Miloš Dodo Doležal a Petr Henych v Retru

Miloš DODO Doležal, Petr HENYCH & G-BOD – 3.12.2007 – Retro Music Hall Praha - Večer kytarových hrdinů se odehrál v příjemných prostorách klubu Retro, kde jsem letos už několik povedených akcí navštívil. Nečekal jsem, že mi takovou parádní podívanou nachystají nejen Dodo a spol., ale i první aktér večera Petr Henych.

Na poměry domácí scény se jednalo o vskutku mimořádnou událost, protože páni kytaristi mají za sebou spoustu nejrůznějších zkušeností a bylo to znát, připraveni byli precizně. Úvodní koncertní atrakcí byla nová sestava kolem Petra Henycha, tříčlenný G-BOD. Komu jméno Petr Henych nic neříká, vyjmenuji několik kapel s nimiž měl v minulosti, co do činění: John Dovanni, Kreyson, Delirium a Bypass Viléma Čoka, Doctor P.P. a Precedens. Aktuální tvorba se však nese v duchu tvorby kytarových mistrů Joe Satrianiho, Paula Gilberta nebo Marty Friedmana. Já tam osobně nejvíc cítím vliv Joe Satrianiho a jeho instrumentálních kreací z alb Surfing With The Alien, Flying in A Blue Dream a The Extremist. Petr Henych na začátku vystoupení hrál právě věci z nového alba Na vlastních rukou, které se zde pokřtilo, prvním kmoterm byl Miloš Doležal a druhým někdejší kolega z John Dovanni Tomáš Kolinger. Spolu také vystřihli tři skladby z repertoáru kapely, které se nesly ve stylu melodického hard rocku, výkon zpěváka byl jejich ozdobou. Ještě před tím zazněly poklony již zmiňovanému Satrianimu a rovněž jeho vzoru Jimi Hendrixovi ve verzích ala G-BOD. V třetí části setu předvedl Petr Henych s baskytaristou Martinem Hroňkem a bubeníkem Jakubem Homolou skladby z chystaného materiálu na další album například song Lepší časy, jehož název charakterizuje stav kariéry Petra Henycha, který se osamostatnil a je na vlastních nohou a to doslova. Sólovku nejen sám kompletně nahrál, ale rovněž se postaral o míchání, mastering a produkci. Za tuto odvahu a také kvalitu materiálu, jež prověřila živá prezentace, patří Petru Henychovi minimálně trocha pozornosti. Máte-li rádi melodickou instrumentální rockovou muziku na nejvyšší úrovni a jste-li příznivci virtuózní kytarové školy, nenechte si koncert G-BODu a Petra Henycha ujít. Třeba si koupíte i křtěné album, šanci si zaslouží.

Po krátké pauze se ozvaly úvodní tóny instrumentálky Horus z ještě stále aktuálního alba Nejvyšší vibrace, v této verzi se předvedl Dodo také jako kytarista, hrající bez pomoci horních končetin, v pasáži kdy střídavě obsluhoval efektové pedály a kytaru rozezníval nohama. Po skončení skladby Horus přivítal Dodo prvního hosta Danna Horynu, někdejšího zpěváka Vitacitu, s nímž se v sestavě míjel. Nečekaně zazněly v Dannově podání Zvony a povedly se. Dannova energie, kterou pamatuju z koncertů Merlinu ze začátku devadesátých let, nechyběla. Následoval blok pecek z éry Dodova působení ve Vitacitu v pořadí Loď, Poutník životem a další překvapení Strach, druhá strana supraphonského singlu Poutník životem, ten jsem tedy živě neslyšel hodně dlouho, Miloš zpíval v perfektní pohodě. Druhá a poslední ukázka z Nejvyšších vibrací je Ovládnutí gravitace, jedna z mých oblíbených. Pro fanoušky Vitacitu je rozhodně nepostradatelná Sybila. Speciální večer pokračuje příchodem dvou hostů, již tradičního Dodíka juniora, čtrnáctiletého talentu a černého bluesového zpěváka a světoběžníka Steva Wilkinsona. Jeho hostování se ukázalo mistrovským tahem, charisma, feeling a showmanství dodalo, již tak výborným interpretacím Hendrixových skladeb v podání Dodova tria, další rozměr. To co mají černí bluesmani v sobě je nenahraditelné. Hendrixův blok startuje Fire, po něm nechává hrdý otec prostor vyniknout juniorovu umění, sólo na bezpražcovou basu čtrnáctiletého Dodíka, potvrzuje rčení, že jablko nepadá daleko od stromu, ostřílený mazák nás nechal pokochat, umí už dost. Pak zve Dodo na pódium Petra Henycha a v pětičlenné sestavě zazní Hey Joe, nejspíš vrchol celého večera. Na další Hendrixovku se pódium vylidní, zůstává jen Miloš a Steve, který s valchou a náprstky obstará rytmiku Red House ve stylu starého blues, další chuťovka. Třetice skladeb Come On, Stone Free a Purple Haze, v níž excelují bubeník Pavel Slechan a basista Martin Cupek alias Buchta ve svých sólech završí Hendrixovskou část večera. Na úplný závěr zní patrně nejpopulárnější píseň Vitacitu Já chci se ptát těch králů a výtečná Beznaděj z alba Vzhůru přes oceán, to už ovšem chtě nechtě musím uhánět, abych se dopravil domů za hranice Prahy.

Jsem moc rád, že jsem koncert zažil, určitě bude patřit k nejlepším akcím letošního roku, kterých jsem byl účastníkem a to i v bohaté konkurenci zahraničních interpretů.