Mezi Ploty 2007 – Praha

Nejprve bych se chtěl omluvit případným trpělivým čtenářům, kteří vydrželi až do teď čekat na druhý díl článku. Bohužel jsem měl nějaké osobní problémy, a tak se psaní pro Rockmag odsunulo na vedlejší kolej. Tak tedy pro ty kteří jste vydrželi, nebo kteří jste na tento článek kápli jen náhodou, tady je...

Poté co jsme se cca v deset hodin dopoledne vylámali z naší mobilní noclehárny, a dali se trochu dohromady, vyrazili jsme zpět do areálu léčebny. Jednak se trochu opláchnout u všudypřítomných koryt s tekoucí vodou a jednak využít prvních otevřených stánků s občerstvením. Asi v jedenáct hodin začaly na všech scénách pečlivé přípravy techniky a první protagonisté se již trousili do areálu. A tak jsme se potkali s chlapíky z Krucipüsku, s kapelou Báry Zemanové, Ondrou Brzobohatým, nebo s frontmanem Tleskače…

Přesně na čas se objevila na pódiu hlavní stage mě neznámá moderátorka a uvedla první vystoupení dne - Báru Zemanovou s kapelou. Upřímně řečeno jsem šel vzít pár fotek této sympatické mladé zpěvačky a jejího doprovodu a chystal jsem se přesunout na další scénu. Z jejího vystoupení na dobřanské části festivalu, jsem usuzoval, že o nic moc nepřijdu. Byl jsem však velice příjemně překvapen zvukem kapely a nasazením, s jakým tentokrát Bára zpívala. Buď se v Dobřanech nepodařilo nazvučení, nebo to byla momentální hlasová indispozice, která odezněla, ale v Bohnicích zněla Bára jako protřelá roková diva. Vím, že mnohým z Vás bude toto přirovnání připadat malinko přehnané, ale skutečně tato mladičká hvězda zamávala s publikem svižným rockem, který v pohodě u mě smete odrhovačky od Tokio Hotel, nebo pop-rock od Avrill Lavigne. Jejich hudba měla štávu, písničky nesplývaly v jednu zvukovou masu a texty měly jednoduchý a přímý cíl. Celek se opravdu dobře poslouchal a já věčný odpůrce tohoto žánru jsem se po chvíli nevědomky rozhýbal. Bohužel jsme se ke konci vystoupení přesunuli na třetí scénu, kde se chystal Tleskač a já se po prvních dvou písních přesunul na scénu čtyři, kde hrál Zdeněk Bína velice zajímavou směsici etnických a jazzových skladeb.

Tleskač jako obvykle válel a kopcovitý terén před pódiem vypadal jako pod nárazy tsunami. Publikum skákalo, křičelo a zpívalo s kapelou a frontman předváděl jako obvykle skvělou show. Muzikanti se během vystoupení úžasne vyblbnou a je znát že muziku dělají ze srdce a především pro zábavu a potěchu publika. Skákalo a zpívalo se na věci jako Z Hofmanek na Belveder, 13tý znamení a mnoho dalších. Když se kapela loučila, publikum ji opravdu nerado pouštělo do zákulisí...

To na čtvrté scéně všichni tiše seděli na trávníku a poslouchali rozjímavé tóny etnických skladeb v podání Zdeňka Bíny (-123 minut), doplňované jeho osobitým nosovým zpěvem. Sice mu chvilku trvalo než ve mně ztišil rozdováděnou náladu z Báry Zemanové a Tleskače, ale po chvíli jsem si také přisedl a v klidu se nechal unášet skladbami které mísily jazz, funky a etno do zcela éterického celku.

Po chvíli jsme se s kolegou sešli opět u první stage, kde jsme si nemohli nechat ujít vystoupení divokého Krucipüsku a rockenrollových strejců - kapely Žlutý pes. Tomáš Hájíček je v soukromí celkem normální taťka, ale jakmile se ocitne před fanoušky, je z něj nezkrotný živel. Zatím jsem nenašel pódium, které by mu nebylo malé, jeho hlasový projev je zcela nezaměnitelný a nutno říct i obdivuhodně přesný. Z víceméně tanečních a skákavých stylů se kapela nyní přehoupla do skladeb, v niž se dynamicky střídají klidné pasáže s neuvěřitelně hutným “nářezem” kytary a basy, které unáší pekelný rytmus bicích. Výkon Tomáše Hájíčka je tedy o to náročnější, že neustále musí střídat čistý zpěv s téměř grindovým řevem.

Po krucipüskově smršti jsme si řekli, že si trochu odpočineme na Žlutém psu, ale to jsme se šeredně spletli. Rock’n Rollová banda totiž dávala jeden super kousek za druhým. Když pominu pro někoho již ohranou Modrou, tak zahráli dnes již rádii trochu opomíjenou Sametovou a v neposlední řadě i jeden bluesový kousek z texasu a kultovní Satisfaction od Rolling Stones. Ondřej Hejma je šoumen jak má být a jeho hlas pěkně zapadá do bluesových melodií, které tvoří velkou část jejich repertoáru.

Jelikož nás docela příjemně překvapila Bára Zemanová, počkali jsme si na začátek vystoupení ještě mladší a ještě novopečenější star Evy Farné. Tady se však překvapení nekonalo. Ačkoli kluci z její doprovodné kapely dělali co mohli a Evě to přeci jen na její věk nezpívá zle, nebylo to nic pro náš myslím velmi tolerantní vkus. Dokázal bych si vystoupení tohoto seskupení představit třeba na nějakém dnu dětí nebo něco na ten způsob. Texty a Evin projev jsou zacílené dle mého názoru hlavně na věkovou kategorii do třinácti let.

A tak jsme si šli zpravit náladu na unplugged koncert Radima Hladíka a Blue Effect. Nemohu si pomoct, ale na té muzice je znát že je z jiné doby… samozřejmě myšleno v dobrém. Zkrátka slyšet kytaru znějící pod prsty Radima Hladíka je skutečný zážitek a myslím, že takhle dnes už nikdo nezahraje. Jejich hudba Vás posadí na barovou stoličku malého hudebního klubu a nechá do Vás volně plynout nádherné bluesové a jazzové melodie.

Na první stage jsme se stihli vrátit právě na start bandy Wohnout a pořádně se zase rozhýbat. Kluci se na pódiu pěkně vyřádili a krom osvědčených věcí jako “Gramofon”, nebo “Banány” jsme shlédli i ojedinělou vesternouvou přestřelku v netradičních kostýmech. Z Wohnoutů jsme utekli jen neradi, ale přesto plni očekávání na ostravskou grupu Vladivojna la Chia & Banana.

Tak v první řadě bych rád trochu protagonisty popsal. Relativně normálně vyhlížející kytarista…. A basák s obrovskými “masař” brýlemi a bubeník, který za sestavou skoro není vidět, zato slyšet je řádně a pěkně mu to šlape. Ti všichni existují v neuvěřitelném kontrastu s výstřední divou Vladivojnou… - ověšená patníkem, na němž má nataženy rádoby struny, na nohou sexy rudé latexové kozačky a rudé šaty a ohnivě rudé vlasy. Toto zjevení svým éterickým a řekl bych pravděpodobně svahilským zpěvem dává hlavní náboj pěkně řízné hudbě. Podrobnější report ze samostatného koncertu této partičky najdete na našem webu: článek Akropolis: Rudovlasá děva z Ostravy.

No a na závěr dne jsme si stejně jako celé festivalové publikum mohli vychutnat staré dobré Olympic. Jejich vystoupení bylo na českých festivalech doposud spíše vzácností. Přitom je jejich hudba tak skvěle nadčasová, že si na ně zatančí a zazpívá každý ve věku od 2 – 100 let. Zazněly hity jako třeba Otázky, Želva, Dynamit, Dědečkův Duch a mnoho dalších. A i když si někdo řekne, že jsou to odrhovačky, myslím, že když se člověk zaposlouchá a zamyslí se nad některými texty, zjistí, jak jsou skvěle trefné a nadčasové. Doplněné jednoduchými a chytlavými či složitějšími baladickými melodiemi dávají dohromady neuvěřitelně silný arzenál, s nímž nás Olympici odzbrojují již půl století.

Už se nemůžu dočkat co si na nás přichystají pořadatelé festivalu Mezi Ploty příští rok a těším se zas na krásné, pohodou naplněné dny. A doufám, že se tam potkám s některými z Vás, protože kde jinde bychom se mi rockový šílenci měli scházet než v blázinci? :-)