Jesus Christ Superstar - Hudební divadlo Karlín

Rockmag a článek o muzikálu? Proč ne. Samozřejmě za předpokladu, že hovoříme o monumentu rockové opery jménem Jesus Christ Superstar, který jsem měl tu čest vidět 28. září 2011 v Hudebním divadle Karlín, a nikoliv o zrůdných přehlídkách bizardních celebrit z tvůrčí dílny tuzemského autorského dna.

Legendární představení z 90. let v divadle Spirála jsem neměl tu čest vidět, ale dosahu zdařilého soundtracku jsem pochopitelně uniknout nemohl. A abychom se mohli opřít i o znění v originálním jazyce, vcházím do karlínského divadla vyzbrojen i zážitkem ze dvou filmových zpracování. Co na tom, že rekvizity v nich použité posunuly atmosféru zhruba o dvě tisícovky let dopředu. Pokud nemohl mít automat na svém zvěčněném portrétu Jan Žižka, pochybuji, že s podobnými hračičkami mohla disponovat římská legie.

Opona je ještě zatažena, ale část scény, která je před ní, je i tak působivá. Nepostrádá atmosféru a přispívá k očekáváním. Barva zašlých kamenů, nejrůznější dřevěné lávky, lana a žebříky nepostrádající historickou patinu. Představení začíná a na místě nejvyšším se objevuje kytarista s ústředním hudebním motivem.

Nebudu popisovat děj, ten si ostatně snadno vydedukuje nejen znalec Bible, ale asi každý, kdo nepovažuje kříže v našem okolí všudypřítomné za vzdání holdu osobnosti světové gymnastiky. Podíváme se na jednotlivé ingredience celého představení.

Začněme tím nejdůležitějším, tím je zde hudba. Darmo psát něco objevného o díle, jehož kvalitu už dávno prověřil čas. Jestliže v opeře známe árie a reccitativy, Andrew Lloyd Webber dokázal lyrická vyznání i dialogy posouvající děj stmelit natolik, že marně přemýšlíte, v které pasáži celého díla najdete nejvíc uchvacujících melodických motivů. Ale pojďme k českému podílu. Přebásnění Michaela Prostějovského je skvostné, a kdo stihl sledovat i titulky anglického originálu, ten zjistil, že si s textem libreta opravdu docela volně pohrál.

Jak už bylo řečeno, nejedná se tak úplně o muzikál, nýbrž rockovou operu. Důvodem, proč to připomínám, je fakt, že díky tomu nedochází ke smutému pohledu na hrající zpěváky a zpívající herce. Tady hraje zpěv hlavní a jedinou roli, přičemž hudba vyvolává dostatečné emoce na to, aby herecké výkony všech protagonistů byly absolutně věrohodné. Kamil Stříhavka proplouvá příběhem, kdy se musí popasovat s přízní davu i zklamáním, afektovaně poučuje okolí, aby se ke konci ze všeho vykřičel ve skvosné árii "V zahradě Gentsemanské", ve které prodal vše, co mu bylo z oněch vyšších míst, ke kterým v představení promlouval či se stal jejich ztělesněním, naděleno. Největší český hlas posledního dvacetiletí neztratil nic ze své síly, a nutno říci, že při závěrečné scéně jsem i jako ateista div nezamáčkl slzu. Není Bárta jako Bárta, ale Václav Noid Bárta v roli Jidáše rozhodně udělal příjmení svého předchůdce čest. Představení je vlastně příběhem Jidášovým, který byl v Noidově podání kverulatnský, vzdorující, tvrdý a zároveň nerozhodný, nakonec zlomený. Pěvecky bez nejmenšího zaváhání, snad jen výšky byly zpočátku příliš ostré a patetické, zkrátka poněkud rušivé. Jak se příběh blížil ke konci, tak tam ale stále více patřily. Role Máří Magdaleny není psána na hlasové exhibice, ovšem krásné čisté podání Báry Basikové bylo balzámem pro každé ucho. Jen málo podobně krásných hlasů se vyskytuje na naší scéně. Pilát Pavla Poláka se mi zdál místy laskavější než pohádková babička, ale se zdařile a působivě provedenou scénou bičování jsem na tento dojem poměrně rychle zapomněl. Bizardní vsuvku krále Heroda si do sytosti užil Jiří Korn s profesionalitou a komediantstvím sobě vlastním, jenom se obávám, že s tímto vládcem tenkrát až taková legrace zase nebyla a po vizuální stránce bych se při osobním shledání asi také nepopadal za břicho tak, jako při spatření Kornova kostýmu. Zmínil bych i roli Annáše, kde se svým specifickým hlasovým projevem zaskvěl Jindřich Vobořil. Každopádně, za celé představení jsem od žádného z protagonistů nezaslechl jediný náznak falešného či jinak nelibozvučného tónu. To samé lze říci i o hudebním doprovodu orchestru pod vedením Martina Kumžáka.

Nezapomínejme ani na davovou choreografii. Jakožto člověku nikdy neholdujícímu tanečním pohybům mně podobné scény připadaly vždy nadmíru trapné a nadbytečné, ovšem zde se tento pocit nedostavil. Dav byl za všech okolností věrohodný, k čemuž přispěly i kostýmy, na nichž se evidentně nešetřilo, atmosféru dotvářel nejen svým pohybem a verbálními projevy, ale rovněž byl významně zapojen po stránce všelijakých hluků, rachotění, dupání a podobně.

Při závěrečném potlesku se tak přišli představit nejen zpěváci, ale také všichni muzikanti a shora sjela i lávka s techniky. I ti tam byli zcela oprávněně, už jenom za závěrečnou scénu, v níž jste mohli spatřit.... Anebo ne, zajděte se na to podívat sami, tohle zpracování a obsazení za to rozhodně stojí.