27. 6. 2009

Každoroční (zlo)zvyk finského sextetu Korpiklaani vypustit do světa porci čím dál oblíbenější humppy došel naplnění i letos. Koncem června vyšla novinka Karkelo. Inu, pojďme se jí tedy podívat na zoubek.

Již minulý rok jsem Korpiklaani sepsul za to, že největší důraz kladou na kvantitu. I přesto se na loňském počinu Korven kuningas dalo najít pár relativně zajímavých skladeb, které jako by lesní klan vracely kamsi do „zlatého období“ Spirit of the Forest (2003) a Voice of Wilderness (2005).

Než však vynesu verdikt nad novinkou (a předpokládám, že již tušíte, jaký bude), podíváme se postupně na všechny skladby. První, singl a klipovka „Vodka“, je typickým hopsavým flákem na alkoholové téma, který nesmí chybět na žádné desce Korpiklaani. Nic nového pod sluncem, ale zároveň ani nic zavrženíhodného. Prostě klasičtí Korpíci od podlahy. Zato s dvojkou „Erämaan ärjyt“ přichází pád do bažin. Nelze jí vytknout nic konkrétního kromě toho, že je nudná. Jelikož předpokládám, že jí Finové budou na koncertech hrát, a jelikož předpokládám, že nejméně jeden takový v nejbližší době navštívím/uvidím, obávám se že bez oné vodky bude těžké tato „burácení divočiny“ přetrpět. S následujícími „Isku pitkästä ilosta“ a „Mettänpeiton valtiaalle“ ovšem nepřichází žádné rapidní zlepšení. Vše již slyšeno. Chápu, že finské kořeny nutí Jonneho a spol. neustále se uchylovat k onomu zatrachtilému trochejskému tetrametru, – a většinu nenáročných posluchačů to stoprocentně uspokojuje –, mně však to neustálé tam-ta-tam-ta-tam-ta-tam-ta už pomalu začíná lézti krkem, zvlášť když vím, že Korpiklaani mají na víc.

Na pátém místě se nachází hitovka „Juodaan viinaa“, předělávka dvacet let starého hitu slavného finského šlágr-barda H. V. Harmy a.k.a. Hectora. Tento rozverný kousek je jedním z těch lepších z celé desky, což je však velice smutné, neboť o třídu převyšuje většinu současné původní tvorby Korpiklaani. Následuje další střednětempá skladba v kalevalském metru, „Uniaika“, v jejíž zhruba polovině se dočkáme výjimečně dosti „nekorpiklaanovského“ riffu, za který u mě mají Korpíci bod k plusu, jinak se ovšem jedná o další průměrný kus. A ve stejném duchu pokračujeme i dále. Snad jen zvuk kytar občas dá tušit jakémusi lehčímu odklonu od tradiční korpiklaanštiny, bohužel zbytek je slabý. „Kultanainen“ ještě ujde díky kontrastu hudebních nástrojů, kdy každý dostane svůj prostor, následná „Bring Us Pints of Beer“ je však pouze dalším pokusem zahrát na pivní notu, která je již značně ohraná a pivo samotné staré a zatuchlé.

„Huppiaan aarre“ konečně zúčtuje potenciál v – od ostatní tvorby Korpiklaani – odlišně (tvrději) znějících kytarách. Pomalá skladba, ale zahraná s důrazem, a asi nejméně korpiklaanovská z celé desky tak přináší alespoň trochu toho svěžího vánku do zatouchajícího finského lesa. „Vesaisen sota“ pak vrací věc do starých kolejí a můžeme opět bezhlavě hopkat a juchat. „Sulasilmä“ je pak poněkud zdlouhavá směs baladického úvodu, skočné stati a opět pomalého závěru. V poslední skladbě „Kohmelo“ si Jonne konečně zase zajoikuje (tak jsem se nakonec dočkal) a Hittavainen pořádně zafidlá. Bohužel překlad jejího názvu, kocovina, je spíše vyjádřením mých celkových pocitů alba Karkelo. V oblibě desek Korpiklaani/Shaman ji bohužel budu muset zařadit snad jen o stupínek výše než propadák Tervaskanto (2007). Snad se z toho kocoura Korpíci jednou proberou. Že by napřesrok?

Jo a ten verdikt… no slabota.

P.S.: Pochvalu zaslouží Korpiklaani za uveřejnění celé desky na svém MySpace profilu (www.myspace.com/korpiklaani) ještě před oficiálním vydáním Karkelo. Tleskám!

Vyšlo 26. června 2009 pod Nuclear Blast Records.
Nahráno v Hollole a Lahti ve studiích Petrax (bicí) a Grooveland Recording Studio (ostatní nástroje

Autor článku: Kube

Komentáře:

Tento článek zatím nikdo nekomentoval. Buďte první!

Pro možnost vkládat příspěvky do diskuse se prosím přihlaste.
(vpravo nahoře)

Pokud ještě nemáte účet, zaregistrujte se.