4. 8. 2009

Sliby se mají plnit, a tak nedávnou recenzi na první sólové album Marca Rizza, kytaristy Soulfly a Cavalera Conspiracy, doplňuji nyní o recenzi jeho druhé „řadovky“, která vyšla zhruba o dva roky později v roce 2007: The Ultimate Devotion.

Mimochodem, není to úplně snadný úkol, protože člověk má přirozenou tendenci věci vzájemně porovnávat a obvykle to, co předchází, používá jako výchozí, „referenční“ rámec, což je vesměs hodně omezující. Rizzo si pro tuto desku vybral jinou sešlost muzikantů, ale to samo o sobě zas až tak zvuk či ladění alba oproti tomu předchozímu neovlivnilo, prostě proto, že Rizzo evidentně loví v obdobných vodách. Na Ultimate Devotion se objevuje další kolega z Rizzovi „bokovky“ Inpsychobleedia, basák Elo Hernandez; dále (dnes převážně) studiový bubeník a technik, Dominikánec Kanky Lora, který se po té technické stránce podílel například na albu Cavalera Conspiracy, Inflikted; další basa na albu má rovněž své kořeny v Dominikánské republice a třímá ji Guillermo Capellan; no a největším rozdílem oproti první sólovce jsou vokály: kromě Rizza se o ně stará bývalý zpěvák kapely Stemm, TJ Frost. Nutno ovšem zdůraznit, že se vokály vyskytují pouze na posledních dvou skladbách, jinak je zbytek alba čistě instrumentální. Ale popořadě.

Úvodem bych patrně měla uvést, že tato deska rozhodně není záležitostí na jeden poslech a už vůbec ne na poslech zběžný: svým způsobem je o něco tvrdší než předchozí Colossal Myopia, ale při zběžném poslechu nijak nevybočuje z řady sólových projektů kytarových mágů: exhibice skvělé techniky, proplétající se linie, kompozice, které jsou jistě technicky vynikající, ale pokud nejste kytarista / hudebník, tak se upřímně řečeno bez nich většinou obejdete. Také zapomeňte na výrazné střídání nálad a barev, kterými se Colossal Myopia vyznačovala. Prostě daleko víc než u předchozí desky máte neodbytný pocit, že se Rizzo co do jejího pojetí inspiroval u mistrů, k nimž se otevřeně hlásí: u Yngwie J. Malmsteena, Paco De Lucii nebo Al DiMeoly.

I Ultimate Devotion otevřeně kombinuje metalové party s flamencem, ale tak nějak musíte daleko pozorněji a trpělivěji poslouchat – ostatně celé album trvá přes hodinu a nejdelší skladba má skoro 11 minut, zbytek se pohybuje většinou někde mezi 6 a 9 minutami. Faktem ale je, že se několikerý soustředěný poslech vyplatí – v určitém momentě dojde ke zlomu a zjistíte, že je ta deska vlastně úžasná.

Album otevírá klasická španělka a španělské rytmy, ale první věc, Skankin To The Shred, po několika minutách přechází v ostré metalové rify s ďábelsky rychlými Rizzovými prsty. Chvílemi se nálada této devítiminutové záležitosti proměňuje a zklidňuje, ale jádro zůstává tvrdší. Patrně až po opakovaném poslechu si uvědomíte, že v pozadí zběsilé kytarové jízdy jedou neméně rychlé a naprosto skvělé bicí. Někdo před časem obdivně označil Kanky Loru za „bubenické monstrum“ – to sedí.

Navazující skladba Sinceramente by se s lehkou nadsázkou dala označit za vzpomínku na rané doby Ill Nino – minimálně co do „vrzavého hvízdnutí“ kytary v určitých partech. A nebo za Colossal Myopia v kostce: tvrdé rify rizzovského ražení se střídají se zvukem španělky a španělskými rytmy. Ty tvrdé ovšem převažují.

Další instrumentálka, Angelina‘s Song, je zpěvnější latinskoamerická záležitost, evidentně určená k přechodnému odlehčení. Konec skladby mění melodii, rytmus a celkové laděni do té míry, že máte pocit, že se jedná o další skladbu, ale nejedná. Další věc, The Riddle Of Steel, začíná kovově a zostra a máte se na co těšit, protože tato velmi rychlá i když melodická jízda trvá přes deset minut. I v této skladbě jsou ale po nějaké chvíli překlenovací pasáže měnící rytmus a melodii, ale pak se to celé zase vrátí ke zběsilé honičce prstů a (nejen) kopáků. Opět bych zde tedy upozornila na bicí v pozadí – naprosto skvostná práce nohou i rukou.

Na malou chvíli si lze odpočinout u španělky v jemně se rozbíhající skladbě Ascension, ale opravdu jen na chvíli: i zde má Rizzo v úmyslu posluchače uštvat k smrti. Je to technicky dokonalá věc, z mého pohledu možná až moc na efekt a techniku, ale hlavně – postrádám v ní ducha, „ksicht“ podle kterého poznáte, že tu věc má na svědomí právě Rizzo. Moc dokonalosti prostě škodí, ale kytaristé si tenhle kousek asi budou užívat.

Mamasita nás hází zpět do latinskoamerických rytmů, pod palmy, k baru na prosluněné pláži, ale přes šest minut to trvat nemuselo. Lze to samozřejmě chápat i jako psychickou přípravu na nejdelší skladbu alba, stejnojmennou The Ultimate Devotion, která startuje bez varování a velmi ostře. V zásadě o ní platí totéž co o Ascension – převážně velmi rychlá a technicky vymakaná záležitost spíš pro aktivní kytaristy než „normální“ posluchačstvo. Kolem sedmé minuty na vteřinu zazní španělka, kterou ale v zápětí opět vystřídá frenetická elektrika a k celkovému zklidnění dochází až kolem deváté minuty: změnu rytmu a nálady si můžete užívat necelé dvě minuty až do konce ... Ty dvě minuty slouží jako přechod k poslední instrumentálce: Trentinara je nádherné flamenco vystřižené na akustických nástrojích, jehož „refrén“ se vám doslova zaboří do hlavy, stejně jako do basových linek jdoucí zvuk akustické kytary.

Album uzavírají dvě skladby obsahující zpěv a do určité míry mohou působit až nepatřičně jako přílepky. All For Nothing je natvrdo frenetickou záležitostí s hardcorovými vokály. Asi tak jako když se Agnostic Front zblázněj kytary a bicí - hlasy nemají šanci stíhat, tedy určitě ne na dlouho. Zavírák Lived and Learned je nejkratší, celkově přímočarou vypalovačkou alba s krátkými mistrnými kytarovými vsuvkami, které nám mají připomenout, cože jsme to předtím nějakých sedmdesát minut poslouchali.

The Ultimate Devotion nepochybně potvrzuje Marca Rizza jako excelentního kytaristu, který jde muzikantsky i technicky jednoznačně nahoru. V současné době dokončuje třetí album a v rozhovoru pro Premier Guitar z dubna letošního roku Rizzo naznačuje, že jde album vývojově dál, bude možná více akustické a rozhodně by se na něm měly objevit i výraznější jazzové prvky. Velmi ráda se nechám překvapit.

Ps.: Mimochodem, podle Rizza z téhož rozhovoru se můžeme – snad už letos nebo na přelomu roku - těšit i na druhé album skvadry Cavalera Conspiracy. A pokud to snad někomu uniklo: Cavalera Conspiracy vystupují na letošním Trutnov Open Air Festu!

Autor článku: JanaCh

Komentáře:

Tento článek zatím nikdo nekomentoval. Buďte první!