3. 1. 2009
Po zhlédnutí bookletu Ortelu bychom čekali ledacos... Nejspíše smršť říznosti a surovosti podobnou Debustrolu... Ejhle, není tomu tak...

Zde je rozbor jednotlivých písní na albu...
Ortel: Počíná hrát akustika doprovázená elektrikou a klávesami, to celé protkáno textem, představujícím název kapely. Netradiční intro jest i bodem k vyšším stupňům.
Kamenná tvář: Poklidný začátek v podobě vydrnávaných akordů, s úvodem do děje písně. Rázná změna k rychlejšímu tempu a nápaditějšímu doprovodu. Hudební doprovod je víceméně neměnný, nebereme-li v potaz kytarová sóla a refrén... V textu se dozvídáme o pohnutkách, vedoucích zhrzenou duši k činu, o němž nejspíš bude i celé album, nechme se překvapit. Parádní jsou zde některé slovní obraty.
Nevinnej: Úvod si berou na svá bedra klávesy, v poklusu činel, do čehož se přihrává elektrika. Tempo je rychlejší jak ve skladbě prvé, taktéž nálada potemněla a je hutnější... Nemůžu si pomoct, ale jak hudba, tak projev, na text sám nehledě, připomná mi to Landu... Náladu dost ovlivnila absence melodické akustiky, text pojednává o člověku, pykajícímu za smrt... Obhajuje se, jak i patrno z názvu skladby, ovšem dle nálady hudby i zoufalosti textu je těžko říct, zda je postava tak nevinná jak praví.
K zlosti: Opět melodičtější úvod, tentokrát hraje pri elektrická kytara a akustik jen doprovází, což se brzy změní tak, že akustika doprovází zpěv a elektrika se vytratí zcela. Jak v hudbě, tak i textu, se nám střídají nálady hloubavé a hněvivé, čemuž se přizpůsobuje jak hra elektrické kytary, tak vokál sám, který je v té hněvuplné a vyčítavé části obohacen ještě o ženský doprovodný.
Odpuštění: Klávesy s rozvláčnou kytarou, což jen lehce podbarvuje elektrická kytara pomalou a táhlou hrou. Text je teď o zášti vůči intrikánství a o vědomí člověka, který si je jist svým koncem, který sice nemusí přijít, ale není v jeho rukch o tom rozhodnout. Poznáváme marnost, odevztanost a tichou touhu po pomstě.
Špína: Další pomalejší skladba, kde se nám objevují staré dobré vybrnkávané akordy za potepávání do bicích... Text je stejně jako hudba podáván formou táhlého zpěvu, opět se nám tu místy objevují ženské vokály. Ve chvílích rozhořčení nad osudem je hudba malinko agresivnější, stejně tak i vokál... Vyciťujeme nemožnost jít za svými plány, zpřetrhání pout se zemí. Spolu s tím naservírování nového, špatného nasměrování... Na vině je opět hrabivost a necitelnost...
Hadr: Klávesy v doprovodu elektriky a basovky, akustika se nám vytratila... Sekaná rytmika, skladba působí až vesele, nebýt textu... Marnost, marnost sama... To zpočátku. Neustálé krachy... Nastupuje ráznější hudba... A opět tu máme studii těch mocnějších. Hnus a svinstvo, arogance, nadvláda, pohrdání... To si představíme pod různými papaláši, topícíme se v majetku a touze po moci, i jejím naplnění... Nenávist vůči nim a pomstychtivost...
Vyhraná prohra: Hudba středního tempa, kterou rozhýbávají bicí, tentokrát se ženským vokálem. Tále se mi nedaří pochytit myšlenku a to, co mi hlas sděluje, poslouchám jen hlas sám... Neustále bloudím od hlasu k doprovodu, vychutnávajíc samotný zvuk... Asi po pátém poslechu snad tuším, co ve skladbě je... Snad sám život... Život člověka, jenž je naplněn bolestí, s níž neustále marně bojuje... Doprovod je tady opravdu chytlavý... Kytary se spíš než na melodii upnuly k rytmickému doprovodu, což kolikrát opravdu chytne a nepustí...
Tak jako já: Tentokrát se v textu objevuje dialog dvou osob o jejich vztahu. Plno lásky, vznešenosti... Neúměrné jsou dle mého vokály, které vyznějí až agresivně. Doprovod je prudší, což vůbec nevadí, objevuje se i parádní kytarová práce v podobě sóla, které sy plynule vrátí k doprovodu na pozadí textu....
Co dodat v globálu? Z kapely cítím především urputnou snahu sdílet myšlenky a shodně s nimi se i tvářit... Což na hlasovém příspěvku vyzní občas až neupřímně. Sice mi tento styl nic moc neříká, ale na koncert Ortelu bych nejspíš zašel.