9. 8. 2006

Píše se rok 1984. Zlaté období heavy metalu vrcholí a zásadní kapely vydávají své nejlepší desky. Jednou z nich jsou i Obránci víry, které do boje vyslala první skutečně heavy metalová kapela Judas Priest.

Historie Judas Priest spadá už na konec 60. let, kdy se několik kluků z Birminghamu rozhodlo založit rockovou kapelu. Hráli po klubech a sestava se často měnila, především místo bubeníka nebylo u Judas Priest nikdy zrovna jistou pozicí. Celkem brzy ale vykrystalizovalo pevné jádro kapely: Rob Halford – zpěv, Glenn Tipton, K.K. Downing – kytary, Ian Hill – basa. První album vzniklo roku 1974, jmenovalo se Rocka Rolla a jednalo se o čistý hardrock. Velký zlom ale přišel na albu Sad Wings of Destiny, které je všeobecně považováno za první heavy metalové album. Judas Priest svůj styl i nadále pilovali a především je lze považovat za původce spuštění Nové vlny britského heavy metalu (NWOBHM), jejímiž hlavními představiteli se stali Iron Maiden. Od vydání legendárního alba British Steel jsou Judas Priest celosvětově považováni za největší heavy metalovou kapelu. Na tomto piedestalu zůstali s několika výpadky až dodnes.

Deska Defenders of the Faith představuje heavy metal v plné jeho kráse. Startuje naprosto drtivou jízdou Freewheel Burning, kterou lze považovat za malého předchůdce slavného Painkillera. Rob Halford tu ječí jak zběsilý a kytaristé Tipton s Downingem nám v polovině předvedou jedno ze svých nejlepších sól. Jawbreaker trochu ubírá na tempu, ale přidává na syrovosti. Je to především díky tomu, že všechny sólové kytarové party tu hraje K.K. Downing, jehož kytara má o poznání syrovější zvuk než Tiptonova. Skladba v závěru nádherně graduje ječivým refrénem. Trojka Rock Hard Ride Free je metalová hymna jako vyšitá. Zdvojené kytary melodicky podkreslují povznášející Halfordův hlas. Sólo uprostřed skladby je opět jedno z nejlepších, jaké kdy Priest předvedli. The Sentinel znovu přidá na intenzitě. Skladbu otevírá potemnělé intro, které přejde v Tiptonův sólový prstoklad. Pak se přidá i Halford, který konec refrénu především na koncertech tahá do závratných výšek. Naprosto vzorová heavy metalová skladba. Love Bites je pro Judas Priest poměrně netypická píseň. Poměrně temná hypnotická skladba bez klasického sóla, místo něhož tu nalezneme jakýsi kytarový pochod. Konec jako obvykle graduje, takže se zase nenudíte. Eat Me Alive zaujme hned svým „lecterovským“ názvem. Po kompoziční stránce se jedná o jednu z nejslabších skladeb alba. První polovina odsýpá velmi dobře především díky velmi působivému začátku, na konci už se ale poněkud staticky jen opakuje refrén, který nemá dostatečnou sílu. Some Heads Are Gonna Roll je coververze Boba Halligana (Judas Priest měli v 70. a 80. letech v oblibě umístit na album jednu coververzi). Verze je samozřejmě řádně metalická, dalo by se říct, že se jedná o hitovku se šlapavým refrénem a originálním zvukem kytar, který je typický pro celé album. Night Comes Down potrvzuje, že druhá polovina desky bude o poznání klidnější, než nářezová první půlka. Klidná, pomalu gradující píseň s krásným textem. Judas Priest ji jednou hráli při západu slunce a Rob Halford tvrdí, že když zpíval první slova: „In the last rays of the setting sun…“, šlo o jeden z nejsilnějších koncertních zážitků. Heavy Duty je dvouminutová hecovačka před vyvrcholením desky, titulní skladbou. Její jedinou náplní je hymnický zpěv věty: „We are Defenders of the Faith“. V této době Judas Priest skutečně byli pravými obránci metalové víry a stejnojmenná deska to jen dokázala.

Vrcholné dílo britského heavy metalu bylo na světě a jen málokdo by tušil, s čím Judas Priest přijdou o pouhé dva roky později….Na něm Judas Priest ukázali, že je nebaví stát na místě, ale to jsou slova už do jiné recenze.

Autor článku: Starbreaker

Komentáře:

Opravdu vrcholné dílo,souhlasím s recenzentem.Pro mne osobně,je to dokonce nejlepší album v historii metalu i této kapely.Zachycuje Judas Priest na vrcholu.Jedno z mála metalových alb,které podle mne nemá slabé místo.

O.K. ale helli ten cover se mi náhodou líbí je povedenej

první půlka alba je pro mě jednoznačně lepší. Začíná celkem tuctovým otvírákem, Jawbreaker parádní riffovačka, Rock Hard Ride Free celkem pohodová hevíková hymna, The Sentinel instrumentálně vymakaná, zpěv parádní, to je celkem bez diskuze. Pak se situace rapidně horší.. Love bites, trošku trapný text bez větší hudební náplně, ukazuje kam se budou Judas ubírat na dalších dvou albech. Eat me Alive průměrný hevík jak už napsal Stárbrejka.. Cover by si podle mě taky mohli odpustit. No a konec alba jede ve stejný režii.. dle mě :) Avšak důležitou roli hraje letopočet 84 a ve srovnání s konkurencí je to pořád jedno z nejlepších heavy alb.

Hezká recenze úchvatnýho alba, né že ne.

Souhlas.......:-)