8. 10. 2006

Michael Kiske známý mimo jiné jako zpěvák legendárních Helloween vydal v roce 2005 desku Place Vendome. Náš redaktor se jí rozhodl podívat na zoubek, pojďte na ní s ním a jeho recenzí.

Představovat nějak blíže pěveckou osobnost jménem Michael Kiske by bylo zcela zbytečné. Zpěvák, který započal svou hudební dráhu v pouhých osmnácti letech ve skupině Helloween a jenž následně totálně překopal své priority a celkový pohled na byznys, se zúčastňuje mnoha projektů, přičemž nezapomíná ani na sólovou tvorbu. Té podle svých slov dává maximum důležitosti a na jeho vlastních skladbách je to hodně znát.

U Michiho sólovek po stránce hudby samotné hledat souvislost s Helloween nemá cenu, a tak roku 2005 velmi potěšil příznivce tvrdších stylů, když se rozhodl přistoupit na nahrávání desky Place Vendome. Paradoxně tak učinil se členy Pink Cream 69, což je bývalý chlebodárce Andiho Derise, který - a světe div se - vystřídal u mikrofonu před dvanácti lety tehdy právě do jiných muzikantských sfér mířícího Kiskeho. Zajímavé je, že se Michael s žádným hráčem z Pink Cream 69 nesetkal. Album tedy vznikalo ve více studiích a Kiske pak posílal své vokální party zbytku formace.

Ale pojďme už k nahrávce. Když už byla řeč o tvrdosti, nezbývá nic jiného, než si jasně říci, že poněkud razantnější motivy pochytíme pouze v úvodní "Cross The Line". Zbytek alba se odehrává ve značně umírněném a pohodovém duchu a zvlášť mě samotného celkem zaráželo, když pan Zpěvák prohlašoval, že mu "některé kytarové pasáže připadaly příliš heavy". Přitom to vypadá, jako by určité kompozice vzešly přímo z jeho vlastní hlavy, např. "I Will Be Waiting", titulní song nebo něžná "Heaven's Door" (Kiske se skladatelsky na počinu vůbec nepodílel, pouze si upravil jisté momenty - pozn. autora). Inu, možná hudebníkovi s takovou minulostí (a že nebyla zrovna jednoduchá) přijde ostřejší ledacos. Rockerský nádech a typickou povahu Pink Cream 69 má zase třeba "I Will Be Gone".

Jistojistě se v případě Place Vendome nejedná o žádný instrumentální zázrak, ale to zcela určitě nevadí. Kiskemu navíc lehce rockový a místy až popový sound naprosto vyhovuje. Ukázal to na svých albech a nejinak tomu je i u tohoto CD. Pokud jde o malé zpestření, nabízejí se pak stopy "The Setting Sun" či "Magic Carpet". A méně tradiční závěr obstarává "Sign of Times".

Celkově ale můžeme vynést verdikt, že Place Vendome je velmi příjemná a provzdušňující záležitost a i když se dle mého o radikální přešlápnutí v kontextu s tvorbou vycházející pod hlavičkou "Michael Kiske" nekoná, budu za každé takhle pohodové, hezky poslouchatelné a líbivé album upřímně rád. A že to další se má v této sestavě již brzy připravovat. Jen docela zamrzí, že Kiske zatím neuvažuje o koncertních vystoupeních. Ale kdoví? Třeba ho jednou uvidíme stát na pódiu společně právě se členy Pink Cream 69.

Sestava:
Michael Kiske - zpěv
Dennis Ward - basová kytara
Uwe Reitenauer - kytara
Gunther Werno - klávesy
Kosta Zafiriou - bicí

Autor článku: Jan Stanislav

Komentáře:

russel: však takověho "starého psa", jako jsi ty, novým kouskům nenaučíš :-)

Staníku, kde tě jenom člověk nenajde, každopádně píšeš lepší recenze. Kromě názvu písní a notoricky známe informace o Kiskeho pohledu na svět jsem se nic nedozvěděl.

PS.: Ano, rýpnu si rád :)