často nedoceněné album Falling Into Infinity, v podstatě každoročně nějakým vydaným materiálem? Máme tu už vlastně čtveřici živáků a rovnou pět studiovek. Alespoň tomu tak bylo před vznikem nového počinu Systematic Chaos. Jistě, leckdo si řekne, že Amíci dychtí po nemalých finančních sumách, jež si za své výtvory mohou dopřávat. Když jsou však veškerá vydaná CD do jednoho zase něčím originální, posouvají daného interpreta znovu o kus dál a nabízejí ho v poněkud jiné, někdy i jaksi překvapivé, rovině, těžko pak můžeme něco smysluplného namítat. Je už na každém, jak k více než ctižádostivým hudebníkům přistoupí, já se jednoznačně přiznám, že to, co tvoří, jim prostě (zatím) žeru i s navijákem. Stejně tak mnou byla dokonale zbaštěna i novinka.

Řekněme si upřímně, název čerstvé desce padne téměř dokonale. Až na ten „systém.“ Ono se jednoduše jedná o složitý binec. Anebo ještě jinak: je to doslova bordel. Ostatně, co jiného se dalo očekávat. Předchozí Octavarium se (až na titulku) v kompozičních brajglech drželo patřičně zpátky. A ano, hádáte správně, teď je tomu přesně naopak. Jedinci slintající po středně dlouhých hitovkách budou asi lehce zklamáni (a pokud ne jen lehce, ani se jim nedivím). Vlastně by nemuseli být spokojeni s ničím kromě druhé „Forsaken“, jejíž refrén si budou broukat donekonečna stejně jako ten dva roky staré „I Walk Beside You,“ jelikož je opět dokonale vtíravý.

Avšak my, kteří „DéTéčka“ milujeme pro něco zcela jiného, se dočista zmlsáme. Už pohled na stopáže jednotlivých krasotinek ukrývajících se v Systematickém chaosu nám krásně ukáže, s čím budeme mít tu čest. A není se třeba bát, nudu prožijeme jen stěží. Opět nás však čeká zkouška více než zatěžkávající, čili jakési postupné prokousávání se do tajů celého díla. Pamatuji, že první poslechy nebyly úplně tím nejsnadnějším a mnoho lidí v dnešní hektické době podpořené stále a stále stoupajícím internetovým boomem může snadno ztratit byť i poslední střípky trpělivosti. Pokud tímto prolezete, zjeví se vám vskutku parádně poslouchatelná směsice neokoukaných nápadů. Jistě, Dream Theaer jich mají stále na rozdávání. Úvodní „In The Presence of Enemies Pt.1“ sice občas zabrnká na strunu Octavarské „These Walls“, ale následující nářezy „Constant Motion“ a „The Dark Eternal Night“ jsou opravdu chuťovkami i pro toho nejvybíravějšího progového fajnšmekra. Rozjeté fiasko příjemně zchladí „Repentance“, kde zaslechneme texty a melodie již zaběhlé haluzní písně „This Dying Soul.“ Album pak pochopitelně nabývá svého vrcholu ve dvou závěrečných, jak jinak, mega opusech, které na Systematic Chaos vyplní více než třicet minut. Hlas Jamese LaBrieho je zde perfektně podbarven Rudessovými klávesovými hračičkami, jež jsou soustavně doplňovány o orchestrálními pasáže. Mimochodem, jsem moc rád, že se znovu pořádně utrhl ze řetězu také John Petrucci a jeho bláznivých kytarových vylomenin si užijete měrou vrchovatou. A komentovat excelentní neodmyslitelné články v podobě pánů Myunga a Portnoye by bylo z mé strany již pouhým nošením dříví do lesa.

Po lehce střídmějším Octavariu zde tedy máme opět chaos. Neotřelý, nápaditý, nabitý množstvím vychytávek a nesmírně šťavnatý. A pokud takový bude i příště, zase ho mile rád zbaštím.

Sestava:
James LaBrie - zpěv
John Petrucci - kytary
John Myung- basa
Jordan Rudess - klávesy
Mike Portnoy - bicí

Autor článku: Jan Stanislav

Komentáře:

...Lidi pro mě je tahle deska..dosti výrazná...!!!
Konečně našli něco co mi tam chybělo!
Že by si Petrucci začal věřit..??Ne sranda..poprvé když jsem to poslech moc se mi to nezdálo..ale potom jsem si to poslech párkrát za sebou a je to fak VĚC...na 100% mě zaujalo intro jako myslím první písnička...ale potom Forsaken je naprosto božííí SONG!!!
Potom hned The Dark Eternal Night..bože LaBrie a Portnoy..BOMBA prostě nemá chybu!!!
A Repantence,,je moje nejoblíběnější...Hello Mirror....tý jo tak to už jsem ležel na zádech...potom přišlo Petrucciho solo...při kterým jsem málem brečel...jak jsem nechápal jak něco takovýho může vymyslet prostě Petrucci je pro mě bůh...!

Takže doufám že Dream Theater 4EWER..jsou to ti největší muzikanti na světě..!!!
Zdravím...James

SCH je dle mého první špatné album DT. Nikdy jsem se u DT nenudil až teď....
Vždycky měla jejich progrese smysl a tvar, ale SCH mi přijde jak když ho udělala kapela, která chce hrát progress-art jako DT a ještě neumí dát tý muzice celkovou tvář..... něco jako progrese za každou cenu. Vlastně se tomu, ale nemůžu divit, jelikož když kapela experimentuje jako DT tak se dostává do sfér, které jsou vždy pro nějakou část fanoušku totálně vedle:-) Tentokrát je to vedle pro mě.

Nové album DT je opravdu hodně zajímavé a řekl bych,že i mnohem písničkovější.Nejvíce mě zaujala úvodní skladba-in the Presence of Enemies I-hlavně závěrečná Petrucciho sóla-ten chlápek umí..

To jeník: To si snad děláš srandu??? Nic jednoduššího a, jak Ty říkáš, písničkovějšího než druhý disk 6DOIT DT nikdy nevydali. CD 2 ze Six Degrees nesahá co do složitosti Systematicu ani po kotníky.

dle meho nazoru na teto desce o nejake komplikovanosti ve srovnani treba se six degrees nemuze byt ani rec...dle meho nazoru je to jedno z nejpisnickovejsich alb od DT..i presto tuto desku rozhodne radim vys nez octavarium a jeste dve tri jejich starsi desky prekonava

pajofon: nečteš celá souvětí. Stojí tam: "...skupina s neutuchající vervou zasypává své příznivce již od roku 1997, kdy světlo světa spatřilo často nedoceněné album Falling Into Infinity, V PODSTAŤĚ KAŽDOROČNĚ NĚJAKÝM VYDANÝM MATERIÁLEM..." Přeložím: Skupina od roku 1997 (Falling Into Infinity) téměř KAŽDÝ ROK pošle do světa nové CD. Ať už je to živák či studiovka. Jinak DT hrají už přes dvacet let, což slavili v loňském roce vydáním DVD Score, na které jsem psal taky recenzi. Takže o tom asi něco málo vím ;-)

"...skupina s neutuchající vervou zasypává své příznivce již od roku 1997..." ??? zna vubec pan recenzent recenzovanou kapelu??

Samozřejmě, Systematic Chaos není žádným TOT part 2. Pouze se jedná o jakýsi návrat k té komplikovanosti a je jedno, zda v souvislosti s tím použijeme zrovna TOT, Six Degrees či Scenes...

nemyslim, ze je systematic chaos odlisny od octavaria. je pravda, ze je lepsi, teda podla mna urcite a je mozno aj trosku komplikovanejsi,ale ziadny navrat k T.O.T. sa nekona. urcite najlepsia vec na novinke je in the presence...pt.2. ale aj napriek tomu, ze ma cez 16 minut, by mohla byt o nieco dlhsia. ...u mna zostava aj nadalej na prvom mieste train of thought po nom scenes...a na tretie miesto by som zaradil systematic chaos....urcite je podla mna lepsie, ako awake, octavarium ci six degres....

tak na tohle se opravdu tesim.jestli to bude takove peklo jako jejich predposledni kotouc train of thought tak si to vychutnam...jak se rika tohle je muzika pro muzikanty a myslim ze to vsechno vystihuje...