8. 6. 2008

Joe Satriani, za chvilku dvaapadesátiletý Američan narozený ve Westbury je v současné době snad největší hvězdou rockovo-kytarového nebe. Učitel kytarové hry například Kirka Hammetta z Metalliky nebo Steveho Vaie nemá v současné době konkurenci a osobně si dovolím tipnout, že ještě dlouho mít nebude. Ten člověk s trochou nadsázky drží image jako mimozemšťan a jako mimozemšťan taky hraje, to vše v dobrém smyslu toho slova, protože jeho technika je, dá se říct, neskutečná…

3.června 2008 bylo v Praze hnusně. Do odpoledne bylo horko, které se zvrhlo někdy kolem čtvrté díky mírnému dešti do nepříjemného ochlazení, což zejména lidi v kraťasech a triku bez rukávů jako já ocenili po zásluze mírnou přinasraností. Další důvodem, proč ten den byl divnej byly dva koncerty v jeden večer a v jednom městě, Metallica na Slavii a Satriani ve Spartě na výstavišti. Já s tím nijak zásadní problém neměl - Metallica není můj šálek čaje - ale spousta lidí byla celkem nešťastná, jak dilema vyřešit – jestli si jít zařvat s Hetfieldem o „Whisky v kýblu“ nebo si skočit na trošku až nudně dokonalou dokonalost mistra v kloboučku. Jak se nakonec ukázalo Metallica vyhrála na celé čáře a zatímco metalové veterány na Slávce vidělo přes třicet pět tisíc lidí na konkurenční Spartě jich bylo tak šest tisíc. Takže v návštěvě dostal mistr řádně přes řiť, ale nemyslím, že by to někomu v aréně na Spartě vadilo. (neodpustím si jedovatost – když hrál v Praze další fantastický muzikant Paul Gilbert měl „na place“ ve Futuru tak 250-300 lidí, sice taky výborná akce, ale smutný pohled na mizernou návštěvnost, zvlášť ve srovnání s tím, kolik lidí chodí třeba na kapely pro holčičky…)

Vrata haly se otevřely chvilku po sedmé a spořádaný dav se zvolna z koncentovaného hroznu před halou začal pomalu rozpouštět do na tak málo lidí až nepřirozeně velkého prostoru. Vesměs se jednalo o členy střední generace, spořádaně si jdoucí poslechnout, jak se hraje na kytaru a ne se ožrat a servat, takže po stránce pořádku byl naprostý klid a nevšiml jsem si jediného incidentu, prostě klidná a hodně, hodně pohodová a uvolněná akce. Podium v hale bylo oproti koncertům například Judas Priest nebo Iron Maiden orientováno na delší straně, což bylo vzhledem k faktu, že hodně lidí nechtělo vidět Satrianiho z kotle, ale v klidu a vsedě vychutnat jedině dobře. Bez jakýchkoli problémů fungovalo i rozdávání časopisu Muzikus, kde byl rozhovor s Joe Satrianim a stánky s občerstvením, jak jsem se dočetl za sklem, společnosti Apetit Praha, v.o.s

Chvilku po osmé světla zhasla a na podium nastoupila partička kolem kytaristy Steveho Fistera - Steve Fister Band. Nevím, jak ostatní, ale když jsem bilancoval cestou domů koncert došlo mi, že pro mě -jakkoli je to hloupé- přišel hudební vrchol možná už se supportem – hodně chytrá muzika zahraná srdcem, kterou tahle parta provozuje, je něco výborného. Fister je šikovný kytarista, který sice na mistra s holou hlavou nemá technicky ani náhodou, ale na rozdíl od něj má z mého pohledu výhodu – k čemuž se vrátím. Steve Fister Band odehrál něco přes půl hoďky a původně malá scéna se díky odkrytí plachet z bicích a postavení nových zesilovačů zvětšila a fanoušci a technici se začali připravovat na mistra.

Něco po deváté nastoupil Joe Satriani na podium. Měl černé džíny, černé triko, černý klobouček, černé brýle, červené kecky s bílou podrážkou, ve kterých vypadal trošku jako přerostlý Mikymauz a bravurní techniku na červenou Ibanezku. Ostatně celý večer byl trošku prezentací této firmy :) a já mu ty nástroje tiše záviděl. První písnička byla aktuální hitovka I Just Wanna Rock z nového alba Professor Satchafunkilus and the Musterion of Rock po které se rozjel ten správný rockový kolotoč, ze kterého se nevystupuje, protože člověk těžko popadá dech a má co dělat jen aby se udržel a kopíroval terén. Mistr je i po všech mých mírně řečeno přiblblých narážkách na jeho image naprosto fantastický kytarista a každý, kdo se někdy s tímhle nástrojem setkal mi musí dát za pravdu – prostě to, co ten chlap zahraje je mimo lidské chápaní. Neuvěřitelné běhy, práce s tremolem, spousta technik při kterých si ani nevšimnete takových „banalit“ jako jsou arpeggia a podobné prstolamy které normálně zabírají pak působí v kontextu jeho hry jako Beethovenova Eliška z lidušky na klavír, to prostě musí vyrazit dech.

Americky dokonalá show při které vám spadne čelist a musíte si říct – přijela k nám pouť. Satriani je excelentní kytarista, ale na rozdíl od Fistera podle mě nehraje srdcem, ale jen a jen prsty a tam, kde nastoupily pomalejší melodie které byly o citu koncert trošku začal ztrácet na dechu, ale jak říkám – je to můj subjektivní názor a určitě se mnou nebude spousta lidí souhlasit. Ovšem tohle Joe Satriani nijak nemusí řešit, protože stačí několik sekund a zase je z jeho bandu perfektně šlapající stroj který udržuje neskutečně vysoko nastavenou laťku výborné muziky a špičkových výkonů. Výborní hráči se obklopují výbornými hráči, to je stará pravda a tohoto hesla se drží i Satriani a doprovodný band je sám o sobě na napsání dalšího článku, takže je jen prosvištím a řeknu, že z nich pro mě nejvíc vyčuhuje – bubeníci odpoustí – basák Stu Hamm. Mám rád hudební fórky a to, co předvedl bylo výborný. Rozesmát hrou na basu v perfektním sólu pár tisíc lidí je prostě výkon.

A abych nezapomněl – bubeník Jeff Campitelli byl výbornej, stejně jako Galen Henson na doprovodnou kytaru (tak- snad jsem na nikoho nezapomněl a nikoho neurazil)

Ty, které zajímá playlist asi zklamu – vždycky mě spíš zajímá celkové vyznění akce než jednotlivé písničky, takže se zmíním jen o některých – již váše zmíněná hitovka I Just Wanna Rock na začátku celého setu, fantastický Overdriver, Diddle-Y-A-Doo-Dat a další včetně titulky Professor Satchafunkilus z poslední studiovky, provařená Surfing With the Alien ze stejnojmenného alba, pomalejší skladby Always a Cryin´... Nemyslím, že by někomu mohlo něco chybět a každý kdo dal přednost Joe Satrianimu proti Metallice si nemohl nic vyčítat. Byl to vynikající koncert, možná jen bylo té geniality příliš a tak fantastická hra po hodině a půl byla přece jen svojí dokonalostí až moc fantastická na to aby se dala zvládnout najednou s napnutím všech smyslů kterými člověk vládne…

Epilog

V Anglii hrál s Joe Satrianim i Paul Gilbert a kdyby se tihle dva minuli i na Pražském podiu byl bych asi nejšťastnějším člověkem na planetě. Takhle si odnáším „jen“ pocit výborné akce s výborným kytaristou, na který budu ještě dlouho vzpomínat.

Autor článku: Kenny

Komentáře:

Moc mě mrzí,že jsem se nedostal na tohohle geniálního muzikanta.Já bych měl naprosto jasno,jestli jít na něj nebo na vyčuchlou Metallicu..Nedá se srovnat hra Satrianiho a Hamnmeta,je jasné,že se svému učiteli nikdy nevyrovná..Hammet má pár svých provařených technik a ty používá v téměř každé písni..Satriani hra je inteligentní,plná spousty melodických motivů a hlavně plná neustálých zvratů..prostě je jen jeden..