Metallica - Ride The Lightning

Druhé album METALLICY přineslo během jednoho roku obrovský herní, textový i kompoziční posun, na tu dobu výjimečný a tvrdý zvuk a v neposlední řadě i hlas Jamese Hetfielda, který už zní tak, jak jsou fanoušci zvyklí...

Je až neuvěřitelné, že takový posun ve všech směrech se odehrál během tak krátké doby, že se z garážové kapely s 4 minutovými písničkami stala takřka přes noc vyzrálá progresivně metalová kapela s propracovanými kompozicemi, nezřídka atakujícími 8-9 minut!

Jestli debutové album METALLICY způsobilo na metalové scéně revoluci, pak to následující nastolilo rovnou Nový světový řád. METALLICA zde rozkvetla do nebývalé síly a krásy a už tehdy bylo jasné, že se nám zrodila kapela, která bude jednou patřit mezi ty největší v celé historii rockové hudby. Oproti debutu je zde obrovský herní, textový i kompoziční posun, zvuk – na tu dobu výjimečný a tvrdý (dílo studia Sweet Silence dánského producenta Flemminga Rasmussena) a v neposlední řadě i hlas Jamese Hetfielda, který už zní tak, jak jsou fanoušci zvyklí. Je až neuvěřitelné, že takový posun ve všech směrech se odehrál během jediného roku! Že se z garážové kapely s 4 minutovými písničkami stala takřka přes noc vyzrálá progresivně metalová kapela s propracovanými kompozicemi, nezřídka atakujícími 8-9 minut! Přesvědčí vás o tom následující řádky.

Hned samotný úvod alba jistě nabídl šok všem ortodoxním thrasherům. Píseň „Fight Fire With Fire“ totiž začíná akustickou vyhrávkou – věcí na tvrdé desce do té doby nevídanou. Pak se ale vše zvrtne v dokonalou vypalovačku se strhujícím nástupem sóla ve střední části. Škoda, že se dnes nehraje na koncertech. Zároveň jí také začíná určitý koncept, který se udržel po 2 další legendární alba ze zlatého období kapely (a na který se marně snažili navázat na posledním „výtvoru“ „St.Anger“), a to sice: první skladba vypalovačka s akustickým intrem, druhá titulní, složitá a dlouhá kompozice, třetí střednětempá a řádně heavy skladba, čtvrtá propracovaná a dlouhá „polobalada“ (první část lyrická, druhá přitvrzená) a jako bonbónek na závěr (respektive jako předposlední u „... And Justice For All“), dokonalou, téměř 10timinutovou instrumentálku, za kterou by se nemuselo stydět leckteré progresivní těleso a ze kterých velmi čerpají i DREAM THEATER.

Jak jsem tedy naznačil, druhou v pořadí je „Ride The Lightning“, podepsaná ještě Davem Mustainem (stejně jako skladba poslední, což jen dokazuje jeho skladatelský potenciál, který naplno rozvinul ve své formaci MEGADETH). Tématicky pojednává o problematice trestu smrti v USA – elektrickém křesle a s tím (zase koncepčně) souvisí i velmi povedená obálka, zdobící nejedno triko fanoušků. Každopádně je tato titulka oproti dvěma následujícím celkem nedoceněná. „For Whom The Bell Tolls“ je má oblíbená, atmosférická píseň dobarvená zvukem kostelních zvonů, v jejíž první polovině je riffů na několik skladeb. Zajímavostí je, že textově čerpá z Hemingwayovi klasiky „Komu zvoní hrana“. To jen dokazuje, že klasickým heavy metalovým textům už naštěstí „odzvonilo“. „Fade To Black – jedna z nejlepších skladeb vůbec (patří do mojí Top3 od Metly) se skvělým textem, v níž METALLICA ukázala něco, co od thrash metalové kapely nikdo nečekal – smysl pro nádherné a velmi osobité balady, čímž dokázali, že oproti stylovým souputníkům ze SLAYER nebo EXODUS mají kompoziční talent od Boha jako málokdo a že jsou oproti nim něčím větším, co přesahuje hranice žánrů. Celá skladba končí teoreticky nekonečným sólem, se kterým by tak pan Petrucci z DREAM THEATER určitě naložil :-)

„Trapped Under Ice“ svou přímočarou energií, nadzvukovými sóly a chytlavým, punkově skandovaným refrénem nejvíce připomíná debut. „Escape“ je jediný, trošku slabší moment alba, kde ale vše zachraňuje (na tehdejší Metallicu) až překvapivě lyrický refrén a sugestivní houkání sirén v závěru. „Creeping Death“ – co napsat k největší klasice alba (i když mezi moji Top úplně nepatří), bez které se dodnes neobejde žádný koncert? Je vidět že tehdy stejně jako dnes je pro mladé fans lákavé beztrestně si zařvat „Die by my hand!“ Snad bych ještě doplnil, že se jedná o jednu z mála skladeb METALLICY (teď se mi vybavuje snad jen „The Four Horsemen“ z debutu) s, v thrashi velmi rozšířenou, biblickou tématikou. „The Call Of Ktulu“ je, jak jsem již naznačil, dokonalá 9timinutová instrumentálka, jeden z kompozičních vrcholů nejen METALLICY, na který se takový SLAYER nebo i MEGADETH mohou dívat jen z pozice přihlížejících statistů. Tato skladba taky obzvláště vynikla na symfonickém koncertu „S&M“ a názorně prezentuje basové mistrovství Cliffa Burtona.

Sečteno a podtrženo, jedná se o bezchybné album, (jedno z nejlepších metalových vůbec!) které patří do Top 3 kapely, se spoustou nesmrtelných šlágrů, a které od absolutoria dělí jen fakt, že ten u mě dostávají (od nejlepších skupin) jen ty úplně nejlepší a nejzásadnější alba s kultovním statusem a právě takovým albem je následující "Master Of Puppets", o kterém si povíme zase příště.