Marc Rizzo - Colossal Myopia

Směle tento článek mohu nazvat svým třetím pokusem o recenzi alba: prvním takovým pokusem bylo kdysi album Metallicy St. Anger a jediným důvodem tehdy byla neuvěřitelná smršť negativních reakcí na diskusním fóru, tuším Motorhead, což mě přimělo desku několik dnů velmi detailně studovat a pak se k tomu vyjádřit. Druhý pokus byl nedávno na vyžádání „třetí stranou“ a třetí pokus je výsledkem čirého nadšení a nedávného koncertu Soulfly v pražské Akropoli.

Marca Rizza jako bývalého kytaristu kapely Ill Nino a stávajícího kytaristu Soulfly a Cavalera Conspiracy není samozřejmě nutné představovat. Minimálně v Soulfly ho již nějakou dobu nelze ani přehlédnout, ani přeslechnout. Ne každý ale měl šanci zaregistrovat, že je tenhle člověk velmi činný i mimo výše zmíněné formace, a to jak na poli čistě sólových projektů, tak bočních angažmá v místních kapelách státu New Jersey: v Committee of Thirteen a v poslední době zejména v drtičce Inpsychobleedia, která chystá album a jejichž Silent Till Disturbed je nářez, který lze vřele doporučit (Marco se zde stará jak o kytary tak vokály).

Co do sólových projektů, má Rizzo za sebou zatím dvě alba a třetí aktuálně připravuje: Colossal Myopia a The Ultimate Devotion, název toho třetího je zatím myslím ve hvězdách.

První a ryze instrumentální deska, Colossal Myopia (něco jako kolosální krátkozrakost), vyšla v srpnu 2005 a Rizza na ní podporují například excelentní studiový basák, Ben Wright, bývalý kolega z Ill Nino, Roger Vasquez a kolegové ze stávajících „bokovek“, Teddy Gibbons a Dennis Kilmak.

Co na první poslech zaujme je střídání žánrů a nálad – albu samozřejmě dominují kytary, ale na výhradně metalové riffy zapomeňte. Rizzo zde naplno vyjádřil svůj obdiv ke klasické kytaře a excelentně zúročil i své „privátní studium“ flamenca.

Album bez varování začíná freneticky rychlým Kilocycle Interval: zvuk se z ďábelsky rychlé kytary ale plynula přelévá do rychlých melodických partů a člověku nezbývá než se jen snažit všechny ty prolínající se linie pojmout a sledovat. V polovině skladba na chvíli přechází do temných dunivých rytmů, aby náhle změnila náladu a rytmus a pak se vrátila k frenetické kytaře a pak zase do zádumčivé pomalé polohy. Mimochodem – nadchne i skvělá práce bicích. Další kousek, Introspection Of An Introvert, rozhodně introvertní není – spíš to jen vypadá, že se Rizzovi a spol. nepodařilo zpomalit prsty, přičemž v tomto případě je nechává v běhu prakticky po celou dobu skladby a ke konci už moc nestíháte. Po zběsilé jízdě najíždějí ambientní zvuky, racci, šumění a přelévání mořských vln při přílivu: v relaxační Remember The Future dominuje akustická kytara a v pozadí naprosto nádherná basa.

Odpočinek ovšem netrvá dlouho: Colossal Myopia je drtivý nářez hodný Mr. Rizza prolínaný akustickou kytarou a skvostně vystřiženým flamencem. Křehký zvuk akustické kytary střídaný drtícím zvukem elektriky si myslím vychutná každý pravověrný příznivec Soulfly. Vlastně si konkrétně u této skladby dokážu představit i Maxův řev. Zvuk kytary v Infinity vám místy připomene akustické partie raných zeppelinovských věcí, ovšem na zem se postavíte v momentě, kdy se z toho vyloupnou španělské rytmy. A právě u téhle skladby mě napadá, že Rizzo musel v průběhu tvorby alba vystřídat i nejrůznější typy strun: není téměř chvíle, kdy by kytary zněly podobně nebo měly podobnou barvu.

Infinity je rázem utnutá a střídá jí lehce dunivá byť v podstatě zpěvná S.P.Q.R. s velmi vtíravým kytarovým refrénem. Navazující Synapse opět najíždí akusticky, jemně až zádumčivě, aby přešla do zpěvné romantiky (a zase ty nádherné basové tóny na pozadí), která vám doslova před očima vytváří obrazy. Mimochodem, tuhle skladbu jsem několikrát slyšela venku se sluchátky na uších, když mžilo a nikde nebyla ani noha. Tak asi tak i působí.

Pantheistic Utopia je skotačivá a hravá záležitost do flamenca a nevím proč bych si ji uměla představit kolem třetí ráno v baru (ne že bych tato místa vymetala). Klídek ovšem netrvá dlouho: na posluchače se drtivě valí Isosceles s rychlými riffy, zatraceně rychlými prsty a přímočarým rytmem, aby byla v zápětí vystřídaná rychlou – tentokrát akustickou - kytarou: The Pinata Hits Back je něco jako flamenco říznuté salsou v úrpku (a nebo protiútoku) a také nejdelší věcí celého alba (přes 7 minut). A nebo to můžete vnímat jako dynamickou diskusi mezi dvěmi žánry: v polovině skladby se totiž nenápadně připojí elektrika a razantní diskuse je naprosto zřejmá. V rámci diskuse přejímá vedení elektrika, ale vítězství je jen zdánlivé - lainskoamerické rytmy si ji totiž naplno přivlastní: tahle záležitost vás pak roztancuje i v sedě. Ovšem co je to proti navazující akustické Chupacabra – flamenco jak svině v klasickém podání, hodně rychlá věc se zvukem kastanět na pozadí a důraznou basovou linkou. Milagro zakončuje rozvernými latinskoamerickými rytmy, bohatými perkusemi a rychlou, gradující elektrickou linkou na pozadí, aby se nakonec i elektrická kytara k latinskoamerickým rytmům aktivně přidala. A to je konec. Celkem vám garantuji, že po dojetí desky na konec zmáčknete tlačítko „play“ a pojedete celé album nanovo.

Co říci závěrem: Marc Rizzo je nejen skvělým kytaristou, ale i malířem – pokud posloucháte opravdu pozorně, barvy a obrazy před očima naskakují samy (tedy bez předchozího požití, samozřejmě : )).

Pokračování v podobě „recenze“ The Ultimate Devotion bude následovat v těsném v závěsu.