26. 7. 2008

Fenomenální hlas slavné helloweenské jízdy z konce osmdesátých let minulého století po čase opět prolétává mezi melodiemi starých kusů, jež pro hamburskou pětici sám stvořil. A fakt, že i přes svou relativní dlouhověkost dotyčné skladby rozhodně neoplývají zašlými prachovými stopami či propukajícími rzmi, hravě dokládá album Past In Different Ways.

Michael Kiske je zkrátka svérázný tvor. Když totiž před nějakými dvěma roky vydal tehdejší novinku označenou jednoduše „Kiske“, na níž totálně zanevřel na dřívější nezbytnosti v podobě elektrických kytar a častých klávesových a smyčcových doprovodů, začal přemýšlet nad znovuvydáním svých letitých pecek, které jeho skladatelská hůlka vykouzlila pro Helloween. Ať už vezmeme v potaz jeho vyloženě minoritní podíl na speed metalové tvorbě během období světoznámých Strážců, nebo zabrousíme k (co se týče celkové popularity) skomírajícímu mezičase ve skupině, kdy Michi tvořil jedna radost, pořád máme na jazyku atmosféru, do jejíž podoby se pan Zpěvák dle svých již několikrát opakovaných slov určitě vracet nechtěl. A tak, kde se vzaly, tu se vzaly (pochopitelně zcela nečekaně!) další pochybnosti nasvědčující tomu, že by tenhle člověk snad už raději neměl mluvit, ti rádoby fundovanější jenom zlehka mávli rukou a šuškali cosi o kýženém cinkotu podezřelých penízků, no a ti zaslepenější vzrušeně zavzdychali, až svůj idol znovu uslyší. Samozřejmě pouze ze studia.

Ačkoli by to bylo dozajista nesmírně zábavné, osobně zanechám donekonečna omílaných frází na vděčné téma „Kiske a metal“ a pokusím se na okamžik postupně pídit po jednotlivých střípcích Michaelových kompozic právě od doby, kdy opustil (čti „dostal od Weikatha kopačku“) jednu kdysi nesmírně zajímavou skupinu. Sólový debut „Instant Clarity“ pochopitelně neušel výraznému vlivu kolegů z hudební branže, zejména pak Kaie Hansena a Adriana Smithe. I proto tahle deska dostává převážně rockový výraz a v několika případech („The Calling“, „New Horizons“ apod.) jako by Kiske občas připomenul, jakým způsobem by asi vyzněli takoví Gamma Ray nebo snad Iron Maiden (?), pokud by se oněm tělesům úspěšně zdařilo přetáhnout pěveckou ikonu do vlastních řad. Ovšem Michi, ačkoli to tak na první pohled třeba vůbec nemuselo vypadat, si již tehdy pomalu dláždil cestu, na níž později, pevně odhodlán, konečně nastoupil. Však se také stačí zaposlouchat do druhé půlky alba, ubrat na razanci některých vokálních pasáží a samozřejmě kytarových vylomeninách - a máte zelenou. Druhý počin, „Readiness To Sacrifice“, je již vyloženě dílem samotného zpěváka a z desky tento aspekt vyzařuje skutečně do všech stran. Elektrických kytar ubylo snad o nějakých padesát procent, dominuje kolegyně „španělka“, jíž prostupuje časté užití klávesových linek, docela často k nám vzlétnou i smyčcové nástroje, a tak tu máme ovzduší mnohem komornější, intimnější. A řekněme si narovinu, taktéž o poznání hudebně pestřejší. Těžko říci, zda ještě někdy Kiske tak uvěřitelně, s naléhavostí sobě vlastní, propojí hlasovou složku s podkreslujícími motivy, jako tomu bylo u „Philistine City“ nebo „Where Wishes Fly“. Naprosté chuťovky pak představuje závěrečná v zádech mrazící dvojice „Easy“ a „Shadowfights“. Neskutečné. Z „Instant Clarity“ se jim mohla vyrovnat jen závěrečná paráda „Do I Remember A Life?“.

Jak už bylo řečeno výše, při natáčení stejnojmenného dvě léta starého zápisu Michael mrsknul elektrickými kytarami do kouta, odsouval piánko s housličkami čím dál častěji a naplno se ponořil do zpěvu bez zbytečných výletů za výškami. Jeho pěvecký výraz nabyl jednoznačného ustálení. Už žádné uši trhající momenty, tady došlo ke konečnému dozrání hlasu. Žel, hudba začala poněkud chabnout. Kiske se totiž za každou cenu (a tedy místy až násilně) snažil do písní procpat lehkost akustické kytary a stvořit tak absolutní „friendly“ album. Jenže, často tomu tak bývá, se vzrůstajícím počtem opakování se z původní barvité lehkosti stává nepříjemná těžkost. Proto „Kiske“ nemohlo uniknout občasným úskokům k patrnější stereotypnosti, která v tomto směru dílko mírně shodila. Oproti předchůdci znatelné sklony k nemilé jednotvárnosti. Jenže právě takto zněl Michi po sedmi letech. Lze se ještě vydat jinam? I na takové otázky mohla odpovědět novinková směs zmíněných předělávek, čili pojďme rovnou na ni. Znovu nahrané skladby by zřejmě měly krom zachování původní věrohodnosti také vnést do vínku něco nového a ozvláštňujícího. V tomto směru se nachází Past In Different Ways někde na půli cesty. Koneckonců, obyčejně je těžké porovnat vyznění písniček, které byly zpočátku stavěny pro jiné nástroje a trochu odlišný hlasový rejstřík. Kiske v současné době pěje s omnoho menšími výkyvy, jež kdysi nezadržitelně pendlovaly mezi řídce užívanými nízkými polohami a intenzivnějšími oktávami, jeho zpěv již dlouho nepůsobí místy tak afektovaně jako za starých časů (zde mám na mysli hlavně Keepery) a uchovává si standardní jemnost. Navíc je zcela patrna důraznost na zřetelné a čisté vyslovování určitých částí anglického textu (také jistě vzpomínáte na osobní nejistotu během poslechu raných helloweenských textů, což mimochodem nebyl případ pouze Michaelův).

Pokud bych se měl odhodlat k jakémusi přehlednějšímu roztřídění jednotlivých skladeb, nezbývá než začít tím, kde bude hodnocení nejsnadnější. Jak praví skutečnost, ještě za časů svého působení v řadách Helloween stvořil Michael Kiske songy, u nichž dominovala právě akustická kytara. Už mnohokrát jsem zmínil její důležitost pro současnou Kiskeho tvorbu, tudíž potom takové finální podoby předělaných věcí typu „In The Night“ či „Longing“ zkrátka nemohou krom pár drobnůstek nijak výrazně zaujmout. Těžko říci, co právě zde šlo udělat lépe. Zajímavostí ovšem zůstává, kterak si člověk při poslechu těchto písní uvědomí, jak úzká spojnice již někdy v roce 1993 mezi onou tvorbou a současným stavem fungovala a on o tom ani pořádně nevěděl. Další složka by potom tvořila pravý opak. Řeč je tedy o kompozicích, které mají přejít z rock/metalového hávu do popového (jakkoli by se Michi tomuto označení zřejmě zarputile bránil). V tomto ohledu celkem pšenka pokvete například „I Believe“, jež v nové podobě s sebou přináší pár zajímavých překvapujících motivů s tajemným, jen lehoulinkým doprovodem. Hůř už dopadá taková „You Always Walk Alone“, které současný oděv příliš nesluší a pozice úvodníku na desce už vůbec ne. Přeci jen je stvořena pro úplně jiné tempo a nálady, a abych byl upřímný, z Kiskeho písní mi přijde snad jako vůbec nejméně nápaditá. Zato aktuální podoba „Going Home“ si stále udržuje radostnou atmosféru i lehkost. Hle, jak to může dopadnout, když se určité vokální pasáže přesunou krapet jinam.

Asi nejlépe mi z toho všeho ale vycházejí dva kousky. Nezapomenutelná „Your Turn“, která sice neobsahuje v textu mého oblíbeného Mickey Mouse (vůbec pan autor na desce řadu pasáží pozměnil), avšak i tohle klidně překousnu, a hitovka „When The Sinner“, jež snad ani nemohla dopadnout špatně, přičemž došlo samozřejmě i na nezbytnou dechovou sekci v gradujícím refrénu. Zbytek písní sklouzává k povětšinou průměrnějším vodám, má nádech líbivého jemného odpočinku, který sice neurazí, ale… Však to znáte. Nově vyklubaná „Different Ways“ není nepodobná zápisům z předešlé desky, což sice nepřekvapí, ovšem tento fakt mne začíná naplňovat obavami, aby se Kiske zase příště neodhodlal k počinu směřujícímu k jednotvárnému vyznění konečného materiálu. Ne, pochopitelně, ta písnička není špatná ani náhodou, jenomže deset jedenáct podobných skladeb by vytvořilo zase příjemnou a miloučkou desku – a jsme znovu tam, kde jsme před dvěma roky byli. Největší ironie osudu však spočívá v tom, že i když se Kiskemu dobrá polovička předělávek více než důstojně vydařila, budou ti, kteří Michiho sólovou dráhu alespoň trochu sledují očima ala „to je ten výtečný hlas, co už dobrých čtrnáct let tvoří ryze průměrnou hudbu“, ve spojitosti s Past In Different Ways tvrdit cosi o naprosto obyčejné desce, která pokud by nevznikla, tak by se vůbec nic nestalo. A v tom je právě zakopán pes. Možná je celá věc jednodušší, než se zdá, poněvadž jinak ani znít současný Kiske nemůže. Proto říkám ANO, spíše jde o běžnou desku bývalého zpěváka velké hamburské formace. Kdyby posluchači neznali zmíněné písně v originálních verzích, bylo by jistojistě mnohem méně přebytečného humbuku. Ovšem na „kdyby“ se nehraje ani v branži hudební…

Autor článku: Jan Stanislav

Komentáře:

Mně se tedy písně Helloween v tomhle podání naprosto nejeví...postrádají tu svou nezaměnitelnou atmosféru...a to, že je Kiske vydává, jenom potvrzuje,že když potřebuje peníze,je mu jeho minulost dobrá..jinak ji zatracuje i metal jako takový...jenom si vzpomeňme na všechny jeho metalový projekty v poslední době..jo prachy a nic než prachy

Jirko, myslíš, že tímto článkem mu lezu do řitě? Sakriš, vždyť tady šlo o rádoby OBJEKTIVNÍ pohled :-D Ne, dokud za sebou bude nechávat všechny ty sípavé Derise, Sammety apod., udělám to pokaždé mile rád :P

Staníku, nelez tomu Kiskemu pořád do řytě :D

Nebyt Michiho vyborneho hlasu tak je to naprosto pruměrná deska.Je ale překvapující jak to Michi po 20 letech perfektně hlasově zvládne.Pro mě je to pan zpěvák

Place Vendome má vydat novou desku... ("Frontiers Records hopes to release the new album in late 2008 or early 2009.")

Place Vendom nebyla Kiskeho kapela, byl to víceméně jednonahrávkovej projekt. Máš na mysli asi Supared.

NO,jak jsem tak poslouchal tuto desku,došlo mi oč panu Kiskemu jde..muzika je až na posledním místě..poté co se mu nepodařilo uržet svou kapelu Place Vendom zpíval ve všech možných projektech,navzdory svým údajným antipatiím vůči metalu..A kdo že to zpíval na nové Avantasii??ano,zase náš odpůrce kovu Michi..Prostě je deska jen další z jeho prvoplánových rádoby combacků..Stále těží z minulosti,toť vše.Holt,z hovna bič neupleteš hochu

Mě se to docela líbí,je trochu jiná,ale hlas je hlas.

Mě teda vůbec neoslovila ale napsal to staníku krásně:)

Souhlasím, deska je vyborná. Myslím, že současné znění posunulo skladby zas někam jinam. Nevím, jak by se na to fans tvářili v roce 1990, ale dnes, kdy se to "Unpluggety" jen hemží a my si na ně zvykli a dokonce jsme schopni je vyhledávat je tahle deska v pravou chvíli na správném místě.