6. 7. 2007

Debutové album Metallicy "Kill 'em All" nejenže spoluvytvářelo samotný thrash metalový žánr, ale i přes jistou archaičnost (z dnešního pohledu) některých postupů už i ono obsahuje několik skladeb, které se později stali nedotknutelnými legendami.

Když v roce 1983 vyšlo album „Kill 'em All“, způsobilo na tehdy se rodící heavy metalové scéně doslova revoluci. Do té doby nikdo (snad až na stylové spolutvůrce z EXODUS) nenahrál něco tak rychlého, agresivního a přitom technicky vyspělého. A právě u tohoto revolučního počinu, který se původně měl jmenovat „Metal Up Your Ass“ (což samozřejmě u vydavatele neprošlo, ovšem nabízí se otázka, zda je definitivní název placky o něco méně provokativnější :-) a který položil základní kameny Thrash metalového stylu, začneme svou pouť po albových zatáčkách jedné z nejvýznamnějších uskupení celé historie rocku a metalu, kalifornské METALLICY.

Celé album otevírá úplně první skladba kapely, která se objevila už na demu z roku 1981, a to „Hit The Lights“, na které se dají ukázat všechny základní rysy většiny skladeb z tohoto alba. Nakopne vás zpunkovaný heavy metal (do té doby) nevídané energie, doplněný o hotové sólové orgie (inu, původní kytarista Dave Mustaine se nezapře, ostatně podílel se na polovině materiálů a jeho typický rukopis je jasně čitelný), i když zrovna na této úvodce se podepsal zub času a dnes už zní celkem primitivně. To druhá „The Four Horsemen“ už je jiné kafe a v porovnání se svými sourozenci je na debut až neobyčejně propracovaná a dlouhá, škoda že ji chlapi moc nehrají na koncertech. Prostě dokonalá učebnice staré thrashové školy, navíc s perfektním zpomalením v půli a doslova zeppelinovským sólem.

Zajímavostí je, že alternativní a zkrácenou verzi této písně s názvem „Mechanix“ představil Mustaine po svém vyhazovu na debutu své nové formace MEGADETH, ale to už je jiný příběh. „Motorbreth“ je jediná čistě Hetfieldova skladba v celé historii kapely a je poctou jeho vzorům, starým punkovým sebrankám a kapele Lemmyho Kilmistera. „Jump In The Fire“ – hlavně koncertně skvěle fungující skladba se šlapavým riffem. Často jsou také k vidění trička METALLICA s jakousi potvorou a názvem této písně. „(Anesthesia) - Pulling Teeth“ je potom majstrštykem fenomenálního Cliffa Burtona a jeho schválně nelibozvučná basová instrumentálka opravdu připomíná trhání zubů. Navíc, pokud se nepletu, tak tuto skladbu po něm ani jeden z jeho nástupců nehrál, těžko říci, jestli z piety či vlastních schopností. „Whiplash“, to je jedním slovem riffopalba, dodnes občas hraná. „Phantom Lord“ začíná mým nejoblíbenějším riffem z této desky, evokující ten správný neučesaný kravál z podzemní garáže, a vyvrcholí ve skvělém baladickém zklidnění, kde už kytara připomíná to, co později METALLICU tak proslavilo.

„No Remorse“ je v podstatě postradatelná a celkem zbytečně natahovaná skladba, která jen zatěžuje už tak na dobově-žánrové poměry vysokou stopáž. „Seek And Destroy“ – legenda z největších, která dodnes nemůže chybět na žádném koncertě a která spolu s druhým a pátým trackem jako jediná snese ty nejpřísnější měřítka v porovnání s tím, co mělo v příštích letech následovat. „Metal Militia“ je už po tomto grandiózním finále zbytečnou skladbou, obsahující všechny heavy metalová klišé, obohacená navíc opravdu otřesným textem, za který by se nemuseli stydět ani samotní „Králové trapnosti“ Manowar, leč u Metly to lze jakž takž pochopit mladickým nadšením.

Ostatně, nadstandardní technika a kompoziční bohatost některých písní na věk kolem 19 let jsou vedle garážové neučesané atmosféry, revoluční rychlosti a tvrdosti a především obrovské negativní energie rozhněvaných mladých mužů hlavními přednostmi desky. I přesto ovšem nelze přehlédnout jisté nedostatky (hlavně v porovnání s pozdější tvorbou), a to sice ještě ne tak vyvinutý smysl pro dokonalé melodie, podobnost a z toho vyplívající zaměnitelnost většiny písní, několik naivních heavy metalových textů a především naprosto šílený Hetfieldův vokál, který se paradoxně v příštích letech měl stát jedním z hlavních předností kapely (původně měl dokonce v kapele zpívat John Bush z Anthrax/Armored Saint a James se měl věnovat pouze kytaře.)

I když je pravda, že se k písním z tohoto prvního alba nakřáplý punkový vokál hodí. Celkem se tedy jedná o hodně nadprůměrný debut, který ale ještě trpí některými dětskými nemocemi. Navíc jde o pouhý předvoj toho, co teprve mělo následovat. Proto bych album hodnotil jako lehce nadprůměrné v rámci tvorby kapely, ale vzhledem k jeho stylotvornosti a množství chytlavých refrénů, riffů a sól, které už tehdy vysoce převyšovali (nejen) žánrovou konkurenci, album nakonec hodnotím jako velmi dobré.

Sestava:
James Hetfield – zpěv, kytara
Lars Ulrich – bicí
Cliff Burton – baskytara
Kirk Hammett – sólová kytara

Autor článku: Viper

Komentáře:

Tento článek zatím nikdo nekomentoval. Buďte první!