3. 4. 2011

Trvalo to déle, ale mělo to své opodstatnění. Recenze na nové album Helloween kobercovým náletem zahlcovaly internet, zatímco já stále neměl ani řádku. Zareagovat rychlým sepsáním okamžitých dojmů? Raději ne, u Helloween mohou být často věci úplně jinak, než jak se po několika málo posleších zdá. V tuto chvíli se názory zdají být uceleny, takže přistoupení k jejich zveřejnění se stalo po dlouhých měsících realitou.

Nebude se zbytečně plýtvat superlativy, nebude se bombardovat frázemi o rutinní povinnosti. Po dlouhé době mám pocit, že si Helloween řekli: „Tak, a teď stvoříme pořádné album a všem ukážeme, co jsme zač.“ A podařilo se. Z alba dýchá uvolněná atmosféra, která není nepodobná debutu „Walls Of Jericho“. Znovu se sešlo pět kluků, kteří bezstarostně poskládali hudbu k radosti své i svých budoucích posluchačů. Zároveň se nabízí i srovnání s mírně extravagantním dílem „Better Thar Raw“, a to díky značné energičnosti, stejně jako namícháním koktejlu, ve kterém vedle výstavního ovoce plavou i nějaké zbytečné ingredience, které měly z ledničky putovat raději do koše. I z tohoto důvodu se pojďme věnovat každé skladbě zvlášť:

1. Where The Sinners Go
A vítězem ankety o nejnudnější albový otvírák všech dob se stává.... Neznám všechna metalová alba na světě, ale výše uvedená skladba by v této kandidatuře byla horkým favoritem. Střednětempá skladba, při jejímž psaní nechal Andy Deris nápady kdesi pod psacím stolem.

2. Are You Metal
Efektní klávesový úvod vyústí v typickou derisovskou vypalovačku. Ústřední riff dává tušit, že se kytarové duo rozhodlo servírovat pořádnou sekanou, která si nijak nezadá s výtvory všemožných thrashových řezníků. Nářezovky, které nám jsou servírovány na každém dýňovém albu, se mi líbí, tentokrát se však Andymu nepodařilo dosáhnout fascinujícího efektu nedávné „Kill It“.

3. Who Is Mr. Madman
Sasha Gerstner si vypůjčil motiv ze starého hitu „Perfect Gentleman“, zanedlouho už se však hraje ryze podle jeho not. První zářez, kterému není co vytknout.

4. Raise The Noise
Weiki je obdivuhodný kapelník, který dokáže maximálně využít potenciálu svých nadaných spoluhráčů, až je mi líto, že už ze sebe nesype takové hitovky jako kdysi. Snahu o přiblížení se atmosféře starých Helloween je nutno ocenit, ale „Raise The Noise“ působí nedotaženým a ukvapeným dojmem.

5. World Of Fantasy
To Markus Grosskopf se se zdánlivě zapomenutými pozlátky třpytivé slávy 80. let popasoval lépe. Chytlavá sloka, chytlavý refrén, vyznavači strážců, prstenů i času, radujte se.

6. Long Live The King
Možná je podezřelé, když nejtvrdší skladby skládá zpěvák, ale Andymu je tento přístup už po dlouhá léta vlastní. Zabijácký riff, klasické derisovské sbory, tady se nudit nebudete.

7. The Smile Of The Sun
Balady, které se mi z derisovského období líbí, by spočítal i zkušený truhlář, ale „The Smile Of The Sun“ se mezi ně bezpochyby řadí, dokonce jejich peloton táhne. Duch starých Pink Cream, ostatně co jiného byste čekali, autorem je opět Andy.

8. You Stupid Mankind
Jak vyplývá z předchozích popisů, prostředek 7 Sinners je pořádně našlapaný. O slovo se znovu hlásí Sasha, a to ještě vehementněji než v trojce. Kdo má rád od Helloween progresivnější pecky s kytarami naladěnými proklatě nízko a s neotřelými zpěvovými linkami, ten se bude tetelit blahem.

9. If A Mountain Could Talk
A jsme u vyvrcholení. Spojovníkem mezi osmdesátkovou a současnou tváří Helloween se zdá být Marcus. Fantastická hitovka s jedním z nejkrásnějších refrénů v historii kapely.

10. The A Sage The Fool The Sinner
Weiki opět hledá cestu do minulosti se současnými prostředky. Dokážu si představit, že vlezlá melodie může někomu připadat protivná, ale na mě kupodivu docela funguje.

11. My Sacrifice
Mistr Gerstner potřetí a znovu na jedničku. Znovu používá svůj neotřelý mírně progresivní rukopis, tentokrát je však všechno završeno bombastickým refrénem a nesmírně zdařilými aranžemi.

12. Not Yet Today
Přestupeň ke třináctce.

13. Far In The Future
Pompézní začátek a Andi znovu ukazuje, kdo je nejrozmanitějším autorem v řadách Helloween. Progresivní tvář dýním rozhodně sluší, Andi ji však promíchal s tím nejlepším, co jsou Helloween schopni vymyslet na poli melodického extrému, výsledek je pak skvostem, který závěru zdařilého alba sluší.

Těm, kteří dočetli až sem, zbývá jen sdělit, že Helloween stvořili své nejlepší album za posledních 13 let. Zvuk je opravdu průrazný (na dokonalost zvuku u této kapely je potřeba si zvykat, nikdy na něj nebyl kladen takový důraz), album je celé prošpikované klávesovými vyhrávkami, které mu dodávají nový rozměr. Zabijácké riffy místy připomínají thrashovou řežbu. Andimu to zpívá výborně a kapela šlape jako skvěle sehraná parta, která nehledí do minulosti, ale naopak vstříc plnění svých budoucích snů. Dejte tomuto dílu šanci a budete nadmíru spokojeni.

Autor článku: Topi

Komentáře:

Tento článek zatím nikdo nekomentoval. Buďte první!