30. 3. 2008

Včerejším dnem se mi do rukou dostalo do rukou tajemstvím zahalené album lesních mužů Korpiklaani. Rozechvělými prsty jsem spouštěl první skladbu, a ještě než zazněla, linuly se mou hlavou libé tóny akordeonu a houslí.

První dílko, Tapporanta je svižným během přes lučinu probouzející se ze zimy, z rytmu a rázu cítíme i šlehající vítr, a poslední ostrůvky sněhu drřící se v zelené záplavě. Přibíháme do březového háje, kde nás s písní Metsamies vítají stíny a šelest listoví, pokud zbystríme uši, dolehne k nám i klokotání potůčku. Usedněme na chvilku na padlé, mechem porostlé kmeny. Keep of Galloping nás najednou zdvihne na nohy a my cítíme nutkání vydat se dál, za hranice hájku, a ačkoli jsme jen kousek od domova, nevíme, jak krajina vypadá kus odtud. Chtě nechtě se opět rozeběhneme, abychom po několika krocích zase přešli do kroku a znovu se rozeběhli. Northern fall nás vyvádí příkrovu bříz a vláčí nás hustým lesem, který musí být začátkem něčeho mnohem většího. Ztrácíme zde svou lehkost, našlapujeme namáhavě, a cítíme pocit nejistoty. Kdoví proč nám to nepřijde divné, tak nějak to sem patří. Sotva uděláme několik kroků do hloubi stěsnaných větviček a prodereme se skrz ně, dostaneme se na volnější prostranství... Z čiré radosti se musíme v rytmu Shall we take a run dát do zběsilého tance. Jako zázrakem se vyhýbáme všem překážkám a navzdory prudkosti pohybů je tanec plynulý a ohromně ladný. Paljon on koskessa kivia nás udržuje v tanci, ale musíme trošku upustit od oné zběsilosti. V opojení z tance a vůně lesa se nám točí hlava, a tak jsou naše kroky mírně nepravidelné, přesně tak, jak si je nový tanec žádá. V tanci se dostaví i prudší podupávání udávající ráznost zpěvu, který k nám odkudsi doléhá. Bude to Ali jaisten vetten, kterou neslyšíme odnikud, ale s překvapením zjišťujeme, že plyne z našich úst. Jsme tak zaujati lehkostí, která místy uvolní své místo tvrdším taktům, že jsme si ani nevšimli stromů, které už nejsou tak hustě u sebe, jsou mnohem nižší a jakoby nás propouštěly ze svých držav. Píseň Gods on fire nás zastavuje a dovoluje nám se rozhlédnout po pasece, kam jsme se dostali... Je obklopena stromy, z naší strany temnýmia hustšími, před námi řidčeji rozmístěnými, mírumilovnější. Jako v mrákotách vykročíme a překvapují nás krůpěje vody v trávě, které jsou nám tak příjemné a osvěžující. Kroky nás vedou ke studánce, z níž, rozpáleni předchozím tancem, lačně pijeme chladnou, čirou vodu. Padneme do spánku, ze kterého nás probudí vlčí vytí. V úžasu pozorujeme smečku velkých, siných, šedých válečníků, kteří nehnutě sedí a vzhlíží k nám. V lese, kam jsme měli namířeno, poskakují plamínky, udávajíc tempo písni Kantaiso. Zdviháme se a klusem vyrážíme mezi plamínky, které jsou nejspíš strážci lesního klidu. V šeru s vlky přidáváme do tempa, uklidněni jejich přítomností. Majestátnost šelem co chvíli poleví, když okolo nás začnou vířit v jakési hře, jíž nás nikdo neučil, ale ihned se do ní zapojujeme. Takto se místy ve hře a místy v běhu dostáváme z lesa. Hledíme do noční krajiny osvětlené měsicem a velmi pomalým klusem se vydáváme do oné hrajiny, plné kopců. Kipumyly v každém našem procítěném kroku probouzí sveřepost. Vyhíží z nás síla, tichá bouře a vznešenost, jak se neseme uprostřed mohutných vlků vstříc noci. Suden jioku nás zavádí na úpatí hor, kde nás vlci opouští, nechávají nás s úctou vzhlížet k temným velikánům, pokrytým ledem a sněhem. Popadne nás touha se dotknout vrcholků hor a ihned začneme zdolávat svah posetý velkými kameny. 4as od času se ale musíme otočit do krajiny a pohlédnout do osvětlené krajiny, kde spatříme les, ze kterého jsme vyšli, kopce, louky a v dálce i svělo z ohňů osady. To nám ale nezabrání nadlouho v naší cestě za vrcholem. Runamoine nás na začátku dovede až na vrchol oné hory. Cítíme zde chladný vítr a a ohromení z rozlehlého světa pod námi. Rychle se vracíme k oněm kopcům, sbíháme z příkrého svahu a nadlidská síla nás vynáší přes nejeden velký kámen, celá naše cesta dolů je ve znamení lehkosti, ve které míjíme velké kameny a opouštíme sněhovou přikrývku. Syntykoski syommehessain nám vypráví příběh noci, jež je určena k načerpání klidu a míru, je to píseň ticha a harmonie. Korven Kuningas nás přesvědčuje, že i my jsme součástí oné noci. Šeptá k nám, vybízí nás ke spánku a my usínáme na okraji lesa, kam jsme se z hory vrátili. Doléhá k nám zpěv z jakéhsi stavení nedaleko. Opouštíme své spící tělo a vcházíme do oné chalupy. Tam u krbu vyhrávají Korpiklaani, na nichž očima visí široké publikum medovinou posilněných lidí venkova.

Album Korven Kuningas zaryté příznivce Korpilaani nezklame. Ba naopak je silně potěší, vždyť lesní muži se nevzdálili od svých vod a ke své instrumentální vyspělosti ještě něco přidali. A i spousta občánků, kterým metal, nebo folkmetal nic neříká, uznale pokývá hlavami. Já sám jsem album Tervaskanto pustil rodině a sestra s mamkou byly touhle hudbou nadšeny... Myslím, že už to je dostatečné ohodnocení tvorby Korpiklaani

Autor článku: Jan "Kuzmič" Chuchma

Komentáře:

to Xena: Zdravím, jasná věc, Zavítal jsem na ně do Plzě, a nemůžu si to vynachválit... Mezi předkapelami byli i plzeňští Interitus, fakt parádní hudební zážitek;)

Jj, naprosto souhlasím, úžasná hudba. Jen pozor na živé vystoupení, páč tahle bláznivá partička Vás nenechá ani chvilku na místě!! Po posledním koncertě mě bolelo celé tělíčko :) Přesto všem vřele doporučuju. Přijďte se na ně mrknout do Zlína na Paganfest nebo na Masters of Rock do Vizovic ;)