Nobody Knows – Nobody Knows

Velmi příjemným překvapením a dobrou volbou pro všechny fanoušky poctivého hard rocku staré školy je stejnojmenná deska liberecké party Nobody Knows.

Tihle chlapíci to vzali z gruntu a je to vidět i na samotné fyzické stránce desky. Graficky stylově vyvedený 10ti stránkový booklet se všemi texty a ilustracemi rohatých, pěkně vyvinutých krasavic jasně naznačí, co že za muziku tihle chlapi hrají. Poctivý hard rock jemně říznutý heavy metalem a stoner rockovou špinavostí. Je to poznat i z fotek, při kterých mě jako první napadlo jméno newjerseyských stoner rockerů Monster Magnet. Černé brýle, křiváky téže barvy, kožené stahováky a další nezbytnosti stylu. Hudebně jedou taktéž na podobné vlně a do seznamu dalších inspiračních vzorů bych zahrnul ještě bourbonem načichlé party Black Label Society nebo Corrosion Of Conformity, samozřejmě klasiky Black Sabbath a i naštěstí jen mírný vliv stadiónových kapel 80tých let jako Kiss nebo Motley Crue, hlavně ve zpěvných refrénech.

Kořeny hudby Nobody Knows však sahají ještě hlouběji do historie a to je slyšet už v úvodní „No Other Way“, což je šťavnatý a autentický rock’n’roll v duchu starých hard rockových klasik s krátkým, ale o to výživnějším sólem a chytlavým refrénem. Nejdůležitější na tomto faktu je to, že stejně pozitivní popis bych mohl zjednodušeně aplikovat na téměř všechny skladby na desce, a to je jenom dobře, proto se dále zaměřím jen na ty, které se nějakým způsobem vymykají. Čtvrtá „Don’t Let Me Come“ vynikne především minimalistickým hutným riffem a krátkými údernými bicími, až to vypadá, že posloucháte nějakou zapomenutou desku Helmet. „Highway“ je naproti tomu vyloženě dřevní rock’n’rollová pecka s riffem a bicími jak od Katapult (ale pochopitelně o poznání zemitější), která vás vrátí do atmosféry 70tých let. „Two Bedrooms“, to je hlavně zemitý grungeový riff a úderné bicí, přičemž to vše doplněné o vysoký vokál připomene nejstarší období seattleských Soundgarden. „U.S.A.“ je těžká sabbathovina (rozuměj hutný hardrockový riff), škoda jen laciného refrénu, který je založen na pouhém opakovaném vykřikování zkratky země „neomezených možností“. V „Drope Zone“ snad dokonce zazní staré dobré hammondky a skladba tak zní jako trochu tvrdší Deep Purple v kombinaci s hutnými riffy Black Sabbath. “Take“ sice neustále opakovanými sborovými refrény zavání až moc mnou nenáviděnými 80tými léty, ale hned v následující „Seeking Holy Grails“ zní kapela velmi překvapivě jako němečtí úderníci Rammstein, a to pochodovým rytmem a znepokojivým riffem jak z jejich „Benzin“, no zkrátka přímočará energická pecka. Jako jediná trošku sporná věc na desce se mi tak jeví jen vysoký vokál Lessyho, protože dle mého by se k této muzice spíše hodil drsný chraplák ala stoner rockový zpěváci, ale to je čistě subjektivní věc názoru. Pravdou taky je, že tento typ zpěvu zní zase správně retro.

Většina písní krásně odsýpá, jejich délka zhruba 3 minut je ideální, navíc když obsahují tak akorát dlouhé kytarové sólo, nezbytný to prvek každé správné hard rockové muziky. Žádná skladba nezní vatově a zbytečně, naopak každá skýtá velký hitový potenciál a naživo to zní jistě skvěle. Hlavní devízou je ale ovšem podle mě uvěřitelnost této muziky (tenhle styl totiž dneska rozhodně není v kurzu, přijít takhle benzínem načichlý drsní chlapi v době, kdy rockový hitparádám kralují uplakaní a zmalovaní metrosexuální emo boys s patkou přes ksicht), a to i přes některá klišé v podobě motorkářských textů a image, ty jsou ale zase nezbytnou součástí této muziky. Stejně jako staromilský, šťavnatý zvuk stvořený bez používání nějakých moderních studiových mašinek. Tahle deska je pro mě prostě velké překvapení (ani chvíli sem se nenudil) a potěší jistě všechny fandy poctivé rockové muziky klasického střihu. It’s only rock’n’roll!