Reklama
29. 5. 2007

Lokomotiva Planet - rozhovor

E-mailový rozhovor mezi Alanem a členy kapely Lokomotiva Planet - ostříleným kytaristou a zpěvákem Vláďou Dvořákem a hyperaktivním bubeníkem Honzou Martinkem...

Lokomotiva Planet

ALAN: Tak se nám představte a kdo na co hraje.

VLÁĎA:Honza Martinek na bicí, Zdeněk Soukup na baskytaru, a já na kytaru. Skoro všichni zpíváme.

ALAN: Od samého počátku hrajete v této sestavě, nebo byly nějaké obměny? A pokud byly, tak v jakých letech a pokud se ti bude chtít tak napiš i proč.

VLÁĎA: To je na dlouhý povídání, zkusím to zkrátit. Začínali jsme s Ondou Jedličkou /Dorota B.B., Echt/ na basu a bubeníkem Radkem Klučkou /Dobrohošť, Čechomor/. Na basu pak hráli Pavel Tuček /Heebie Jeebies/ a Honza Pokorný /Easy Rider, Rowdies/, za bicíma později seděli David Landauer /Merlin, Mute Deafness/ a Honza Diviš /Virus/. Všichni to byli zkušený muzikanti a každej z nich vývoj kapely určitým směrem ovlivnil, někdo víc, někdo míň. Jak a proč kdo kapelu opustil, je jednak fakt na delší příběh, a jednak by to chtělo i jejich pohled, páč to každej, zvláště pak s odstupem času, může vidět jinak než já. Já za sebe můžu říct, že s každým byla pro mě spolupráce přínosem a poučením a Lokotku posunuli vždycky o nějakej ten pražec dopředu. Že můžu s každým z nich jít kdykoli na pivo, beru jako důsledek vzájemný tolerance a bezkrevnýho odbočení z trati, když přišel čas křižovatek, abych se držel tý ajznboňácký terminologie.

HONZA: Já jsem přišel do kapely v květnu 2003, v té době jsem hrál ve třech kapelách a říkal jsem si, že mi to stačí až dost. Zrovna jsem ale často „pařil“ s tehdejším basákem Lokomotivy Honzou Pokorným, který mě velmi dlouho a konstantně přemlouval. Tehdy se nějak loučili s bubeníkem a usilovně sháněli náhradu. Nakonec, abych měl pokoj, jsem kývnul na to, že přijdu na zkoušku. Myslel jsem, že mě nebudou chtít, ale chtěli, a já měl sám radost z toho, jak to v tomhle „power triu“ hraje Pak uplynuly tři roky a my se museli právě s Pokym rozloučit. Což mě trochu mrzelo, protože jsme toho spolu hodně zažili a dobře se mi s ním hrálo. On má ale trochu jiný pohled na muziku a na svět celkově. Myslím, že jsme všichni šťastnější, my jsme si našli výborného baskytaristu Zdeňka a Poky jiné spoluhráče. Já jsem samozřejmě nezažil všechny sestavy kapely, i když většinu muzikantů si pamatuju jaksi „z publika“, ale za sebe bych (beze špetky falešné skromnosti, samozřejmě) řekl, že tahle sestava je „nejdál“.

ALAN: Asi ptát se na nejoblíbenější kapelu nebo interpreta by nemělo cenu při vašem a hlavně tvém zaměření. Přesto se pokusím tuto otázku položit. Když přijdete domů například z vystoupení každý zvlášť a nechce se Vám spát, co si nejraději pustíte? Já například pro hození do pohody po nějaké celodenní námaze posloucham nejraději Midge Ura.

HONZA: Na spaní zásadně Pearl Jam, Smashing Pumpkins nebo The Gathering (akustický koncert)

VLÁĎA: Přiznám se, že Midge Ura neznám, ale že bych se uspával Osbournem nebo Zakkem, to už by snad byla úchylka i na zakkožrouta mýho kalibru. Už jsem to zmiňoval v rozhovorech víckrát – zatímco Black Sabbath do mě, jako asi do každýho, před mnoha lety „zasekli“ takový fláky jako Paranoid a Iron Man, ale nijak zvlášť to se mnou nevotočilo, tak první období Ozzyho sólový kariéry, pro mě spojený s nějakým bláznivým klipem, kde natupýrovanej Ozz běhá kolem bazénu s červeně pruhovanejma ponožkama, mi přišlo až trochu srandovní. Všechno se změnilo až poslechem Ozzyho první desky se Zakkem „No Rest For The Wicked“. Od tý doby jsem jak vopařenej a slepě kupuju všechno, co tyhle dva maníci vydaj. Přiznám se, že ani teď po letech nevím, čím to je, koneckonců Ozzy není „papírově“ kdovíjak kvalitní zpěvák, neumí třeba takový to obdivovaný, široký huhgesovsko-diovsky-coverdaleovský vibráto, někdy zpívá falešně, a dneska už zdaleka nedá to, co dřív, nakonec Zakk taky nepřišel s nějakou novou ohromující supertechnikou typu Eddieho VanHalena, v podstatě smaží běžný bluesový pentatoniky – ale JAK to oba dělaj je pro mě jednoduše úžasný. Jejich cit pro melodii, nezvyklý intervaly, kde se zpěv často láme kontrapunkticky do harmonie, jakým způsobem jsou postavený vícehlasy, nebo v době módních „tru bypassů“ použití umělýho chorusovýho zvuku kytary s neuvěřitelně účinným vibrátem a superenergickým frázováním, ale hlavně jejich charisma, hudební pokora a podřízení se celku – to je pro mě hudební bible, kterou pro někoho představujou jména Lennon-McCartney, Jagger-Richards, a já to mám holt Ozzy-Zakk. Nějak cílevědomě nesleduju trendy, ale mám moc rád i hodně odlišnou muziku, třeba Gabriela, Stinga nebo Yes – to jsou kultivovaný géniové melodií a aranží napříč všem stylům, klasickej zvuk živáku „Made in Japan“ od Deep Purple mě i po letech dostává nejen svou atmosférou, ale i skvělým zvukem, dnes tak úsměvně vyvolávaným různejma digitálníma simulacema. Nemám rád až moc agresivní „zvraceče“, hudba Zakka a Ozzyho pro mě představuje ptávě ten vyváženej mix energie a melodickýho muzikantství. Jo a málem bych zapomněl na to, že tenhle princip se snažím hledat i u českejch kapel - nemám rád „českou“ angličtinu o ničem, připadá mi směšný zpívat jakože anglicky a přitom s těma lidma komunikovat česky. Psát texty řečí, výhradně na který jsem od malička nevyrost, neslanguju a nežiju s ní v denním běžným životem, a nestárnu s ní, to bych se neodvážil. Daleko víc si cením kapel jako Dorota B.B., Wanastovky, Lucie, Dymytry, nebo Flattus, který s češtinou dovedou pracovat. Je škoda nás všech, že některý takovýhle projekty zůstanou navždy skrytý díky manažersko tržní politice dramaturgů mnohdy nekomerčních médií. Měl bych závěrem za Zdeňka ještě dodat, že on zase rád Bélu Bartóka, přeci jen je to klasickej muzikant erudovanej dvěma konzervama, a to že přitom baští BLS a Ozzyho, jen potvrzuje všeobecně vnímaný dělení muziky jen na tu dobrou a špatnou.

Lokomotiva Planet ALAN: O tobě je známo, žes prošel dosti hodně známejma kapelama a spolupracovals na některých projektech. Popiš nám podrobně tvoje začátky až do teď. S kým jsi hrál v jakých letech, co jsi s nima natočil, odehrál a nějaké zážitky s vystupování s dotyčnými...

VLÁĎA: Safra, to vypadá na rozsáhlý pojednání - tak jdem toho. Začínal jsem asi v šesti letech donucením na piáno, pak na viloncello a do toho jsem zpíval v Kůhnově dětským sboru. Ačkoli jsem tenkrát chtěl čutat do meruny, měl jsem hustej program – třikrát v tejdnu sbor, mezi tím nauka a cello. Naivně jsem si myslel, že s mutajícím jódlováním ve třinácti pro mě přišlo vysvobození - cello šlo do kouta, vytáhnul jsem štulpny a dres a vyběhnul na hřiště. Jenomže v tý době už jsem měl asi dvě dioptrie, když jsem si asi rok předtím marně protíral oči při běžný kontrole u školního optika, a první bomba balónem mezi světla znamenala nejen konec mejch prvních brejlí, ale i mý fotbalový kariéry. No a pak už to bylo jasný – v devítce jsme se Štěpánem Albrechtem, pozdějším členem Krausberry, založili imaginární kapelu Extáze, na střední jsme se školní grupou vyhráli třikrát za sebou nějakej celopražskej pohár, já začal navštěvovat hodiny zpěvu u profesorky státní konzervatoře p.Bernardový, v sedmnácti jsem odpověděl na inzerát, do tý doby mě neznámý, kapely Vitacit, kde mě po čtrnácti dnech mejch němejch deklamací přátelsky vyprovodil Kódl Adam a přived Horynu. Kousnul jsem se a konečně začal zpívat v kapele mýho spolužáka Ventus na Rakovnicku – zkoušeli jsme v Křivoklátským kině a byly to fajn dva roky. Hráli jsme nejdřív takový složitosti jako že SBB, Yes apod., ale pak se to nějak zvrtlo a my hráli raubířiny typu Dead Kennedys a tak. Pak jsem se nechal zlákat do konkursu na nový zpěváky popmusic, dostal jsem se až do nejužšího finále a natočil s ToČrem v Českým Rozhlase v Karlíně třaslavým hlasem „zajímavou“ verzi hitu Jealous Guy od J.Lennona s otřesným českým textem. Jestli to někdo vyštourá, stane mým nepřítelem. Tehdejší hudební dramaturg rozhlasu mi nabídl k natočení další pecku /M.Jackson-Torture/, tentokrát však už s absolutně nepřijatelným textem, a po mým odmítnutí zaměřil svou pozornost na, později tak úspěšnou, dvojici Bertošová-Sepéši, a pro mě skončila kariéra popovýho zpěváka. U profesorky zpěvu jsem se seznámil s rozpadající se folkrockovou kapelou Máci a s její polovinou jsem už pod názvem Pink Folk odjel, tuším v roce 1982, na Bratislavskou Lyru – zajímavá zkušenost. Pak přišly dva roky vojny, kde jsem teprve začal brát vážně elektrickou kytaru a po návratu jsem nastoupil do party mejch kámošů z Černošic – Paramentu. Byla doba nový vlny a nám to docela šlo, obsadili jsme přední místa v tehdejších Rockfestech a Beatsalónech a natočili pro Panton dva singly. Česká kotlina je malá a tak se v řadách Paramentu objevil nejen výše zmíněnej Štěpán Albrecht, ale třeba Jirka Loffelman, pozdější opora Vitacitu. O Precedensu jsem toho moc nevěděl, jen to, že tam zpívá nějakej novej objev mnou zbožňovanýho Pavlíčka - Basiková, a měli inzerát na kytaristu zrovna v době takový krize Paramentu – a tak jsem se přihlásil a to místo v roce 1986 dostal. Pět let tam strávenejch představovalo intenzivní období profesionálního muzikantskýho života se vším všudy. Hodně jsme jezdili, točili televizi i desky -první titul se mnou, jinak druhej v pořadí, byla „Věž s písku“, točila se ve studiu Smetanovýho divadla. Bylo období, kdy Bára, hodně vytížená i ve Stromboli, se musela rozhodnout, tak jsme s Precedensem vzali dvě sboristky a já s Martinem Němcem si rozdělili sólový party a skoro dva roky jezdili bez ní. Pro tohle obsazení jsme připravili novej koncept desky – „Pompeje“, ta se točila v tehdy supermoderním digitálním studiu Opusu v Bratislavě. Na poslední chvíli příprav naskočila zpátky i Bára, takže většinu sólovejch hlasů i nazpívala. Během sametový revoluce jsme v takovejch zvláštních komorních sestavách hráli studentům, a zatímco Martin jezdil hrát s Pavlíčkem, já jen na akustickou kytaru doprovázel Báru. Lokomotiva Planet V roce 1991 jsem od kapelního kamaráda Petra Roškaňuka dostal nabídku sólově zpívat v nově vznikající bluesrockový partě, a tak vznikli R-Force. Skvělí muzikanti, bluesrockovej repertoár, ve kterým jsem byl víc „doma“. Za necelý tři roky jsme udělali spoustu práce, natočili jsme CD pro Popron, tři klipy, z toho dva v Řecku, dost živelnejch koncertů s výbornou artmosférou,byla to fajn doba. Tady jsem mimochodem poznal, jak funguje taková tvůrčí přetlačovaná. V Precedensu se tvůrčím způsobem uplatňoval v podstatě jen Martin Němec, ale v R-Force těch zdrojů bylo víc. Hudebně jsme se autorsky na výsledku CD podíleli převážně s kytaristou Pavlem Gregorem. Nevím, byla v tom nějaká hudební alchymie, či co, ale s Pavlem se nový věci skoro sypaly samy, šlo nám to přirozeně snadno, dobře jsme se doplňovali a autorskejma vkladama spolu tak trochu trumfovali. To se pak potvrdilo daleko pozdějš, kdy jsme už sami vyprodukovali CD Gregor/Dvořák. Jenomže tehdy už jsem byl chycenej tím Ozzulovským mečením a Zakkovským kvákáním tak, že jsem chtěl zkusit něco podobnýho, a to se moc neslučovalo s klasickejma dvanáctkama, co zhusta plnily náš tehdejší repertoár. Navíc jsem po letech nevyhraněnejch představ o zvuku a aranžování začínal mít jasnější vizi celkovýho zvuku jak na živo, tak ve studiu. V tý době jsem s kamarádem udělal takový menší nahrávací studio, a když k nám pro natočení nabídkovýho dema přijela Dorota B.B., uslyšel jsem muziku podle svýho gusta – moderně agresivní, nápaditou v aranžích, se skvělým, rejstříkově nezvykle dynamickým podáním zpěvu v češtině. S tou kapelou,jako předskokanem, jsme s R-Force absolvovali vystoupení v Rock café, a ten generační rozdíl, co ve studiu jen tak doutnal, naživo bouchnul plnou silou. Když pak po studiovejch názorovejch tahanicích mezi mnou a Petrem Roškaňukem, navíc Pavel Gregor oznámil odjezd do Států za prací, byly moje dny v R-Force sečtený. Tehdejší basák Doroty B.B., Ondřej Jedlička, se krátce potom, co jsme se domluvili na nový společný kapele, v hospodě mrknul na zeď, tam visel obrázek Stevensonovy první parní lokotky – Lokomotiva planet, a bylo vymalováno!

ALAN: A ostatní členové současné kapely, samozřejmě mají nějaké ty zkušenosti z předešlých dob také. Mohou oni sami, nebo ty popsat kde a s kým hráli?

HONZA: Já prošel takovou spoustou kapel, že už je ani neumím pořádně vyjmenovat :) Většina z nich se nedostala dál než za hranice klubů a lokálních festivalů, ale všechno byla super zkušenost. Vždycky jsem se snažil hrát a vnímat odlišné styly muziky, takže se mohlo stát, že jsem hrál jak bigbeat 60.let nebo folk rock, tak třeba thrash metal...

VLÁĎA: Moc jsem se snažil ze Zdeňka něco vymáčknout, ale kromě neurčitejch signálů, že tohle už hrál a tamhle, že už byl, nic nepustil. Fakt!

ALAN: Myslíš si, že koncertujete hodně, nebo tak nějak akorát, nebo že se v Čechách a na Slovensku málo koncertuje a chodí málo lidí?

HONZA: Koncertovat se určitě dá i častěji. Posluchači jsou ovšem čím dál rozmazlenější! Musíš je většinou na něco „nalákat“. Když jsme dvakrát po sobě křtili desku, sešly se mraky lidí. Známe bohužel i koncerty pro pár „nejvěrnějších“. Ovšem i takový koncert si umíme užít.

VLÁĎA: Je to tak, my se snažíme odehrát vystoupení na maximální úrovni kdekoli tak, abychom si svou muzikou sami dobili energii, lidi to většinou vtáhne a když je jich víc, bejvá z toho nepopsatelnej zážitek. Chtěli bychom tu četnost takovejch zážitků lehce zahustit.

ALAN: Letos Vás budeme moci krom Prahy vidět i na nějakých festivalech, kde všude budete hrát?

HONZA: Na letních festivalech určitě hrát budeme. Nevím, jestli taky na těch „nejprestižnějších“, ty jsou dost neprůstřelný. Aktuální informace se lidi určitě dozví na našich webových stránkách.

ALAN: To mně hned přivádí k další otázce - s kým jste hráli v poslední době nejraději a proč? Samozřejmě s každým jste hráli nejraději, ale je nějaká kapela, na kterou vzpomínáte se slovy: "jo, když jsme hráli s..."?

HONZA: Zatím jsme ještě nehráli s Ozzym! Já osobně teď říct nemůžu, že bych na někoho takhle vzpomínal. Snad jen na černošickou kapelu Preweet, s těmi jsme hrávali často a rozpadli se zrovna když začali být lepší a lepší, těch je škoda. Z dalších spřízněných kapel nemůžu neuvést Deliqent a Bublifuck, když hrajeme společně, tak je fakt na co vzpomínat, protože koncert s nimi je jeden velký mejdan, nebo, jak říká frontman Bublifucku, „večírek“.

VLÁĎA: No, s Ozzym jsme přeci hráli, a několikrát! Sice se jmenoval Venca, ale když jsi zavřel oči, bylo to tam. To byly fajn koncerty se spoustou lidí, naladěnejch navíc na podobnou „vlnovou dýlku“.

ALAN: Nějaký veselý příběh, nebo story, nebo zážitek se Vám přihodil jako celku na koncertě nebo po vystupování? Prosimtě, žádnej bulvár - ten mně a ani čtenáře nezajímá - prostě nějaká pikantnost, na kterou taky rádi vzpomínáte?

HONZA: Bulvární zážitky nemáme, my jsme taková kapela slušňáků, to je hrozný :) Veselé příhody se ale stávaly, když s námi hrál náš bývalý baskytarista Honza Pokorný. Ten si koncerty doopravdy „užíval“ a když zrovna neřídil, tak vydatně konzumoval alkohol. Pamatuju si například, jak jsem ho do auta musel odtáhnout násilím, abychom konečně mohli odjet z festivalu, bylo půl třetí ráno, já a Vláďa úplně zničení a Poky se zrovna rozjížděl: V jedný ruce pivo, druhou objímal nějakou slečnu a její kluk mě prosil, ať už ho odtáhnu někam pryč...

VLÁĎA: Jasně, jenom žádnej bulvár – mimochodem to s tím Pokym bylo v Ústí, v Budějicích, anebo v Karlovejch Varech?

HONZA: U Karlovejch Varů na fesťáku v Děpoltovicích.

ALAN: A nejhorší zážitek, na který by jste nejraději zapomněli, ale bohužel nelze vymazat z paměti - něco jako noční můra? Něco tak otřesného, když pak máte někam jet a řekne se aby to nedopadlo jako tam a tam, tak Vám běží mráz po zádech?

HONZA: Jo, a na Tvých stránkách už o tom mluvil Radek Kurc z Empire. Když jsme společně hráli vloni na jednom menším festivalu, tak těsně před naším vystoupení tragicky zemřel člověk. Já a kytarista z Empire jsme stáli několik metrů od něj, když se to stalo, na takovou věc se opravdu nezapomíná. Náš koncert se samozřejmě nekonal. Nedávno mimochodem zemřel i pořadatel toho festu – že by prokletí?

VLÁĎA: No jo, to bylo vošklivý, ten chlap tenkrát brnknul na schodech a po zádech dopad‘ Honzovi skoro k nohám a ozval se zvuk, jako když pukne kokosovej ořech – hodně dlouho si ho budu pamatovat.

ALAN: Díky za rozhovor a za opravdu vyčerpávající odpověď na čtvrtou otázku týkající se tvé tvorby opravdu dlouhá odpověď. Závěrem můžeš říci cokoliv.

HONZA: Cokoliv.

VLÁĎA: Kdykoliv.

ALAN: Díky za rozhovor.

Lokomotiva Planet


Foto převzato z webu kapely
Autor článku: Alan Rohan



  Související články:  


Darkont.cz

Komentáře:

6. 6. 2007 18:24
Honza M. (LP)
To je fakt strašně inteligentní příspěvek, pisatel si nad ním určitě moc dlouho lámal hlavu :-))
6. 6. 2007 09:04
To je fuk
Lokomotiv je mrdka.Jako sorry ,ale fakt je to totáč na hovno

 Přidej nový komentář: 
Jméno:  
Text:
Opište pozpátku  
Hlavní menu
Houdek hudební nástroje - internetový a kamenný obchod
Vyhledávání
NEW komentáře
K magazínu:
Annabel - rozhovor
(11. 1. 2018 - 23:13)
Ruští Blind Ivy poprvé v ČR!!
(28. 12. 2017 - 07:55)
Konec Rockmagu?
(30. 11. 2017 - 17:12)
Rozhovor s Jarkem Filgasem
(27. 11. 2017 - 19:32)
Invader a Headfire Tour 2017
(20. 11. 2017 - 12:11)
Komentáře ke kapelám:
Atariband
(30. 12. 2017 - 20:11)
Ortel
(28. 11. 2017 - 20:55)
Kiss Revival Praha - Official
(3. 11. 2017 - 16:14)
3-IRON
(18. 10. 2017 - 07:40)
D. Rock
(27. 8. 2017 - 10:09)
Reklama pro vás:
Kytary - přívěsky
Náhodný vtip
Darkont.cz
Betlémy:
Klik Klak:
Metalshop atd.
STOP VOJNĚ!:

Autodoc.cz
https://www.AutoDoc.CZ
Nejnovější kapely
Hledáme !
Hledáme redaktory, kteří by měli zájem dělat rozhovory či recenze CD.
kontaktujte nás zde...
Máte webovky? Vydělávejte.
Máte své webové stránky? Umístěte na nich banner našeho partnerského e-shopu Darkont.cz a vydělávejte. Více info zde.
Máte své CD?
Vydala vaše kapela vlastní CD? A chcete aby se o něm vědělo? Pošlete nám ho k recenzi.
Kontaktujte nás!
Antikvariát:
Darkont.cz
Punkshop:
Plastelína:
Odkazy

Hudební inzerce




TOPlist