Metalfest Plzeň - report

Plzeň se po nějaké době znovu dočkala metalu pod širým nebem. Však už bylo načase, protože nad koncertem Edguy a Hammerfall ve Štruncových sadech už polétávají zrnka prachu a zážitky z Helloween v lochotínském amfiteátru už jsou prachem poněkud zaneseny. A hudební dramaturgie většiny akcí odehrávajících se v různých městských zákoutích pod záštitou různých "kulturních" agentur podněcuje metalistu spíše k záměru tomuto městu se obloukem vyhnout.

Ale dost bylo pesimismu. Lochotínský amfiteátr se stal o víkendu 21. - 23. května dějištěm nově vzniknuvšího putovního festivalu METALFEST. Vystupující kapely nepatřily mezi nejlegendovatější legendy, ale jsou to ty, které převzaly žánrové štafety od jiných a v průběhu času (povětšinou od půlky devadesátých let dodnes) se zařadily mezi klasiky žánru. Takže se na ně pojďme podívat. Takže přestaňme si prohlížet obal gramofonové desky z folkové Porty 86 a pojďme se podívat na na dění o něco aktuálnější.

Na místo dorážím ve večerních pátečních hodinách, kdy na scénu nastupují finští folkmetalisté KORPIKLAANI. Rozjuchaným severským zpívánkám se v našich končinách nebývale daří. Těžko říci, zda hledat souvislost v tom, že mezi severskými mýty má v textech svůj prostor i pijácká tématika, která není českému publiku až tak vzdálená, kapela si ale i přes nepříliš zdařilé ozvučení užívala zaslouženého aplausu. O nic hůře na tom nebyli ani následující AMON AMARTH. Četnost jejich přítomnosti na tričkách a mikinách přítomných nenechala nikoho na pochybách, kdo je headlinerem úvodního dne. Servírovaný příděl byl čitelný, ve srovnání se zářezy v diskografii řádně syrový, a publikum bylo uspokojeno měrou vrchovatou, i když mně osobně jejich vystoupení chybělo to pověstné nepopsatelné "něco navíc", co dělá z každého koncertu výjimečný zážitek. Posledními vystupujícími byli TWILIGHT OF THE GODS. Jak název napovídá, scéna byla vyhrazena tajuplnému dědictví Quortona a jeho ďábelskému legendárnímu dítku jménem BATHORY. Těžko říci, jak by zněly legendární skladby v podání samotného tvůrce, kdyby nebyl tolik samotářský, každopádně se během setu Twilight Of The Gods ovzduším prolínala nezaměnitelná atmosféra Quortonova odkazu. Zvuk byl křišťálový a skladby jako takové mají sílu přenést posluchače do jiné dimenze. Pro mě vrchol tohoto pro mě trochu krátkého dne, nutno však i podotknout, že řady posluchačů oproti předchozí kapele přecejenom výrazně prořídly. Mnozí by zkrátka spíše uvítali i nějaký nářez z dřevních začátků Bathory. Ale já byl s výběrem maximálně spokojený.

I fanoušek je normální člověk, a tak druhý den ráno čekal nedaleký hypermarket nájezd černé vlny. Vskutku nebylo těžké mezi nakupujícími poznat, s kým jste den předtím sdíleli (a ještě budete sdílet) stejný areál. Pokud by vás to zajímalo, pak vězte, že nejpopulárnější snídání mezi metalisty jsou rohlíky, uzenina, jablka, pivo a neslazená minerálka.

Druhý den otevírala festivalovou nálož tuzemská FATA MORGANA. Ta v poslední době zaznamenala dosti radikální vývoj a v jejím setu převažovaly novinky, které mají podstatně modernější nádech, který mnohé překvapil, nutno říci, že většinou v dobrém. A kdo tuto kapelu viděl vůbec poprvé, ten na ni díky tradičnímu divadlu asi také hned tak nezapomene. Scénická operace během písněi "Doktor Mengele" je působivá vždycky. Jen bych rád věděl, co si při refrénu této písně mysleli členové v zákulisí se připravující německé kapely POWERWOLF. Ta umí svůj powermetal servírovat s patřičnou chutí, což melodičtěji založení fanoušci s povděkem kvitovali. Jejich hudba určitě neboří mýty, naopak je nabitá všemi neopominutelnými žánrovými klišé, ale ta budou v určitém kontextu fungují vždycky, umí-li se dobře prodat. Zvlášť když dobře naladěná kapela sympaticky pracuje s publikem a zpěvák s klávesákem během vystoupení naběhají kilometry. O následujících paganmetalistech VARG snad poinformuji někdy příště, na jejich setu jsem nebyl přítomen. Následní LEAVES´EYES mě příliš nepřesvědčili. Je mi jasné, že s jejich hudbou je nemožné vozit s sebou na festivalové turné orchestr, ale ve chvíli, kdy už je těch samplů příliš, si připadám spíše jako na videoprojekci než na živém koncertě. Samplované plochy, poněkud předimenzovaná kytara a tenounký zpěv Liv Cristine pro mě tvořily tři různorodé části, které ucho nedokázalo vstřebávat jako jeden celek. Pak přišel prostor pro další tuzemskoukapelu, a sice ostravský CITRON. Pokud někdo čekal, že si starci přijdou zabrnkat trochu svého bigbítu, byl hodně rychle vyveden z omylu. Prim hrála excelentní kytarová hra Jardy Bartoně, která v jeho předchozím působišti neměla šanci vyniknout. Tady se díky starším kytarám, vyššímu ladění a vychytanému středovému zvuku propreludoval do pozice guitar hero. Energický výkon podala celá kapela, Hranickému to zpívalo skvěle a vrcholem byly výborně zvládnuté vícehlasy. Pro mě překvapivý, ale zcela jednoznačný vrchol soboty a možná celého festu. Takhle se hraje nářez od srdce. Po tomto výkonu byla v mých očích trochu ztížena pozice následujících FREEDOM CALL. Jejich typické německé melodymetalové zpívánky podporované vrstvením nástrojů a vokálů z předtočených samplů na mě působily poněkud odtaženě, nutno však říci, že jsem však byl v tomto pohledu v menšině, protože ti pod pódiem si s chutí pěli se svými oblíbenci. Plzeň byla této partě vždycky nakloněna. Kde se v českých metalistech bere náklonnost k cizokrajnému folkmetalu, to by bylo na hlubší vědecké bádámí, každopádně ELUVEITE byli další kapelou, která se z toho mohla těšit. Švýcaři na to jdou o něco více od podlahy, takže místo pro žánr typické juchandy se na vás pod obalem v metalu stále ještě exotických nástrojů vyřítí k deathmetalu se blížící nálož, ale pozitivní energie se šíří vzduchem bez ohledu na to, že zde se folkmetal podává v dosti přibroušené verzi. Pozitivní ohlasy se snáší na kapelu ze všech žánrových táborů. A komu by to nestačilo, tomu ucho náročného posluchače nalákali progresivisté NEVERMORE. Nápaditá evoluční hudba, ve které se atmosferické vybrnkávačky se přes řádné heavy riffy střídaly i s thrashovou agresivitou, nezapomenut nezůstal ani Seattle, domovské město kapely. V některých pasážích se přímo nabízelo srovnání s Queensryche, což může být pro každou kapelou z tohoto ranku cosi jako absolventské vysvědčení. Pak už přišla řada na DEATHSTARS. Zde popřu vše, co jsem psal v předchozích řádcích o těch samplech. Tady jich totiž bylo ještě více, ale světe div se, nevadilo to. Image kapely evokovala Kiss, kteří toho času v naší zemi také trávili svůj čas, hudbu bych naopak přirovnal k Rammstein zbaveným německého patosu a plným odhodlání stvořit nejmelodičtější album ve své kariéře. Šlapající hudba v pochodovém rytmu zabalená do toho nejmelodičtějšího klávesového (bohužel s absencí živého klávesáka) obalu, jaký si dovedete představit. K tomu úplně dokonalý zvuk, v dramaturgii místo po poslechově náročných předchůdcích, to vše hrálo kapele do karet. Ale nenechte se mýlit, ten kotel pod pódiem i na lavičkách prohnutých pod stojícími posluchači byl zcela zasloužený. Zlatým hřebem měla být SONATA ARCTICA. Hutné spodky vystřídaly ultrarychlé pidlikačky spravedlivě se střídající kytary s klávesami a kapela mohla začít servírovat své provařené ultramelodické hitovky. Opět se ukazuje, jak moc záleží na pořadí, v jakém kapely nastupují. Sonatě po dunících Deathstars dobroupůlhodinu trvalo, než se publikum na její preludování přeladilo. Ale nejpozději od Fullmoonu bylo vše na svém místě a milovníci melodického metalu si přišli na své.

Předstírat znalost tvorby dvou kapel, které odkazují k extrémnímu metalu v duchu nejlepších tradic staré školy, by asi bylo v mém podání marné, ale i tak jsem si neděli naplánoval tak, abych stihnul Vader a Marduk. VADER dokázal mnohé rozparádit, proběhl i jakýsi nesmělý pokus o mosh, ale na ten v průběhu těch tří dnů v nějaké větší podobně nedošlo, nebo jsem si jej alespoň nevšiml. Poláci k nám jezdí jako domů a jejich nasazeníse jim vrací přízní a věrností skalních fanoušků. Metal ze staré školy pokračoval, tentokrát ve své blackové podobě, kterou servírovali následující MARDUK. Středově vyladěná kytara dala zapomenout na všechny podladěné cirkulárky a blackově naladěné publikum si mohlo chrochtat blahem. Další chvíle patřily další legii z armády německého powermetalu. Doposud jsem nepatřil k obdivovatelům diskografie BRAINSTORM, ale na živá vystoupení jsem slyšel samé superlativy. Po jejich výkonu z Plzně budu dalším z těch, které v šíření chvály budou pokračovat. Když totiž na pódium vtrhne kapela, která je v evidentě dobré náladě, vystoupení si s úsměvy užívá a navíc po celou dobu působí jako parta kamarádů, kteří si to prostě přijeli užít, tak to ani nemůže dopadnout špatně, pokud se mají o co opřít. V tomto směru jsem si nemohl nevzpomenout na věčně dobře naladěné Gamma Ray. Andy B. Franck disponuje podobným talentem podmanit si davy, jako Kai Hansen, takže nebylo nic, co by mu publikum nesplnilo. Heavy riffy drtily beton amfiteátru a areálem se rozléhala jedna hymna za druhou. Příkladná spolupráce kapely s publikem fungovala nejenom mezi skladbami, ale i mezi nimi. První vystoupení této kapely jsem absolvoval pozdě, ale přece. Ta příští se budu snažit nevynechat. Pro mě vrchol festivalu. Ten toho však měl před sebou ještě hodně. LEGION OF DAMMED jsem strávil odpočinkem mimo areál. Nicméně před Hammerfall a Fintroll bylo ještě potřeba nechat si provrtat palici pořádným nářezem. A na to jsou deathmetaloví řezníci DEICIDE těmi pravými odborníky, kteří umí roztočit pořádně brutální kolotoč s přísadami řezaných riffů, které v uších škrábou jako brusné kotouče, dvojkopáku přerušovaného psychedelickými přechody, přičemž se nezapomíná ani na vybroušenou kytarovou techniku. Po nářezu přišel čas znovu na zábavu. O FINTROLL se dá říci to samé, co o všech vystupujících kapelách, které mají co do činění s folkmetalem. Mám pocit, že Fintroll vás ještě více než ti ostatní zavedou do onoho středověku, byť vám jej ukážou z poněkud idealizované stránky. Pod pódiem se znovu pařilo a zpívalo jako po kterékoliv středověké výpravě, kdy se vám povede povraždit pár protivníků. Zavírákem festivalu byli švédští kovotepci HAMMERFALL. Ti se o nedostatek popularity rozhodně obávat nemusejí, byť se o ní pro tento večer museli dělit s českými hokejisty, kteří bruslili jen o kousek dále (plátno s hokejovým přenosem bylo hned vedle pódia). Švédové se nijak nenechali rozhodit diváckými projevy, které díky tomu přicházely v neočekávaných okamžicích, a naopak se svezli na vlně panující dobré nálady. Skvělému vystoupení nechybělo nic. Zvuk byl takřka před branami dokonalosti, kytarové souboje zmáknuté, ale hlavně, kapela má ve svém arsenálu nevyčerpatelnou studnici hitů, které jim fanoušci budou zobat z ruky. Joacim Cans má dar velmi příjemně posazeného hlasu (což je znatelný kontrast ve srovnání s Tonny Kakkem), se kterým nemusí předvádět nějaké exhibice pro to, aby si fanoušky získal. Komunikace s publikem byla příkladná a volba této kapely jako vyvrcholení festivalu byla očividně trefou do černého.

Jak tedy shrnout první plzeňský Metalfest? Po hudební stránce vydařená akce. Neznám oficiální počet návštěvníků akce, je pravda, že by jich této akci slušelo trochu víc, na druhou stranu, ulice Plzně byly po celé tři dny metalistů plné, takže těžko říci. Dramaturgie byla velmi vkusně poskládaná, s povděkem kvituji absenci tzv. českých festivalových taháků. Pivo za 37,- sice byla pořádná pálka, zvlášť když běhání po strmých schodech každého donutilo střízlivět rychleji, než na jiných festivalech. Zážitků přehršle, nezbývá, než se těšit, že se tato akce zase za rok do Plzně vrátí.