Joe Cocker v Sazka aréně

Kdo umí, ten umí. Myšlenka, co stále nemůže opustit mou hlavu ve chvíli, kdy se v ní snažím utřídit vzpomínky na vydařený koncert 12.10.2007 v Sazka aréně, kam zavítal Joe Cocker, a vybrat nějaké poznatky, o které bych se s vámi v následujících řádcích podělil.

Joe Cocker je osobnost, kterou berou za svou fanoušci soulu, rocku, popu, bluesmani a kdo ví, kdo všechno ještě. Aby bylo jasno, nebudu se zde stylizovat do role znalce jeho tvorby, na koncertu jsem se objevil shodou mnoha okolností, ale o to upřímnější snad ode mě bude deklarované nadšení.

Začátek byl anoncován na dvacátou hodinu, a tak jsem v tu chvíli již stál pozorně připravený v prostoru pro stání dále od pódia (příští události ukázaly, jakým štěstím bylo nevlastnit lístek přímo před pódium). Koncert začal kolem půl deváté. Nevím, jakou roli v tom hrálo, že se lidé trousili do ochozů i na plochu jako švábi na pivo a právě do půl deváté jim trvalo, než se ve vysočanské stodole konečně uprdelili. Myslím, že přesný začátek by pro ně byl dostatečným trestem, ale nevím, zda to třeba nebylo způsobeno pomalejším odbavováním u všech možných vstupů. Ani bych se tomu nedivil, protože jedno organizační selhání se projevilo v plné nahotě. Prostor před pódiem totiž ani zdaleka nestačil počtu lidí, kteří do něj měli vstupenky, a tak se jich mnoho mačkalo v chodbičce, která do něj vedla, zatímco já, který jsem stál na druhé straně kovové barikády, jsem měl o poznání lepší výhled a necítil jsem na sobě kosti všech, kdo stáli okolo.

Ale pojďme konečně k hudbě. Opona se roztáhla a před námi se ukázala scéna, za níž se vyjímaly tři kovové pyramidy s plátny, na která byly po celou dobu koncertu promítány obrázky podtrhující atmosféru jednotlivých songů. Pro zhodnocení zvuku musím použít slovo zcela neexaktní - nádhera. Chtělo by se mi říci „jako z cédéčka“, ale to bych lhal. Byl totiž ještě nesrovnatelně lepší. Byl slyšet každý nástroj, každé slovo a i přesto měl zvuk správný drajv. Joe Cocker svůj charakteristický chraplák nikterak nešetřil a do každého tónu, od prvního do posledního, se opřel s více než stoprocentním nasazením, několik skladeb zakončil i energickým výskokem. Po chvilce zjišťuji, že ač jsem jeho tvorbu nikdy nesledoval, jeho repertoár čítá jednu důvěrně známou pecku za druhou. A že se rozhodně nejedná o nějaké tuctové hitovky, ale o výborně vystavěné gradující kompozice, asi nemusím nikomu nijak připomínat. Zdá se vám těch superlativů příliš? Ještě jsem ani zdaleka neskončil, protože v žádném případě nemohu ponechat bez povšimnutí doprovodnou kapelu. Spolehlivý bubeník, který skladbám dává správný říz, sympatická černoška s baskytarou, jejíž prsty tancují po hmatníku a která vypomáhá i s vokály, skvěle sehraní klávesáci (jeden za hammondkami, druhý převážně u klavíru), excelentní kytarista měnící po každé skladbě své stratocastery, multiinstrumentalista, který se vryl do paměti zejména díky svým vkusným saxofonovým sólům a v neposlední řadě dvě velmi sympaticky vyhlížející, mile se kroutící a ještě lépe zpívající sboristky. Kapela nebyla žádným křovím, ale s hlavním protagonistou tvořila jeden dokonale sehraný celek. Připočtěme bouřlivou atmosféru v aréně, která nechtěla svého hrdinu pustit z pódia ani po dvou návratech ze zákulisí, a získáte alespoň přibližný obrázek o tom, co se v ten večer dělo.

Mívám ve zvyku najít na navštívených koncertech i něco na vytknutí, ne snad proto, že bych byl hnidopich, ale spíše proto, abych z umělců nedělal nějaké nelidské supermany. Ve středu jsem žádnou chybičku nenašel, ale nebojte, žádní roboti na pódiu nebyli, každý tón šel od srdce. Na pódiu byli zkrátka lidé, kteří umějí. A umějí sakra dobře.