Metallica - Master Of Puppets

„Master Of Puppets“ je jednoznačným vrcholem tvorby METALLICY (i když mě osobně přirostl ještě více k srdci předchůdce) a jedním z nejlepších a nejzásadnějších metalových alb všech dob, u mnoha jedinců bude dokonce navždy trůnit na vrcholu jejich pomyslné pyramidy, a kdybych mohl, nezdráhám se udělit absolutní hodnocení. Klasika klasik.

Rok 1986 byl v oblasti Thrash metalu přelomový (spolu s tím předchozím, kdy albově konečně debutovali EXODUS, MEGADETH a OVER KILL), protože svá 2 nejslavnější alba v něm vydali tehdejší lídři stylu, METALLICA a SLAYER. O tom druhém snad někdy příště, nás dnes bude zajímat třetí, zlomové album METALLICY, „Master Of Puppets“.

Jestliže se obecně tvrdí, že třetí desky bývají pro kapely zásadní, protože se ukáže zda jde jen o chvilkovou záležitost nebo o něco trvalejšího, tak pro METALLICU to platí dvojnásob. A i když už nejde o takový skok jako mezi prvním a druhým albem, kultovní status získali tomuto albu především písně samotné. Co kus, to unikát. Hned úvodní „Battery“ (věnovaná skalním fans) je asi nejlepší z otvíráků (celý koncept jsme si už vysvětlovali minule u recenze na „Ride The Lightning“), jedna z mých nejoblíbenějších, nářez, na živo doslova zničující. A když nastane onen geniální přechod ze sóla na dva kopáky a zuřivé riffování, každý správný Headbanger si dobrovolně vytřepe mozek z hlavy. Titulní píseň, se kterou se znovu pojí geniální obal (s jehož motivem je snad Merchandisingu ještě víc než s albem předchozím :-), je jedna z nejlepších a nejlegendárnějších metalových písní všech dob a tím pádem i nejlepší ze všech „titulek“ od METALLICY. Dokonalá ve všech směrech. Riff, celkový drive, nádherný baladický střed, kde sólo hraje sám Hetfield, refrén, který desetitisíce lidí skandují už 20 let se stejnou vášní jako tehdy, prostě nesmrtelný klenot. Navíc textově šlo o jednu z prvních skladeb té doby, která se otevřeně zabývala drogovou tématikou.

„The Thing That Should Not Be“ je střednětempá věc s opravdu heavy začátkem a riffem, kde James hlavně na koncertech vytváří svým hlasovým projevem skutečně ďábelskou atmosféru (spolu s textem na motivy příběhu H.P.Lovecrafta) i když „For Whom The Bell Tolls“ na stejném místě z „Ride The Lightning“ je ještě lepší. „Welcome Home (Sanitarium)“- opět jeden z vrcholů alba na 4 pozici, i když o kapánek horší a navíc celkově tvrdší než jeho dvě sestřičky. A aby těch textů s literární předlohou nebylo málo, tento se inspiruje knihou Kena Keseye „Vyhoďme ho z kola ven“, nebo spíše její slavnou filmovou adaptací „Přelet nad kukaččím hnízdem“ našeho režiséra Miloše Formana. „Disposable Heroes“ je dlouhou a nápaditou oslavou Thrash metalu, která v některých momentech nasadí až pekelné tempo a která vyvrcholí v Kirkově sólu (nejen tato skladba, ale celkově období druhé a třetí desky Metly je mimochodem hlavní inspirací pro současné krále progresivního tvrdého metalu a zároveň její nástupce, atlantské krakonoše MASTODON). Snad jen mohla být trochu kratší, protože poslední 2 minuty se v podstatě opakují.

Skladba rovněž obsahuje revoluční text o manipulaci jedince vládou, kterého pošle do války aniž by se ho ptala zda vůbec chce položit život za svou vlast. „Leper Messiah“ zaujme hlavně jedním z mých nejoblíbenějších riffů a textem o televizních kazatelích (hlavně právě v zámoří), kteří oblbují fanatické věřící a vybírají od nich nemalé příspěvky, z kterých si pak platí svůj bezstarostný život. Tato píseň je ale v kontextu desky trochu slabší. To následující „Orion“ je autorský vrchol Cliffa Burtona, kterou mu později zahráli i na jeho pohřbu (známa fakta jeho úmrtní si přiblížíme příště). Opět jeden z vrcholů METALLICY, i když není jako celek tak lyrická jako „The Call Of Ktulu“. Celý tento albový klenot uzavírá další nátěr, začínající sice zasněným kytarovým intrem, ale pokračující v duchu přímočarého Slayerovského nářezu (možná chtěli konkurenci dokázat, že do toho taky umí pořádně šlápnout), jehož nejznámějším motivem končí (zase koncepčně) koncertní verze otvíráku „Battery“.

Jediné mínus tak vidím ve zvuku, který je na můj vkus (a dokonce i v porovnání s „Reign In Blood“ od SLAYER stejného data) měkký, ačkoliv se nahrávalo ve stejném studiu a pod dohledem stejného producenta jako předchůdce, který „řeže“ o poznání více.

Jako zajímavost na závěr bych uvedl, že METALLICA na svém loňském letním miniturné „Escape From The Studio '06“ v rámci oslavy 20.výročí vydání svého klíčového alba odehrála celý tento opus magnum v přesném pořadí písní jako na desce, což dalo fanouškům možnost poprvé si poslechnout živě dříve nehrané písně a to především instrumentálku „Orion“ v nezkrácené podobě, především jako poctu jejímu předčasně zesnulému autorovi.

„Master Of Puppets“ je každopádně jednoznačným vrcholem tvorby METALLICY (i když mě osobně přirostl ještě více k srdci předchůdce) a jedním z nejlepších a nejzásadnějších metalových alb všech dob, u mnoha jedinců bude dokonce navždy trůnit na vrcholu jejich pomyslné pyramidy, a kdybych mohl, nezdráhám se udělit absolutní hodnocení. Klasika klasik.