3. 2. 2011

Miloslav Orcígr je klávesistou, který během své kariéry průběžně zanechává svůj nezaměnitelný otisk v mnoha plzeňských kapelách různého ražení. Nebudu je tady jmenovat, abych nesvedl čtenáře na scestí, sólovka totiž brázdí odlišné hudební vody.

Miloslav Orcígr je klávesistou, který během své kariéry průběžně zanechává svůj nezaměnitelný otisk v mnoha plzeňských kapelách různého ražení. Nebudu je tady jmenovat, abych nesvedl čtenáře na scestí, sólovka totiž brázdí odlišné hudební vody. Jedinou záležitost, kterou bych tedy v této souvislosti zmínil, je zapomenutý ambiciózní projekt City, kde se už na počátku devadesátých let snažili plzeňští muzikanti oprostit od šablonovitosti tamní hardrockové scény a stvořit dílo tehdejší době se vymykající. Ale o tom snad až jindy.

Emerse nabízí zajímavý koktejl všeho, co se Miloslavu Orcígrovi v jeho hudebním životě postavilo do cesty. Od vlivů barokní a klasické hudby přes progresivní rock až po načančané fanfárovky, ba dokonce i Arjen Lucassen jakoby na mě místy zamrkal. K preludování navíc byli přizváni takoví kumpáni, jako jsou dva z nejvýraznějších plzeňských kytaristů. Je zajímavé slyšet na jedné desce melodicky zpěvnou kytaru Tomáše Navrátila a rozpustilé orgie českého Malmsteena Miroslava Jabka Hanuše. Ani další jména podílející se na nahrávce není třeba dlouze představovat: Radomil Zíka, Michal Rajtmajer, Roman Krajdl, Jiří Tričler nebo in memoriam Milan Řánek.

Rozmanitost díla velí vzít si na paškál každou skladbu zvlášť, pojďme tedy na to.

1. Čas nám zavře oči
Fanfárovka připomínající Whitesnake z období „Slip Of The Tongue“, ostatně Hanušovy doprovodné kytarové hrátky silně připomínají neposednou tónotvorbu Steva Vaie na výše zmíněném opusu. Píseň byla hrána i v Orcígrově bývalém působišti, skupině Gepard, na této placce však dostala nový kabát. V popředí exceluje majitel jednoho z nejcharismatičtějších hardrockových hlasů - Radek Zíka. Klávesy se zdánlivě ještě drží na uzdě, ovšem vrstvené syntíkové prozpěvování a zatím jakoby nesmělé ťukání na hammondkovské klapky v mezihře už tady dávají jasně najevo, o co na této nahrávce půjde. Vynikající otvírák vzbuzující další očekávání.

2. Fantazie přední hemisféry
Výraz fantazie je na místě. Zpočátku náhled do zvukových kouzel osmdesátkových AOR kapel, poté pohodová (nikoliv uspávající) klavírní melodie, aby se po chvíli (již v dunivém hardrockovém rytmu) dynamicky rozvíjela evoluční hudba, ve které dojde k výměně hudebních názorů mezi několika klávesovými rejstříky a sólovou kytarou. Každý ze zúčastněných zvuků si vezme na chvíli slovo, aby měl v této jízdě k tématu co říci.

3. Emerse
Začátek se nese v duchu progresivního rocku. Představte si klasiky tohoto žánru se zesílenými klávesami a doplněné o kytaristu, který nevydrží ani chvíli netřepotat prsty po hmatníku. Ve chvíli, kdy vás ústřední fanfára začne trochu nudit, se přes párplovskou pasáž dostaneme ke zlatému hřebu, tempo i dynamika stoupá a klávesové rejstříky se střídají s malmsteenovskou kytarou, aby stvořily pasáž dotýkající se svou majestátností pompéznosti scénické hudby, před očima naskočí film, u kterého nechcete, aby někdy skončil.

4. Nostalgie zadní hemisféry
Druhá zpívaná skladba, tentokrát atmosférická balada s metaforickým básnickým textem. Zpívá Tomáš Navrátil, ponořuje se do hlubin, stoupá do extrémních výšin, a vůbec je jeho projev trochu jiný, než jak jej známe z jeho domovského Sifonu. Vše opentluje svou typickou kytarovou hrou. Ukázka, jak se dá udělat balada oproštěná od všech klišé.

5. Monothematum
Název nelže, skladba je poněkud monotématická, ústřední motiv se může zdát po chvíli až poněkud otravným, ale mimozemšťanská pasáž nacházející se kdesi uprostřed mi nedovolí přeskakovat.

6. Řeka zapomnění
Předehra před posluchačem otevírá nedotknutelné tajemno, které přejde v uriášskou a posléze i typickou aor předehru, aby následně vše přešlo ve třetí a poslední zpívaný hardrockový kousek tohoto alba. Za mikrofonem znovu Radek Zíka a hitovka stvořená z těch nejlepších hardrockových ingrediencí je znovu na světě.

7. Osamělý noční chodec
Sólo pro klavír a akustickou kytaru. Vtahují vás do svého rozjímání a vy nemáte ani na chvíli touhu jít vstříc něčemu tvrdšímu. Podoba s předloňským akustickým albem Yngwieho Malmsteena, ale tam je znát, že jde o přepracované písně. Osamělý noční chodec ví, za jakým účelem vznikl, a proto je v něm i více atmosféry.

8. Rájem depresivního deliria
Ale kdeže. Žádné depresivní delirium, spíše procházka tajemnou zahradou. Listy ale nepadají k zemi, ale pomalu plují vzduchem, vzpomínky se vynořují, pomalu se vkrádají do hlavy a... Ano, uvnitř se cosi děje. Název nakonec možná nelže.

9. Tatarcus

10. Centrum jahodového koláče
Zbývají dva bonusy, jejichž vznik se datuje do roku 1996. Zvuková kvalita odpovídá tehdejším možnostem domácího studia, každopádně jde o fragmenty o poznání psychedeličtější než zbytek alba. Při přímém porovnání neuspějí, ale určitě jsou zajímavou expedicí do tvůrcovy hlavy v době před 14 lety.

K popsání každé skladby bylo užito různých přirovnání, ale celkově se jedná o mimořádně zdařilou desku s jednotným rukopisem a schopností zcela pohltit i dnešního rychloposluchače. A takových děl v posledních letech ani v celosvětovém měřítku moc nevzniká.

Veškeré superlativy byly použity, některé i opakovaně. Přes umělecké ambice se jedná o líbivé a příjemné melodie, kterým když přijdete na chuť, tak už je nenecháte propadnout do hlubších pater vaší CD sbírky. Zbývá jen úkol nejtěžší, aby se taková díla k posluchačům opravdu měla šanci dostat.

Autor článku: Topi

Komentáře:

Tento článek zatím nikdo nekomentoval. Buďte první!