Nightwish, Pain – T-Mobile Aréna, 20.2.2008

Redaktor rockmagu navštívil ve středu 20. února první velký samostatný koncert Nightwish v České republice. Po vystoupení na festivalu Masters of Rock před třemi lety se u nás kapela ukázala s novou zpěvačkou Anette Olzon.

K holešovické hale jsem přišel skoro přesně v půl šesté a ač jsem věděl, že koncert je takřka vyprodán, překvapily mě početné davy lidí, které tu v tu dobu byly. Společně s těmito davy jsem si musel počkat ještě hodinu na otevření vchodů. Po nezbytném „odbavení“ sekuriťáky následoval úprk k pódiu a obsazení pěkného místa na prostředku tak v šesté až sedmé řadě. Přestože začátek koncertu byl avizován na sedmou hodinu, bylo jisté, že vzhledem k pozdnímu otevření bran k tomu ani náhodou nedojde. Hala se kvůli průtahům u vchodů zaplňovala jen zvolna a tribuny byly plné až po půl osmé. Speciální host večera švédští Pain se tak dostal na pódium až pět minut před osmou.

Seskupení okolo charizmatického Petera Tägtgrena dostalo prostor na pouhou půlhodinu a ač se původně jejich vybrání jako hostů Nightwish zdálo podivné, sedli sem nakonec parádně a vypadalo to, že značnou část fanoušků oslovili. Pain odehráli odhadem něco okolo sedmi skladeb, z nich velká část náležela loňské novince Psalms of Extinction. Tato deska obsahuje řadu hitových skladeb na koncert jako dělaných a nutno říci, že pecky jako Nailed to the Ground tak vskutku fungovaly. 30 minut s panem Tägtgrenem tak bylo časem velice příjemně stráveným a navíc přineslo i menší rozhýbání těl před vystoupením hlavní hvězdy.

Když Pain odkráčeli, nastala vleklá pauza, které jsem se už před koncertem obával. Ač NW už měli nazvučeno, pauza trvala přes 40 minut, ačkoliv se minimálně na pódiu alespoň zdánlivě nic nedělo. Až v 21.08 hala zhasla a za silného řevu fanoušků se spustily tóny intra, kterým byla skladba ze závěrečné scény filmu Umučení Krista – padla sem náramně. Během pár minut postupně přišli členové kapely a začali druhým songem z nové desky Bye Bye Beautiful. Bohužel celá tato skladba (stejně jako několik dalších) byla značně poškozena špatným zvukem. Byly slyšet především bicí a basa a částečně i Anetin vokál. Tento stav trval i při Cadence of the Last Breath, Dark Chest of Wonders a Ever Dream, přičemž alespoň začal víc vystupovat vokál, z kterého bylo naprosto jasné, že Anette party svých songů zpívá se stejným přehledem jako na desce a ani u songů z éry její předchůdkyně Tarji jsem si žádných velkých chyb nevšiml. Dle setlistu to vypadalo, že Nightwish vybrali songy, které Anettinu hlasu sednou lépe a vyvarovali se zařazení věcí, které by Anette se svým jinak staveným hlasem dobře nevyzpívala a zkrátka ani nemohla vyzpívat (koneckonců která jiná metalová zpěvačka ano, hlasů typu Tarja Turunen na scéně zas tolik není). Z hlediska osobních dojmů z koncertu však stále převažovalo zklamání ze zvuku. Ale i to se začalo měnit při hitovce Amaranth, kdy se ze zvukové koule konečně i trochu vynořila kytara. Tendence zlepšování pokračovala i dalším zástupcem nové desky Who Ever Brings the Night a do totální pohody se dostala se skladbou The Islander. Během té se na podiu objevili basák Marko a kytarista Emppu s akusutickou basou, resp. kytarou, za nimi plály ohně a spustili tento notně atmosférický song. Ta atmosféra mě vskutku dostala a od této chvíle jsem s koncertem absolutně splynul. Skvěle sestavený setlist Nightwish pak pokračoval největším eposem – čtrnáctiminutovou The Poet and the Pendulum, která naživo vyzněla naprosto monstrózně a konečně během ní začaly být i více slyšet klávesy. Druhá půlka koncertu už pak pokračovala víceméně bezchybně podporovaná skvělou show, která byla šperkována pyrotechnickými výlevy, padáním „sněhu“ (ve skutečnosti jakési mýdlové pěny) a různých konfet. Před posledním songem základního setu. provárkou Nemo po výzvě kapely putovala arénou mexická vlna, která jen jakoby stvrdila skvělou atmosféru, která v T-Mobile aréně ten večer panovala. Na přídavek se Nightwish vrátili s další (ten večer již osmou) novinkovou skladbou 7 Days to the Wolves, na kterou pak navázali dvěma již osvědčenými hity Wishmaster a Wish I Had an Angel. Po tomto závěrečném oblíbeném „tuctuc“ songu celý koncert takřka přesně po 100 minutách skončil. Pro mnohé návštěvníky tak skončil první koncert letošní opravdu nabité koncertní sezony a já se domnívám, že se vyvedl na výbornou.

Musím přiznat, že až do středečního koncertu, ve mně neustále vězela myšlenka, že je určitě jen otázkou času, kdy se Tarja Turunen vrátí do řad Nightwish, protože mi připadalo, že kapela je natolik s ní i přes ty všechny pře spojená, že do pár let bude její návrat jen dalším z řady reunionů, kterých bylo za posledních let už mnoho. Po pražském koncertu je však tato myšlenka pryč. Stačilo se jen 100 minut koukat na kapelu v současné podobě a každý musel vidět naprosto spokojených 5 lidí, kteří si svoje vystoupení viditelně užívali a s chutí komunikovali s publikem. Navíc po komerčním trháku v podobě poslední desky a vyprodanými halami po Evropě se ani po finanční stránce Nightwish bát nemusí.