11. 2. 2008

Již s pátým studiovým albem přichází sólový elektronicko/industriální projekt zpěváka a kytaristy švédských Hypocrisy Petera Tägtgrena, tentokrát s názvem Psalms of Extinction (Žalmy zániku). Deska působí uspořádaně, sem tam vytříbená zajímavým hostováním a celkově evokuje dojmem, že Peter vytvořil zatím svůj nejlepší hudební počin.

Hned v prvním „žalmu“ Save Your Prayers jsme varováni, že všechny naše ne zrovna dobré činy provedené v minulosti se nám jednou vrátí a je jen na nás, jaké skutky provedeme, neboť se všichni rodíme „tabula rasa“. Druhá Nailed To The Ground je varováním, v němž nás Peter seznamuje se svým postojem ke společnosti – když člověk vybočuje z linie, ostatní se na něj začínají dívat skrz prsty. Zároveň přináší poselství, aby ti, kteří vybočují, měli dále sílu a vůli odolávat. V obou výše jmenovaných skladbách hostoval Peter Iwers, basista In Flames.

Text Zombie Slam si lze vyložit ve dvou verzích. Ta první, přímo se nabízející, je taková, že se západem slunce a okamžikem, kdy posluchač usne vycházejí ze svých kobek zombie a začnou s ním za úplňku tančit tanec smrti. Ta druhá možnost je více filozoficko-intelektuální a jde o to že s příchodem noci se začnou objevovat stovky svítících očiček – hvězd, které začnou naše sny přeměňovat k obrazu svému. Jedná se každopádně o skladbu nesoucí se ve veselejším rytmu, takže i nenáročný posluchač bude víc než potěšen. I na tomto songu se podílel někdo další – Mikkey Dee (bicí) z Motörhead.

Čtvrtá Psalms of Extinction je příjemně apokalyptická – nepoučitelné lidstvo se pomalu řítí do záhuby a nikoho to pochopitelně nezajímá. Proč taky, když se to tak dobře poslouchá :-)

V Clouds of Ecstasy si bere na mušku hollywoodské hvězdičky a zpěvačky ženoucí se bezhlavě po úspěchu a penězích, přičemž jsou, jak jinak, slepé k okolí a žijí ve svém pelešivém světě.

Prvního coveru Pain jsme se taktéž dočkali až v Psalms of Extinction. Jde o song Play Dead, původně od islandské zpěvačky Björk a Peter si ho téměř stoprocentně vybral kvůli myšlence – hrát mrtvého, snažit se necítit partnerskou bolest. Proč to? No, kolikpak z vás ví, že je dvakrát rozvedený?

Skladba Does It Really Mater? je jak horská dráha. Nejdříve nás ukolébává na vlnách protáhlých tónů, poté nás vrhne doprostřed instrumentální bouře a zase zpátky a pořád dokola. Vypráví o uspěchaném pracovním životě, kde není čas na nic jiného než na vydělávání peněz a dodává, že čím víc pracujeme, tím méně se nám to vrací. Jak pravdivé…

Computer God má rozhodně náběh na to rozskákat celou halu fanoušků, neboť je to jedna z divočejších skladeb celého alba. Rozhodně nebudete mít během hudební extáze pocit, že je náš svět ovládán počítači nad únosnou míru, jak se zpívá v textu.

Z divočiny jsme přešli do jedné z nejpomalejších skladeb, kterou kdy Pain stvořil. Pomalý hlas procítěně zpívá o zamyšlení nad osudem světa, který není zrovna dvakrát optimistický. Nabádá, abychom se zamysleli sami nad sebou, protože když se my osobně máme dobře, nad problémy ostatních zavíráme s klidem oči a nevnímáme je. Taková je Just Think Again. Vítaným bonusem je kytarové sólo od Alexi Laiho, kytaristy a zpěváka Children of Bodom, které skladba obsahuje.

A z lehce pochmurného prostředí zpátky na drsnější strunu. Walking On Glass je textově z celého alba určitě nejsložitější, ale když si ji poslechneme několikrát tak zjistíme, že jde o osobní zpověď, kde nám autor říká, že si prošel mnohým utrpením, ale vrátil se, aby žil naplno dál. Že by přece jen nešlo jen o pesimistické vize budoucnosti? Trocha naděje nikdy neuškodí.

I další song (Bottle´s Nest) se nese v duchu zpovědi – pojednává o Peterových dřívějších problémech s alkoholem, nad kterými zvítězil. No jo, koho by taky bavilo vstávat ráno pokaždé s kocovinou. Posledním songem je Bitch, která pro mě je vrcholem celého alba. Svižný, odvážný a rozpalující text dokonale sedí s rozbouřenou kytarou a bicími, do čehož se zápalem a mohutnou jiskrou zpívá Peter o prodejné slečince, která se do něj zamilovala. Bonusem do všeho jsou zvuky občasného švihnutí biče a něžného zasténání :-)

Základním kamenem celé desky je Peterův osobitý nakřáplý hlas. Tentokrát však je v živelném Psalms of Extinction mnohem více zapamatováníhodných skladeb s dokonale rozezvučelou kytarou, výraznými bicími v pozadí či doprovodnými klávesami. Milovník elektronicko - industriálního metalu určitě zklamán nebude. Nejde sice o takový kytarový nářez, na jaký je zvyklý například od Ministry, ale rozhodně má své kouzlo, které vám ještě dlouho zanechá v paměti širokou stopu.

Pokud by vás projekt Pain natolik zaujal, máte možnost vidět ho 20. února v T-Mobile Aréně jako předskokana finských Nightwish. A kdo minulý rok byl na Brutal Assaultu, ví, že rozhodně je o co stát.

Autor článku: Jan "Jack" Urban

Komentáře:

Hm, tak když to víš, tak nechápu, proč jsi to tam nenapsal...

To Bára: Nj chybička se vloudila, Eleanor Rigby je první :-P

Pěkný, až na to, že Play Dead vážně není jejich první cover...

Fajn recka. Pain jsem nikdy moc neposlouchal, ale poslední rozhovor s Peterem ve Sparku mě celkem nařízl. :) Tahle recka potvrdila, že nejen hudebně jsou Pain v pohodě, ale ani textově to není o hovadinách, což je super, páč tenhle přístup cením víc než se dávit gore kravinami. I když proti gustu.. známe, že jo... Fajn, že ses zmínil o náplni textů, díky za to! ;)