Iron Maiden – Eden, 08.08.08

Osudové osmičky patřily k českému národu po celé 20. století a nejinak tomu bylo i v novém tisíciletí (minimálně pro více než 30 tisíc lidí v pražském Edenu), kdy k nám zavítala metalová veličina Iron Maiden s pompézní show.

Na začátek reportu beru jako povinnost zmínit, že pro mnoho fanoušků (a nejen těch) zůstane 8. srpen 2008 velice smutným dnem, protože v dopoledních hodinách došlo u severomoravské Studénky k tragické vlakové nehodě, při které zahynulo 7 lidí, mezi jinými i fanoušek cestující na koncert Iron Maiden. Vím, že o této katastrofě bylo již napsáno mnoho, přesto bych rád i v tomto reportu vyjádřil nejhlubší soucítění všem, které neštěstí nějak zasáhlo…

Ke každému koncertu Iron Maiden patří hordy fanoušků, kteří stepují před branami stadionů a hal již dlouhé hodiny před zahájením koncertu. Proto se i naše parta vydala k Edenu již na třetí hodinu za účelem získání pěkných míst v kotli. Lidí tu bylo o něco méně než touto dobou na červnovém koncertu Metallicy, nicméně dav vypadal podle očekávání mnohem jednotněji a jednobarevněji než fanoušci Metallicy, na kterou se vydalo i hodně „turistů“.

Přestože brány se měly otevírat již v 16.00, jako již tradičně v českých podmínkách došlo ke zdržení a jako již tradičně nebylo vysvětleno. Brány se otevřely až po páté hodině a bylo poměrně překvapující, že takřka žádní fanoušci se nevztekali a vše plynulo hladce (obrovský rozdíl oproti loňskému koncertu v Ostravě, kdy rozvášněný dav způsobil velké organizační problémy). Po obsazení míst v kotli tak zbývalo jen pouhých 40 minut do zahájení programu, který začínal přesně v 18 hodin.

Česká speed metalová kapela Salamandra se stala vítězem soutěže rockového rádia (podobně jako loni v Ostravě) a mohla si tak odbýt nejslavnější moment své kariéry. Tento moment byl však také momentem dost těžkým, protože podstatná část fanoušků brala jejich vystoupení jen jako nutné zlo a je třeba říct, že na kapelu tíha okamžiku rovněž zapůsobila, protože často nepůsobila dvakrát přesvědčivě. Já osobně na Salamandře neshledávám nic zajímavého, viděl jsem jí již počtvrté a každé jejich vystoupení je pro mne bohužel horší a horší.

Po půlhodině Salamandra odkráčela a za další půlhodinu podium opět stejně jako loni v Ostravě obsadila Lauren Harris se svojí kapelou. A opět stejně jako v Ostravě se její koncert po pár minutách u 70% publika proměnil v civění na slečnu Lauren za absolutního ignorování hudby. Když člověk na chvilku odvrátil hříšné myšlenky od Lauren a zaposlouchal se do hudby, zjistil, že se jedná o standardní (pop)rock, kterého je všude spousta. Jednoduše muzika co nepřekvapí, ale zároveň nijak zvlášť neurazí.

Od půl osmé začala atmosféra houstnout, protože zbývala již jen půl hodina do zahájení patrně nejvelkolepějšího koncertu Iron Maiden, jaký se u nás odehrál. Dvě minuty po osmé se ozvaly tóny slavné skladby Doctor Doctor od UFO, které zvěstuje začátky všech show Iron Maiden. Po ní se pak na obrazovkách objevily obrázky z letošní tour doprovázené instrumentálkou z debutu - Transylvania. Po hříchu ji však dav nedoprovodil takovými chorály jako na některých předešlých koncertech v jiných zemích. Do třetice se pak z repráků počalo rozléhat poslední intro – slavná řeč Winstona Churchilla z prvních let druhé světové války zakončená slovy „we will never surrender“.

A pak už to vypuklo – první tóny jedné z nejtvrdších skladeb Železné Panny Aces High, kapela na scéně a v kotli peklo. Začátek koncertu byl alespoň v místech, kde jsem stál (5. řada) poznamenán několika negativy – špatným zvukem s minimálně slyšitelnými kytarami, zpěvem a celé to bylo dost potichu a masakrem v kotli, kdy se každý snažil protlačit co nejvíc dopředu, což se začalo uklidňovat až kolem třetiny vystoupení. Kapela samotná šlapala již od začátku naplno, zpěváka Bruce Dickinsona nevyjímaje, přestože se mi jeho výkon loni v Ostravě zdál o krapet lepší. Na zabijáckou Aces High okamžitě navázala pro někoho možná již poněkud ohraná Two Minutes to Midnight, pro mě osobně nejslabší část letošního setlistu. Po jejím skončení Bruce zmínil tragickou nehodu u Studénky a vyzval i tribuny k uctění památky mrtvých a zraněných. Následně pak obětem věnoval skladbu Revelations, trochu překvapivě díky tomu jeden z nejhezčích momentů koncertu. Show pak pokračovala další „provařeninou“ The Trooper, při které to v kotli opět hodně vřelo, stejně jako u následující Wasted Years. V tuto dobu se alespoň o něco zlepšil zvuk, a tak jsme si i vepředu mohli vychutnat krásné kytarové party Adriana Smithe v této skladbě. Iron Maiden víceméně střídali klasické songy s těmi méně hranými, což potvrdily i v následující skladbě, kdy zazněla slavná The Number of the Beast, ve které se Bruce blýskl hodně povedeným ječákem. Následující Can I Play With Madness nikdy nepatřila k mým oblíbencům, nicméně mě v Praze naživo dost překvapila a hodně jsem si jí užil. Konečně se taky začal uklidňovat kotel a většina lidí si našla své místo, odkud si mohla koncert naplno užívat. Pozitiva poté vyvrcholily v totálním „hajlajtu“ pražského koncertu, více než třináctiminutovém opusu Rime of the Ancient Mariner. Těžko tuto skladbu nějak komentovat, atmosféra pohltila snad každého na stadionu a i já jsem se konečně dostal do euforie, která u mne provázela skoro celý loňský ostravský koncert. Na epické struně pokračovala i další skladba Powerslave, Bruce odzpívaná v působivé masce. Odlehčení naopak přinesla hitovka Heaven Can Wait, během které si na podium přišli zahulákat vybraní lidé. Vzhledem k tomu, že ony lidi tvořili převážně skryté celebrity českého rockového nebe, které člověk vidí na každém koncertu, nebudu se raději pouštět do teorií, jak objektivním způsobem byli tito lidé vybíráni:-)) Pomalu se začal blížit konec základního setu, a tak se začalo sázet na osvědčené tutovky, které tvořilo trio Run to the Hills, Fear of the Dark, Iron Maiden. Přestože se jedná o mnohokrát přehrané a svým způsobem i oposlouchané songy, nejen já jsem si je užil naplno, především proto, že je kapela neodehrála rutinně, ale s plným nasazením. Během Iron Maiden se také poprvé objevil na plátně obligátní Eddie, tentokrát jako mumie ze sarkofágu, přežvykující hady. Poté se kapela odebrala na tradiční oddych, aby se tak po 2 minutách a bouřlivém skandování vrátila na třískladbový přídavek. Bruce nejprve představil kapelu a poté si vyslechl Happy Birthday od davu ke svým včerejším 50. narozeninám. Pak se odebral na stranu podia k Dave Murraymu a počal pět „Seven Deadly Sins, Seven Ways…“ a každý jistě již ví, že následoval otvírák desky Seventh Son of the Seventh Son – Moonchild. Na tuto skladbu jsem se hodně těšil, o to víc mě zklamala mdlá atmosféra v kotli (jako při jediné skladbě setu), kterou jsem doteď nepochopil. Roli určitě sehrála i únava, přesto na následující The Clairvyoant lidé již opět pařili a skákali jako diví, věčná škoda. Závěr koncertu pak obstarala nehynoucí klasika klasik, skladba, kterou můžete slyšet tisíckrát a stejně vás vždycky vezme – Hallowed Be Thy Name. Po takřka dvou hodinách se doskákalo, dořvalo, doklepalo hlavami a Iron Maiden se rozloučili.

Pražský koncert musím hodnotit jako po všech stránkách povedený. Osobně jsem si ho sice užil o něco méně než loni, ale hlavní vinou mělo místo v kotli, které jsem měl, příště půjdu o kousek dál. Jediné negativum vidím ve zvuku, na který si i na hudebních fórech stěžovalo více lidí a v pravidle pro stadion v Edenu končit před desátou hodinou, což mělo za důsledek, že půlka koncertu se odehrála za světla. Pochválit musím také bezchybnou organizaci při odbavování návštěvníků a také při podávání vody během koncertu. Někteří (a teď se nevyhnu adresnému jmenování, např. na festivalu Masters of Rock) by se v tomto ohledu mohli na koncertu Iron Maiden učit, jak zabezpečit, aby lidé na koncertech nekolabovali v důsledku dehydratace. Ještě před koncertem jsme se s kamarády bavili, že Iron Maiden je jedna z kapel, na kterou bychom s chutí chodili každý rok. Pražský koncert to jen potvrdil a myslím, že většina přítomných by nám dala za pravdu.