28. 6. 2007

Na konci června zavítala i do naší země temná karavana s názvem Heaven and Hell. Pod tímto pro někoho možná neurčitým názvem se skrývá kompletní sestava Black Sabbath z let 1981-1982 a 1992, která pro letošní rok uspořádala koncertní reunion.

Ke koncertní Mekce Prahy – T-Mobile Aréně jsme dorazili krátce před šestou hodinou (tudíž dvě hodiny před začátkem koncertu) a začaly se vyplňovat naše černé představy. V době, kdy už před halou, kde má koncertovat podobně legendární kapela, bývá celkem narváno, tu stepovalo tak 30 lidí. Proti tak mimořádné události jako je vystoupení tohoto slavného tělesa se totiž spiklo hned několik faktorů najednou. Tím nejdůležitějším byl asi samotný název. Jsem přesvědčen, že kdyby byla použita zprofanovaná značka Black Sabbath (o důvodech proč tomu tak nebylo pomlčme, to by bylo na dlouho), aréna by se celkem bez problémů vyprodala. Zadruhé si také nejen po Praze, ale celé republice šlo všimnout, že akci se nedostalo zrovna největší propagace. Myslím, že událost tohoto typu by si i nějaký ten billboard zasloužila. Zatřetí, Heaven and Hell se pro český koncert rozhodli poměrně pozdě – až na konci dubna a prodej lístků začal dokonce až na začátku května. S tím také souvisí důvod čtvrtý a tj. ten, že se HaH trefili do koncertně velmi vytíženého období. V červnu u nás vystoupili titáni Iron Maiden a Genesis a konečně den (!) po Heaven and Hell i jejich člen-nečlen Ozzy Osbourne. Výsledkem tak bylo, že v době kdy byl zahájen prodej na koncert Heaven and Hell, už mělo hodně lidí koupeno lístky na jiné akce a prostě jim dali přednost.

Ale vraťme se od příčin k důsledkům. Před sedmou hodinou konečně začalo lidí přibývat a minimálně divácký propadák se zdál být odvrácen. K otevření bran haly došlo až krátce po sedmé, což je u podobných koncertů taky hodně neobvyklé. Bez nějakého spěchu jsme došli na plochu a v pohodě si stoupli tak do 3. - 4. řady. Hned jsme si mohli prohlédnout opravdu krásnou a stylovou stage laděnou do podoby středověkého hradu. Do začátku koncertu se hala alespoň jakžtakž zaplnila (nakonec dorazily 3-4 tisíce diváků) a v 20.10. potemněla.

Rozeznělo se známé intro E5150 (fanoušky překřtěné na E55), na jehož konci celkem klidně přišli na podium členové kapely – nejprve bicman Vinny Appice, poté kytarový černokněžník Tony Iommi, mistr basy Geezer Butler a nakonec hlavní hvězda večera – nejstarší aktivní hard rockový (nebo heavy metalový, chcete-li) hudebník na vrcholné scéně: malý muž s velkým hlasem Ronnie James Dio. Hned na začátek nás Ronnie přivítal jeho letošní novinkou – ječákem (asi jako první zpěvák začal ječet po šedesátce:-)). Rozjel se jeden z nejrychejších songů večera Mob Rules ze stejnojmenného alba z roku 1981. V tuto chvíli mě nepříjemně překvapil zvuk, kvůli kterému kapela zněla jakoby hrála za nějakou hlukovou stěnou na trati Děčín-Praha. Podobné podmínky bohužel zůstaly i během nejkrásnější skladby, jakou mají „Helláči“ v repertoáru Children of the Sea. Když se k tomu přidalo ještě to, že do mě neustále narážela čtyři do půli těla svlečená ožralá prasata, začal koncert nepříliš dobře. S následující I se to ale začalo lepšit. Zvuk sice ještě nebyl úplně v pořádku (viz vibrace v následující Sign of the Southern Cross, kdy se pomalu třásla zem). Kapela nám ale vše vynahrazovala. Definitivně jsme došli k přesvědčení, že Dio je ve vynikající hlasové formě a ostatní členové kapely byli prostě takoví, jak je dobře známe. Tony Iommi je prostě kytarový mág nejen svým uměním. Vyzařuje z něj obrovské charisma a když vytasí další ze svých nesmrtelných riffů, zastavuje se dech. Geezer Butler si valil svou typickou hru, jednoznačně rozpoznatelnou, přesto byl asi nejméně výraznou osobou večera. A konečně muž za bicími Vinny Appice. Nejenže minimálně zestárnul oproti 80. létům, ale předvedl stejně energické sólo jako z dávných dob. Po Sign of the Southern Cross se pokračovalo s Voodoo. Skladba sama o sobě dle mého patřila spíš k těm slabším momentům vystoupení, ale neskutečně ji povýšilo to, co se dělo na konci. „Duet“ mezi Diovým hlasem a Iommiho kytarou, kdy nám padala čelist podobně jako u nedávného vystoupení Iron Maiden. Ronnie James Dio ohromil snad všechny přítomné svým nestárnoucím hlasem. Jemně i razatně, hloubky i výšky, to vše s ohromnou sílou a čistotou hlasu. Můžu jen smeknout klobouk ze své upocené hlavy. Následovalo již zmíněné Appicovo sólo – perfektní a poté Computer God a koncert nám pomalu začal gradovat. Jedním z nejkrásnějších momentů byla Falling from the Edge of the World, kdy se klidný a emotivní začátek po minutě a půl přehoupne s pomocí dalšího z Iommiho geniálních riffů do solidní vypalovačky. Gradaci koncertu trochu zbrzdila Shadow of the Wind – nová kompzice, která přece jen plně nedosahuje kvalit legendárních fláků. Kdyby jí Helláči nasadili dříve, neprohloupili by. Vše ale bylo zapomenuto věcmi následujícími. Nejprve jsme se nechali unést Iommiho sólem. Ten člověk prostě nepotřebuje ohromovat rychlostí. Umí svými prsty (na dvou s konci nahrazenými náprstky z důvodů dávného zranění) vykouzlit pomalejší, gradované a hypnotické sólíčko, které se přirozeně zlomí v Die Young. Tato skladba pro mě byla absolutním vyvrcholením večera. I na studiovce k ní mám bližší vztah a tady mi doslova vzala dech. Co jiného už pak mohlo následovat než titulní hymna celého tohoto „projektu“ Heaven and Hell. Dio nejprve rozezpívával diváky, kteří předvedli asi svůj nejlepší pěvecký výkon dne a teprve poté se rozjela takřka dvacetiminutová extáze, jejíž součástí bylo další Iommiho sólo, oproti stuDIOvce vložená sloka a spousta různých nejen pěveckých eskapád a hecovaček. Vrchol eposu nastal ve chvíli, kdy světla umně nasvítily Diovu tvář načerveno a on vypadal jako pravý posel pekel. Po skončení skladby se kapela odebrala do zákulisí, aby se po chvíli vrátila na jediný přídavek. Slavná vypalovačka Neon Knights dovedla koncert na totální Mount Everest. Poté už jsme jen mohli skákat po hozených trsátkách, hádat se o tom, kdo si odnese do publika vržený smradlavý Appicův ručník a taky možná naposledy vidět na vlastní oči tyto čtyři legendární muzikanty…

Po hudební stránce byl koncert naprosto perfektní (až na zvuk, který se k ideálu přiblížil teprve až k polovině vystoupení) a zařadil se mezi mé největší zážitky, na které je letošní rok už tak plodný. Velkou škodou ale zůstává návštěva. Tisíce lidí možná ani netuší, o co přišli. Leč osud tomu někdy chce jinak… Já jsem hrozně rád, že jsem u toho mohl být a že jsem vám tímto způsobem mohl dojmy z této události přiblížit.

Autor článku: Starbreaker

Komentáře:

Zdravim.
Dobrý report. Kdyby jste ještě chtěli vidět několik fotek z koncertu Heaven and Hell můžete mrknout na www.mcdrak.wz.cz

No ja tam byl a muj nazor je - nuda. Cely koncer rozpidlikany do nekonecnych sol, oproti studiovym verzim pisne roztahane a zpevak se nedrzel linek podle originalu, takze se nedalo sponntane odposlechnout a alespon v duchu odezpivat skledbu jak ji clovek zna. Tak jsme po sobe rozpacite koukali a druhej den se vyblbli na Ozzym :o)

Parádní report, díky, možná měl být zvolen pro koncert jiný vhodnější prostor a mimo jiné Ozzy má neustále velmi (pro mě nepochopitelně) silnou pozici, ač kvalit svých nástupců u B.S. nedosahuje ani náhodou, ještě, že má Zakka.