29. 8. 2008

Šestý ročník našeho nejpopulárnějšího rock-metalového festivalu je za námi. V čem se lišil od ročníků předešlých?

Hned ze začátku je potřeba podotknout, že co se týče finální dramaturgie letošního Masters of rock, rozhodně nebyla našláplá v takovém stylu, jako tomu bylo v ročnících s pořadovým číslem čtyři a pět, kdy se do malebného městečka slivovice sjely megastar typu Helloween, Gamma Ray, Rage, Edguy, Hammerfall, Sepultura, Children of Bodom či legendy jako Whitesnake, Motorhead, Uriah Heep a další velká jména. Je ale vidět, že díky svědomité práci agentury Pragokoncert má tento festival u nás již neotřesitelnou pozici a i tento rok dorazilo do malebného moravského městečka Vizovice více než 20 000 návštěvníků. Ukazuje se tak, že organizátoři udělali dobře, když neuposlechli některé hlasy z minulosti, které hlásaly, že areál likérky Rudolf Jelínek není ideální pro budování festivalu typu Wacken, RockHard nebo Sweden rock a nabádaly k přestěhování festivalu na místo hlavně prostorově vstřícnější. Čas ukázal, že navzdory nedostatkům, které areál bezesporu má, Masters of rock prostě k Vizovicím patří. Po rozhovoru s několika zahraničními hosty je jasné, že atmosféra tohoto moravského městečka je to, co dělá festival originálním. Navíc je vidět, že místní obyvatele se za ty roky povedlo naočkovat metalovou vakcínou. Nejen, že jim v podstatě týdenní přítomnost zarputilých rockerů české i mezinárodní účasti snad vůbec nevadí, oni se na ještě těší. Ano, takové jsou Vizovice!

Co se týče campování, shledávám opravdu dobrým to, že se nějak přehnaně neřeší tzv. ubytování v oficiálních campech. Ať si stan píchnete v podstatě kdekoliv, nestane se Vám, že by Vás někdo přišel nevybíravě vystěhovat. (Pokud samozřejmě necampujete na nějakém úplně absurdním místě.)

Pozitivně hodnotím také rozrůstající se zázemí a množství, kvalitu a výběr občerstvení (až na to syrové kuře, které jsem dostal mezi dva chleby). Festivalové městečko mimo areál je rok od roku lepší (i když oproti zahraničí máme stále co dohánět). Jako každoročně mě nezklamal stánek se slunečníky Budvar hned u vchodu. Tam tradičně šéfuje pán, který neúprosně vyhazuje ze svých laviček všechny, kteří přijdou s kelímkem jiné značky, než čepuje právě on. Obdivuhodný výkon, tohle sledovat čtyři dny. Nicméně naštěstí vzbuzoval respekt i u lidí pochybného kočovného původu (řekněme zevláci), kteří čas od času znepříjemňovali pocit lidem, kteří přijeli, spíše než za sběrem poloprázdných kelímků, za muzikou a zábavou. V areálu jsem pak zaznamenal pár poznámek německy mluvících návštěvníků v tom smyslu, že se cenami piva konečně blížíme do Evropy.

Přínosem bylo také zavedení průběžného úklidu areálu. V minulém ročníku se totiž v neděli areál proměnil spíše v nepříjemnou skládku odpadků než místo k příjemnému zakončení festu. Hygiena by se dala rozhodně ještě zlepšit, hlavně ve smyslu tradičního problému Toi-Toi a sprch. Ale nebylo to tak horké! Pokud si někdo zapomněl vzít dostatečný počet triček, případně ho přepadlo špatné počasí nebo jiná festivalová katastrofa, kampaň iniciativy antiparoubek.cz byla připravená za podpis petice poskytnout zdarma červené tričko se známou karikaturou (a že se to červenými triky jen hemžilo). Neodpustím si osobní poznámku – takové stupidní petiční akce bych na hudebních festivalech vůbec nemusel vídat.

Co bych ale do dalších let nějak více řešil je uspořádání areálu. Je jasné, že jej nafouknout nelze. Davy lidí u vstupu a v průchodech jsou v některých chvílích docela nepříjemné a nemohl jsem se ubránit (obzvláště ve čtvrtek při vystoupení obou headlinerů) pocitu, že je prostě prodaných více vstupenek, než by bylo zdrávo. V globálu to ale nic nemění na tom, že festival měl opět úžasnou atmosféru a přinesl mnoho nezapomenutelných hudebních zážitků. Pojďme si je nyní alespoň stručně připomenout.

Čtvrtek:

Ač je to nezvyklé, hned první den festivalu se stal dnem dramaturgicky (i co se týče návštěvnosti) nejsilnějším. Bylo tomu proto, že vystoupení Def Leppard se oproti původnímu pátečnímu záměru muselo přesunout na čtvrtek vzhledem k termínu vystoupení na jiném místě. V roli headlinerů se tedy sešli zmínění Leppardi, o něž byl rozhodně nejsilnější fanouškovský zájem, a projekt Tobiase Sammeta - Avantasia – metalová opera, která měla madiálně až nezvykle silnou podporu. Toť záruka narvaného areálu na večer. Pojďme ale úplně na začátek. Tento rok MOR odstartoval vystoupení brňáků Rattle Bucket. Na festival se dostali díky soutěži na rádiu Rockmax. Předvedli docela věrohodný a kvalitní metálek a dobře nažhavili stále přibývající publikum. Následující Doga ukázala to, co se od ní čekalo… stejný koncert, jako všechny ostatní letos, včetně zvláštní dramaturgie založené na uzavření „dangerous Izziho“ do klece. Pro některé už trošku klišé. Stejně tak mě moc nezaujala ani Sirenia. Naopak Korpiklaani, žádná novinka na festivalu, ale jednoznačně dobrá volba. Pralesáci jsou u nás prostě v kurzu. Publikum se opravdu baví a stejně tak i frontman Jonne, neodpouští si ani osobní kontakt přímo v kotli. Všiml jsem si, že ani finština není pro Čechy tabu, pozoruhodná je v tomto smyslu i znalost nových písní (u některých opravdu věrohodná). Pokud to takhle půjde dál, příště už se snad fanoušci Korpiklaani do areálu nevlezou. Ministry – kapitola sama pro sebe. Pokud kapela avizuje svůj konec, tak takhle si představuji rozloučení s českým publikem. Trash a řev jak má být. Opravdu vynikající. Navíc vzadu na projekci bylo vidět, že pánové zřejmě v USA rozhodně nevolí republikány. Celé vystoupení by snad mělo vyjít i na DVD. To Def Leppard, to bylo úplně jiné kafe, samozřejmě. Naprosto (až nechutně) zaplněný areál zažil typický koncert legendy stadiónového rocku. Def Leppard se ale nemají za co stydět. Show jak má být, hity jako Pour some sugar on me, Animal, Love bites a další, to jsou skvosty rockové hudby. Navíc na živo opravdu hezký zážitek. Dokonce bych i lehce přešel občasnou hlasovou nedostatečnost Joe Elliota (vymakanost studiového hlasu tam naživo opravdu už nikdy nebude). Co mě ale trochu mrzelo, byly docela špatně nazvučené sbory (hlavně ze začátku), protože právě v nich je velká síla Def Leppard a ve spoustě písniček jsou nejpodstatnějšími částmi. Po koncertu pár lidí odešlo, takže se dalo na Avantasiu snad o něco lépe dýchat. Někteří ovšem nemohli rozdýchat nekonečné čekání (zpoždění bylo asi 40 minut). Neodpustím si citovat hocha stojícího zamnou, který neustále opakoval: „Metallica zvučila jen 15 minut, a jaká je to kapela“ – tuhle hlášku jsem slyšel asi padesátkrát během zmíněných čtyřiceti minut. Nicméně nakonec jsme se dočkali a Tobi se svou hvězdnou bandou byl zde. Kostra vystoupení vycházela z nového alba Mr. Scarecrow, což se zřejmě dalo čekat. Objevily se i kousky ze starších počinů, např. Farewell, Avantasia nebo Inside. Avantasia odehrála své songy ve velké formě, Tobias si opět vylezl až téměř na střechu konstrukce, Kai Hansen ve skvělém kostýmu zastoupil zpěv Alice Coopera v kosuku Toy master, Amanda Sommerville to ke konci velmi slušně rozbalila (na to, že se celou dobu držela spíše zpátky) a Bob Catley, to je opravdu ikona. Jeho si na pódiu rozhodně ani z velké dálky s nikým nespletete. Křečovité pohyby rukou, jsou typicky jeho doménou. Hlasově úžasný. Kdo byl ale hlasově nejúžasnější, to byl rozhodně Jorn Lande. Tenhle pán, ten to se svým hlasem opravdu umí.Radost poslouchat. Možná i proto se Tobias vedle něj eminentně snažil a soustředil na svůj výkon. Nutno uznat, že úspěšně. Ten večer byl jeho! Avantasia se rozhodně líbila. Snad se tedy koncert z Masters objeví na jejich DVD, jak slibují.

Pátek:

Z pátečního programu bych se zmínil o českých Dark Gamballe. Koncertní kapela. Na živo umí opravdu zaujmout. Navíc zvuk bez klasické baskytary je opravdu originální. Zaujali mě také švédští Engel. Projevem mi připomínali staré dobré In Flames. Dámská kapela Fourever, to bylo pro mě jednoznačné zklamání. Holky hezké, to jo. Ale kdyby tuhle muziku hráli chlapi, myslím, že by na ně nikdo nešel. Kapely Sorrow a Annihilator jsem bohužel neviděl. Na válečníky Sabaton jsem ale nechyběl. Vlastně nevím proč. Zahráli svou klasiku. Ne, že by to bylo špatné, ale nic nového to není. Kapela má české kořeny v podobě maminky zpěváka a možná i proto se tak u nás dokázala zabydlet. Stejně jako Korpiklaani se těší v poslední době velké oblibě a není se čemu divit, že vyrážejí na samostatné turné. Němci OOMPH! mě nějak extra neoslovili. Hodně se o nich napovídalo, ale jejich vystoupení mi přišlo jednotvárné a nudné. Moonspell, to už byla show z jiného světa, ne-li z pekla. Fernando a jeho ďábelský doprovod byli velmi přesvědčiví. Svou atmosférou doslova masírovali přítomné. Temnota jak má být.

Sobota:

V sobotu jsem se díky únavě do areálu dostavil až na Arakain. Byla vidět velká popularita těchto old-metalových klasiků. Ve spojení s Plzeňským symfonickým orchestrem zněli opravdu vyspěle. Notoricky známe hity se proháněly areálem. Bohužel vystoupení bylo docela krátké (jednalo se prakticky o písničky z první poloviny koncertu, který vyšel na DVD k 25. narozeninám kapely). Na členech orchestru bylo vidět opravdu velké nadšení zahrát si před tolika lidma, doslova hecovali publikum a z podia se jim rozhodně odcházet nechtělo. Hvězdou večera měli být Amon Amarth. Čekal se velký death masakr ze Švédka. Bohužel hlavně ze začátku byl hrozně utopený zpěv. S postupem času se to zlepšilo, ovšem to už oblohu začaly bičovat hromy a blesky. Silné déšť na sebe dlouho nedal čekat a tak většina lidí začala hledat nějaké to přístřeší. Areál se změnil v arénu plnou bláta. Na řadu přišlo i časové zpoždění. Apocalypticu, která by mě nejspíš už ani ničím nepřekvapila, jsem vzdal, stejně jako My dying bride, což už mě mrzelo více.

Neděle:

V neděli jsem se osobně velmi těšil na Volbeat, Dány, kteří mě svým posledním albem natolik oslovili, že jsem si jejich elvis metal doslova zamiloval. Na živo to byl typický ostrý rock ´n ´roll. Zpěvák před krátkou dobou bohužel navždy přišel o svého otce. Díky tomu Volbeat vynechali několik festivalů, ale na Masters se naštěstí dostavili. Neustálá komunikace s publikem, dokonce i vtipné parodování Ozzyho na jeho známou hlášku I don´t hear you, směřovanou k obecenstvu. Frontmanovy elvisovské vokální vložky byly lahůdkou. Takhle to vypadá když se spojí pravý rokec a spoustu zábavy v jedno! Gotthard naservírovali dokonalý hardrock. Na tomto vystoupení by se těžko hledala chybička. Bohužel ale opět začínají oblohu hemžit hromy a blesky. Proto jsem se rozhodl zavítat k jednomu ze stánků hlavního sponzora a okusit něco z jeho zahrádky. Patřičně vypálené vizovické hrušky mohu obzvláště doporučit. Poslední večer pro mě i díky nepřízni počasí představovali Die Apoklyptischen Reiter. Bohužel i publikum už bylo značně prořídlé a mezi velkými kalužemi vody se pohybovali už jen ti největší vytrvalci. Celá show byla hodně šílená. Spojení folku s deathem tomu jen nahrávalo. Nedá se říct, že by to bylo špatné, možná jsem ale spíše stoupencem větší klasiky.

Nezbývá než netrpělivě očekávat dramaturgii dalšího ročníku, případně se vydat na Zimní verzi festivalu do Zlína, kde bychom se mohli již první potvrzené kapely na letní Masters of rock 2009 dovědět!

Autor článku: Ivo

Komentáře:

gogo: napiš sám, šéfe...
Ivo: Já po Sabatonech byl i na Annihilator a ti dle mého zahráli parádně... Už jen úvodní "Kig of the Kill" byla lahůdková... Před Arakainama jsi o dost přišel, když jsi nestihl Brainstorm... Německá kapela šílela, publikum šílelo, kapela přidávala a přidávala, publikum dále šílelo... Bezva maras, kterej jsem měl to potěšení sledovat z 1. řady (kde jsem vydržel od Tristanie až po Apokyliptiku...) Bohužel už jsem nestihl Die Apokalyptischen Reiter, neb jsem kvůlivá daleké cestě odjížděl hned po Sonatě

Musel jsem odjíždět a navíc se věnovat práci na backstagi. Krom toho jsem psal o kapelách, které mě něcím zaujaly.

teda, jak může psát reportáž z festivalu někdo, kdo navšítíví nějakou slabou třetinu kapel, nechápu...