Panychida - Měsíc, les, bílý sníh - Moon, Ferest, Blinding Snow

Pryč je doba, kdy jsme zabořeni v bahně českého rybníčku s určitou dávkou závisti sledovali hudební dění na rozvodněných evropských mořích naplněných prohýbajícími se sítěmi hudební hojnosti.

Ke stvoření nahrávky, která se může postavit do šiků evropské hudební armády, není nutno cestování do nejmodernějších západních studií a ani není nutno mít za sebou desetiletí praxe a odříkání. Někdy se stačí do všeho pořádně opřít a výsledky na sebe nenechají čekat. Důkazem tohoto faktu budiž existence plzeňského seskupení Panychida.

Po "Promu 2006" a kritikou nadmíru kladně přijatém počinu "Paganized" je tady Panychida s dávkou nového a svěžího materiálu. Opakovanými poslechy se můj náhled na tento počin začal vyvíjet všemožnými směry. První dojem byl, že kolem Plzně zafoukal severní vítr, a to nikoliv Jarda Uhlíř doprovázející uhánějící Velorex, nýbrž pravá skandinávská plískanice se všemi ingrediencemi. Ale zanechme metafor, ke kterým obvykle metalová pohanská divočina svádí, a přejděme ke striktním a jasným pojmenováním, která se opakovanými poslechy začínají vynořovat na povrch. Postupem času sice nahrávku rozhodně neopouští mrazivá atmosféra tolik typická pro skandinávské spolky, ale na povrch se postupně začínají drát také české rysy, a to nemluvíme rozhodně jen o metalu. A nejde jen o to, že si tvůrci vybrali vedle angličtiny jako druhý oficiální jazyk onoho cédéčka i staroslověnštinu. Čeští skladatelé si vždy dokázali najít co nejjednodušší cestu k prosazení přímočaré zpěvnosti, která je u Panychidy zastoupena posluchačsky vděčnými vyhrávkami kytar a lidových nástrojů na pozadí přímočarých riffů. Vše dohromady tvoří působivý epický celek. Narozdíl od jiných paganmetalových spolků ve mně Panychida nevyvolává obrazy nelítostných bitev, ani bohapustého hodování, ale spíše bych si jejich hudbu dokázal představit jako doprovod k putování drsnou krajinou, kde partnerem i nelítostným soupeřem poutníka je příroda sama. Ale nenechte se mýlit, na rozjímání není dost času, tempo naopak povětšinou dusá kupředu nelítostným strojovým odpočítáváním a ďábelský hlas vás nutí utíkat před všemi nástrahami, jež život přírodního člověka skýtá. Díky častému střídání tempa a nálad a využívání folklórnějších instrumentálních ploch nesklouzne nahrávka ani na chvíli k monotónnosti, přesto lze říci, že všech dvanáct tracků tvoří jeden soudržný celek, u jehož poslechu není důvod k tomu, abyste se nechali jakkoliv vytrhnout z jeho vnímání. I coververze od pirátů Running Wild je pojata tak panychidovsky, že do konceptu alba bez problémů zapadne. Neméně vydařený, jako celý materiál, je i zvuk. Zde se dopustím kacířské myšlenky, jelikož se obávám, že nepřítelem současných muzikantů není zvuková nedokonalost, nýbrž naopak jeho přílišná čistota. Tady by trocha špinavosti neuškodila, ale to je spíše taková rýpavá myšlenka.

Panychidu tedy mohu doporučit všem folkmetalovým nadšencům, ale i těm, kteří by se teprve chtěli dozvědět, co všichni kolem na těchto stylech mají. V hájenství panychidovského sněhem zapadaného lesa za svitu měsíce vás můžou uchopit i doposud se neprojevující hudební choutky. Ale ať nekončíme tak zaškatulkovaně, pokud se budou na české scéně rodit podobně kvalitní dílka i v dalších odnožích rockových a metalových žánrů, rozhodně se nikdo nebude zlobit.