Glenn Hughes - Retro Music Hall, 19.5.2008

Po dvou letech zavítal do matičky Prahy bývalý zpěvák/basák legendárních Deep Purple Glenn Hughes, kterému se říká „The Voice of Rock“. Zavítal jsem tedy ten den do Retra, abych se o oprávněnosti přezdívky přesvědčil na vlastní uši.

Před Retro (znovu jsem si nemohl vynachválit jeho situovanost – hned nad výlezem z metra) jsem dorazil před půl osmou a musím říct, že mě překvapil poměrně velký zástup lidí, který zde již přešlapoval. Zároveň jsem si také posteskl, že se jednalo z drtivé většiny o starší generaci a bylo mi jasné, že dnes tu opět budu kazit věkový průměr. Nicméně po vstupu do klubu, který se udál hned po několika minutách, se po zařazení do prvních řad po mém boku objevilo i pár mladších fanoušků.

Předkapela Taknatudu začala s desetiminutovým zpožděním v 20.10 a vydržela na podiu 35 minut. Její set na mě působil většinou neutrálně – nezklamali a extra nepotěšili. Jejich rock šmrnclý vlivy z různých stylů se však poslouchal příjemně a našlo se i několik vynikajících pasáží především v souhře kytary a kláves.

Přestavba podia před vystoupením hlavní hvězdy se poměrně natáhla, na rovnou půlhodinu. Během této doby se sál Retra silně zahustil a v 21.15 jsem se známým mohl konstatovat, že je hodně solidně nabito a při mé třetí návštěvě Retro Music Hall (předtím U.D.O. a Saxon) se jednalo nejspíše o nejvyšší návštěvu zde.

Přesně v 21.15 za počátečních tónu otvíráků nové desky „First Underground Nuclear Kitchen“ aka „F.U.N.K.“ skladby Crave nastoupil na podium Glenn a jeho kapela. V duchu nového alba se nesly hned první čtyři songy – Crave, skladba titulní, Never Say Never a Oil and Water. Bylo silně znát, že album většina fanoušků v sále ještě neslyšela (ostatně to bylo jasné i samotnému Glennovi, později během koncertu se o tom zmínil) a o nějaké hlasové práci publika během skladeb se nedalo hovořit. Přesto to v klubu žilo, protože songy z nového alba mají naživo pořádný odpich, kapela je hrála hezky od země a Glenn byl na svůj věk neskutečně hyperaktivní – pobíhal po podiu, specificky se „kroutil s basou“ a celkově působil hodně živelně a bezprostředně, čímž strhával lidi. Definitivně si pak celé Retro získal tutovkou skrývající se pod číslem pět – slavnou baladou Mistreated z purplovského alba „Burn“. V živé verzi ten večer Glenn skladbu protáhl na rovných 17 minut, přičemž takřka polovinu té doby tvořila jeho úchvatná hlasová exhibice. Těžko těch 7 minut popisovat, protože Glenn během nich ukázal tolik emocí a tolik stylových hlasových poloh, že to prostě popsat nelze. Ovace po skončení Mistreated trvaly snad minutu a aplaudovali i ti, kteří se v během exhibice občas lehce usmívali nad některými hlasovými polohami. Následně zazněla skladba z minulé desky „Music for the Divine“ You Got Soul, jak Glenn sám řekl – funky song s extrémním rockovým nábojem. Skladbou další se Glenn vrátil k nové desce, přesto mě We Shall Be Free tolik neoslovila, na novince mám větší favority. Lehká slabší chvilka byla však ihned umlčena mým favoritem z alba „Soul Mover“, písní Don´t Let Me Bleed. V té se skrýval druhý vrchol koncertu a Glennova druhá exhibice, dalo by se říct, že je to s nadsázkou taková Mistreated nové doby. Základní set pak končil poslední zástupcem novinky, klipovkou Love Communion (naživo fungovala z nových skladeb, co se publika týče asi nejlépe) a dle mého druhou sklabinou koncertu, Steppin´ On. Song to není sám o sobě rozhodně špatný, ale na konec základního setu bych přece jen zvolil skladbu trochu jiného ražení. Po Steppin´ On se s námi tedy kapela poprvé rozloučila, aby se po takových třech minutkách vrátila na přídavek. Ten začal titulkou z alba „Soul Mover“, během které se ukázalo, že se za čtyři roky od vydání stala už klasikou, protože lidi reagovali fantasticky. Na jejím konci navíc Glenn přišel s poslední a dost nečekanou exhibicí, která se pak nečekaně zlomila ve vypalovačku Burn. Legendární přes 30 let stará purplovská palba byla zahrána excelentně, síla dvou kytar jí dala skoro až metalový drajv pokud mám porovnávat verzi, kterou jsem slyšel onen večer v Retru s verzí Whitesnake, kterou jsem slyšel dvakrát před dvěma lety, ta hughesovská vítězí na plné čáře. A to nejen pěvecky, ale především nábojem a energií. Poté už se kapela rozloučila definitivně a po 96 minutách byl koncert u konce.

Teoreticky by tento koncert mohl být jen jedním z mnoha, které letošní nabitá koncertní sezóna nabízí, přesto měl v sobě něco navíc. To něco se skrývá v osobě frontmana kapely. Neznám zpěváka, na kterém by se jeho věk (57 let) tak minimálně podepsal na hlase. Glenn Hughes působil jak bezchybný (a přitom živelný) multižánrový profesor zpěvu, který s lehkostí zazpívá vše, co si zamane. Při tom všem ho navíc pozorujete s radostí, protože vidíte, jak je pohlcen svou hudbou a dokáže s ní splynout. K tomu připočtěte skvělou komunikaci s neméně skvělým publikem tak typickým pro Retro a máte z toho jeden z nejlepších rockových koncertů, jaký můžete spatřit.