12. 10. 2008

Po deseti letech od sólového debutu Co je dobrý a co zlý přichází rockový bard Petr Janda s deskou, jež nese název Jednou jó, jednou né. Může nás tento praotec českého bigbítu vůbec ještě něčím překvapit? Zkuste najít odpověď v následující recenzi.

Být lídrem veleúspěšné legendární kapely a zároveň vydat sólové album je vždy vstupenkou na tenký led. Srovnání se totiž přímo nabízí. Teď ovšem záleží na tom, zda jste pouze bezvýhradní fanoušci celého olympického komplexu nebo nekritičtí milovníci řemeslnického umu jejich frontmana. Pokud to druhé, bude se vám deska určitě líbit. Petr Janda je totiž perfekcionalista každým coulem, takže opět odvedl vynikající práci. Kdo ovšem očekává nějaké stylové kotrmelce a vybočování za hranice žánru, má bohužel smůlu. Petr zůstává věrný klasické písničce postavené na rockové kytaře a jako vždy klade velký důraz na sdělení.

Na albu si můžeme poslechnout dvanáct písniček, které spolu s Jandou interpretují taková esa jako například Jiří Zelenka, Petr Ackermann, Petr Kolář, Vladimír „Boryš“ Secký nebo smyčcový orchestr pod taktovkou Martina Kumžáka. Hudba je až na jednu výjimku (Starej flák) výhradním počinem Petra Jandy, tudíž deska působí kompaktním dojmem. Snad všemi písněmi se jako červená stuha vine jedno téma – stáří. Janda natočil desku bilanční, je jeho autobiografií hodnotící uplynulý život se všemi jeho radostmi i útrapami, které rockera potkaly. Texty se zabývalo více autorů, většinou také zvučných jmen, jakými jsou namátkou Eduard Krečmar, Karel Šíp, Pavel Vrba nebo Aleš Brichta. V této souvislosti musím dodat, že někdy bývá lepší, když se kobyla drží svého kopyta a Janda své kytary. Proti těmto profesionálům zkrátka zpěvák nemá šanci a jeho verše typu „Ještě se mi líběj holky, pořád po nich koukám, dělá mi to ňák dobře, povídám to loukám“ znějí poněkud kýčovitě…

Ale vraťme se k muzice. Při množství hitů, které autor za celou historii svého působení v šoubyznysu napsal, může zavládnout obava, že bude vykrádat sám sebe. Janda se tomuto nešvaru celkem vyhnul, když pomineme úvodní melodii Nebeského big beatu, kterou jako bych už někde zaslechl. Na druhou stranu si dovolím říci, že největší síla zpěváka byla vždycky v baladách a právě tato píseň spolu s Bláznivým kmetem patří k nejvydařenějším na desce. Mezi velmi povedené skladby se také řadí Hořím… Při její apokalyptické vizi umocněné smyčcovým orchestrem běhá mráz po zádech. Na albu přispěla také svým vokálem Jandova dcera Marta a to v duetu Dotyky slávy. Píseň je intimní zpovědí a rodinnou kronikou, neboť vypráví o úspěších ale i strastech obou muzikantů. Poněkud zarážející je zařazení lidovky Ej od Buchlova v instrumentálním provedení na samotném závěru desky, v níž chtěl asi Janda předvést svoji virtuozitu. Nebo možná je to pouze jen kytaristova srdeční záležitost. Samozřejmě nesmíme zapomenout na píseň, která dala název celému albu Jednou jó, jednou né. Je to „rokenrolovka“ jak má být a s klasickým rockovým feelingem jako by vypadla z alba Olympicu.

Petr Janda je bezesporu vynikající muzikant a skladatel a album Jednou jó, jednou né je určitě kvalitní deska a ostudu mu určitě neudělá. Ale přesto si myslím, že jeho osobnost se lépe vyjímá v „olympické síni slávy“.

Autor článku: Martin

Komentáře:

tato stranka je super mam s ni referat a mam za jedna
dekuji za napad

Tu melodii v písni "Nebeskej bigbeat" už Janda dal Brichtovi na jeho výběrovku do písně "Perníkový requiem"...ale obě jsou dobrý-:)

Mám pro milanmilan2 návrh.Začni ty recenze psát ty.To co jsi napsal není špatné (co člověk to názor) a hlavně ta délka je fakt úctyhodná :-)

Jmenuji se Martin a jsem fanda skupiny Olympic ,která je mou nejoblíbenější skupinou kterou poslouchám 25let plus mínus.Souhlasím s tím co tady v komentáři napsal MILANMILAN.Nové cd Petra Jandy Jednou jo ,jednou ne je super,toto cd je bych řekl hodně osobní zpovědí Petra Jandy.Co se týče textů jsou prostě ze života muzikanta který si prožil své,samozřejmě cd jako celek je bomba tak jak když Petr Janda vydal své první cd Co je dobrý...prostě super.Nebudu tady vypisovat písně ale přece jen několik jich zmíním.Dotyky slávy jasný duet s dcerou Martou,písen která mě hodně překvapila má název Třetí přání,taková smutná a řek bych hodně za srdce beroucí,upřímně řečeno nesplněné přání,písen titulní Jednou jo ,jednou né přesně jak v textu se zpívá jak na kopané to nejlepší asi nakonec Ještě držím pohromadě to je pecka prostě rock n roll tak též nemá chybu,Nebeskej bigbeat -vzpomínka na dobu rock n rollu,na mládí kdy kapely začínali hrát a poslední písen kterou tady zmíním A mám času dost také ze života doufám že ještě Olympic vydrží a Petr Janda také aby se OLYMPIC dožil té 50 leté kariéri a natočil další řadové cd a dvd.To je mé přání a kdybych měl bodovat Olympické nahrávky plus dvě solová cd Petra Jandy bylo by to vždy kolem 7 až 10 /hvězdiček nebo bodů / jak kdo chce.Olympic budu poslouchat nadále a solo cd také,lidičky vy kteří fandíte Olympicu tak fanděte dál legenda si to zaslouží.

Obě poslední lehounce zapadají mezi ostatní jako kolečka v soukolí a Vrbovo ....a mám času dost - se mi do podzimu mé nálady trefilo přesně, jak něco na něco.
Instrumentální zakončení mne přivedlo k písničce Pár minut - bez textu, a myšlence - nápadu, že mi obě připadají tak nějak hezky filmové a pohýknutí nad tím, že nedošlo nikdy k tomu, aby Petr Janda složil filmovou hudbu - já to tak nějak jako skoro vidím, ty záběry, i když .... Je otázka, jestli Petr Janda vlastně takovou hudbu nesložil. Já si tedy teď tak nějak myslím, že vlastně ano, složil. Že ten film neznáte ? Ale jo, skoro všichni ho známe, všichni jsme ho alespoň jednou viděli, mně se ten film čas od času velmi živě v hlavě promítá, stačí si jen pár melodií a útržků textů připomenout. Film se jmenuje ...... OLYMPIC. Howgh.

Odpichová Bída je jen a jen lehce jakoby se mi zdá, načrtnutá, nezávazná, tokvá jako - Chtěl jsem si jen hrát. Kéž bych ještě za 20 let držel pohromadě tak, jako hraje a zpívá Petr Janda. Kolik že ono těch Jandových současníků je v takové formě a lehké tvorbě ? Těch zmíněných ve třetím songu je, bohužel, už také dost. A že se stárnoucí muž stále rve a užívá si chvilek které stojí za to ? Tak to asi ve 4. písničce má být. Kolik tady znělo za tu dobu písní, které někdo jiný Petru Jandovi složil ? Starej flák já tedy mohu, zapadá do celé skládačky.
Poprvé jsem měl pocit, když jsem slyšel 7. Hořím, že to nemyslí a nemůže myslet vážně. Hudebně mi to trošku připomnělo Petřinovo LP Superrobot dobrý ročník 1977 ( ? )a spíš než text doslovně jsem vnímal rytmus hudby a slov proti sobě, prostě náladu ..... nevím na co myslel Petr Janda když text psal, ale vím, na co jsem myslel já, když jsem to poslouchal a věřte, zrovna radostné myšlenky to nebyly .....
A Třetí přání ? Šípa jsem měl za srandistu, a tady mne zasáhl na místě poměrně dost citlivém, nesklouzl do snadného sentimnetu, jen pár slovy načrtl co si muži obvykle přejí a bačkory a fajfka to asi nebudou..... Obdobně se v minulosti několikrát obracel k mamince, a tady si myslím, že je to lépe podané, prostě takových 20 deka duše, trošku smutku, vědomí osudovosti, přitom vkusné a .... krásné. Pro mne, nevím jak pro vás.
Dotyky slávy - jen jeden Brichta ? Tak jo. Dva roky stará nahrávka s Olympicem mi zněla tak nějak líp, úderněji, svižněji, škoda, že tu není např. jako bonus - srovnání by bylo zajímavé. Přijde mi to jako když Nějak se vytrácíš .... znělo na Poutnících lehčeji a samozřejměji, než když ji pak hrál Olympic. Tady to mám opačně a Brichtům text mám za jeden z nejlepších, který kdy pro Jandu ( Olympic ) napsal.
Pořád jó a nikdy né. Proč by to nemohlo být jak na kopané ? Když vidím, naší ligu, to je právě ta kopaná, fotbal je např. v Premiér League, ne ?

Redaktoři Černý, Titzl, Tůma, Horáček, Rejžek atd. - výsledky byly tehdy téměř předpokládatelné, nejvíc jich dostalo " umění ", které, zdá se mi, oslovilo tak recenzujícího, kapelu-sólistu, a jejich nejbližší příbuzné. Podle mne to mělo ale velkou chybu, oslovilo to tak nějak právě jenom je, ostatní už ne. Někde, tak nejvýš, uprostřed startovního pole, se krčil Olympic s asi tak průměrnými 2,0 - 2,5 hvězdičky - z pěti možných. Umění zůstalo kdesi, vrozená slušnost mi brání říci kde, a Olympic je tu jaksi dál, přežil všechny styly, každý jej asi trochu ovlivnil, vše si ale přetavil k obrazu svému a výsledek je před námi.
Vycházím z toho, že je třeba od tohoto CD získat trošku potřebný odstup. U Karavany mi to, ksakru, trvalo skoro 10 let, ale minulý týden ji manželka pustila co stroj dal a najednou se z ní, téměř ošklivého kačátka, vyloupla docela ucházející ... labuť. Asi jsem ji ( tu Karavanu ) samozřejmě, tak nějak dohonil a třicetpět bylo málo.
Na první poslech to totiž bylo dost děsný. Nic nevyčnívalo, všechno to bylo takové nějaké zarovnané, nikde se nic nepentlilo, prostě to tak nějak plynulo.
Petr Janda textoval 3 x, Vrba 1 x, Brichta 1 x, Krečmar 2 x, Šíp 2 x, producent Fiala 2 x. Éra skvělých profesionálních či amatérských textařů dávno, dávno, skončila. Přes tuto všehochuť si ale myslím, že deska drží pohromadě právě díky textům. Nečekejte, nečekejme, nové myšlenky, skvělé obraty, úderné slogany, báječné veršovánky, smiřme se ( asi ) s tím, že nový Chrastina, Rytíř, Vrba, případně Borovec, už asi nebudou k dispozici.
Pochopitelně nevím, zda to byl jednotící záměr, a zda Petr Janda dával k textům textujícím nějaké náměty, ale pokud ano, smekám, ač klobouk nenosím. Pokud skutečně mám desku chápat jako niternou výpověď člověka, který už nemá zapotřebí si něco dokazovat, protože on už všechno co jen mohl, dokázal, tak jde o nevídanou zpověď. Pokud tedy skutečně to vezmu tak, že se Janda s texty ztotožňuje a bere je za své, tak o sobě řekl hodně.
Kdo neví, jaký je Petr Janda jako člověk, pak si stačí ty texty v klidu několikrát poslechnout. ó ano, jistě ťuk sem ťuk tam, jsou kostrbaté, neučesané, nebudou tam fintičky a parádičky, ale mají poměrně dost zajímavou výpovědní hodnotu.

milanmilan2, 19.09. v 20:35
Obrana zapomenutých myšlenek

Ahojky, takže, sice poněkud opožděně, ale přece jenom, začnu tuto obhajobu nové sólovky.
Těžko mohu já, totální nemuzikant, perlit muzikantskými postřehy.
Jenom tak nahodím pár postřehů, něco málo k textům a mé dojmy z Jandovy desky. Aha, říká se ještě vůbec desky, to mi tak nějak evokuje to LP, dneska už asi bude přesnější termín - céro, fošna, placka, mp3 atd.
Taky si myslím, že asi trošku záleží na tom, kde, komu, kdy a na čem se to hraje a kolik času, kterého se furt tak nějak nedostává, věnuje. A nutně předesílám, že už nikdy, nikdy, bohužel, to nemohu a nebudu brousit hodinu za hodinou, dnem za dnem, tak jako dřív. Prázdninami počínaje a Zelenou konče, ten " štěněcí " věk trval tak asi 10 let a to jsem měl ty písničky naposlouchané tak, že jsem snad i ty texty PÁNŮ textařů uměl snad i pozadu.
Jenže, píše se, rok 2008 a věk pánů Chrastiny, Rytíře, Vrby neklamně se blíží 70, nebo tak nějak, na nějakém roku ( zatím ) mně ještě nesejde. Obávám se, že jim všem, Petra Jandu nevyjímaje, už ale je čas větším protivníkem, já jsem o zhruba generaci mladší. A ráno se mi nechce vstát, přemejšlím, proč jsem tak línej, abych použil slova klasika. Tedy já strašně nerad a čím dál tím hůře vstávám a to ( navrch ), já nic netvořím. Tam někdo musí tu hudbu vymyslet, otextovat, zaaranžovat, nahrát, a .... na posledním a ne nevýznamném místě, prodat.
Nemohu, nebudu a nechci poměřovat, ale když si tak uvědomím, že Petru Jandovi je .... let a tohle všechno zvládá, řekl bych, tak nějak, samozřejmě, lehce, lví silou, vzletem sokolím, smekám poprvé a zdaleka ne naposledy.
Co je tím hnacím motorem, který stále funguje a udržuje se tak nějak 50 let ve vysokých obrátkách ?
Pokusím se nějak vysvětlit svůj vztah k tomuto, tak " lehce " odpálenému a zrecenzovanému CD, kolegou ťukemsemtam. Nic proti němu a vůbec nic už osobního, rád si některé jeho ( plky ) přečtu, docela dobře se to čte ( někdy ). Nepokládám se za fanatického příznivce, jsem už s tím tak nějak srovnaný, že Jandův Olympic - nebo olympický Petr Janda - zasáhl svou tvorbou už nejenm mne, ale i další moji generaci, a to mám podstatně větší štěstí stran budoucích generací.
Moc dobře si pamatuji úžasné recence v předlistopadové Melodii a polistopadovém Rockandpopu, kde hvězdičky, ach ano, hvězdičky a to nejspíš pěticípé jen pršely ve prospěch " umění ".