Helloween – Gambling with the Devil

Pozdě, ale přece. Je tomu již nějaký ten pátek, co němečtí powermetaloví nestoři vypustili na trh své nejnovější album, ale nedá mi, abych dílko své srdcovky nepodrobil nějaké té zničující kritice. Nicméně odstup času je matka moudrosti, není-liž pravda? Nuže pusťme se do plamenných filipik a podívejme se, co nám to tykve na Kánarech vlastně ukuchtily.

Gambling with the Devil čili karban s čertem přirozeně navazuje na svého předchůdce Keeper of the Seven Keys – The Legacy z roku 2005, a to jak hudebně, tak do značné míry i po stránce textové. Na začátek musím říct, že jestli jsem byl z třetího Keepera hudebně doslova unešen, po prvních pár posleších Karbanu jsem byl notně zklamán. Po intru totiž následovaly dvě nudné skladby, rádobytvrdá „Kill It“ a Weikathova „The Saints“, při které jsem se začal obávat, aby celá deska nebyla podobným vodnatým dýňovým vývarem. Dnes už mi „Kill It“ nevadí tak jako dřív a v přehrávači ji nepřeskakuji, což se ovšem nedá říct o „The Saints“. Nutno říci, že především díky její lyrické stránce. Naštěstí pachuť shnilých tykví napraví následující trojice skladeb, singl „As Long As I Fall“, který je přes svou lehkou popovost učiněným hitem, „Paint A New World“ zas dokazuje, že Helloween nezapomněli, jak dělat opravdu tvrdou hudbu (ještě že máme toho Saschu) a „Final Fortune“ je podle mě nejlepší věc, co se na Gambling with the Devil objevila, a má jisté místo i v první pětce nejlepších kusů těchto Germánů.

Zbytek desky je v zásadě dobrý až lehce nadprůměrný, především „Fallen to Pieces“, další weikathovina „Can Do It“, jež se dá označit za následovnici laškovných happy happy helloweeňáren typu „Game Is On“ či „Get It Up“, a v neposlední řadě poslední „Heaven Tells No Lies“ basáka Markuse Großkopfa, který již od desky Rabbit Don’t Come Easy neustále dokazuje, že skladatelsky se může postavit přinejmenším na roveň ostatních členů kapely.

Hudebně je tedy Gambling velice slušným a výborně zahraným albem. Pánové jsou stále s to skládat hity i originální skladby, což je velice povzbudivé. I Andi Deris za mikrofonem nám za pomoci technických vychytávek dokazuje, že ještě nepatří do starého železa, což potvrdil i naživo během loňských zastávek Helloween v ČR (tedy přinejmenším v Plzni to povrdil na 100 %). Smutnější je pro mě textový vývoj kapely. V posledních letech pánové stále více sklouzávájí ke spasitelským homiliím, což mně jako ortodoxnímu nekřesťanu působí mnohá muka. Tento kněžský komplex se sice táhne víceméně celou kariérou Helloween, nicméně na posledních albech se texty o tom, jak je svět zkažený a nebudeme-li spaseni, spějeme k nezvratitelnému konci, stávají jakýmsi lajtmotivem, nutno podotknout, že velice ohraným.

Přes to mě tato nahrávka nepřestává bavit, a její mouchy jsou kompenzovány profesionálním a po letech stále ještě originálním power metalem erzeugt in Deutschland. Nu, uvidíme, kam se dýně posunou na příští desce. V jejich případě jsem optimistou.