20. 3. 2010

Michela Kiskeho z mysli nevypudíš. To platí asi pro každého, kdo kdysi strážil sedm klíčů společně s dýněmi. Paradoxem je, že už podruhé přichází na trh s albem, na kterém mu kryjí záda muzikanti ze skupiny Pink Cream 69, odkud se za osiřelý mikrofon u Helloween před dávnými lety stěhoval zpěvák Andy Derris.

K tvorbě Michaela Kiskeho z období začínajícího se datovat nejpozději od vydání geniálního, leč často nepochopeného, helloweenovského alba Chameleon, můžete mít různý vztah. Konzervativní dýňové publikum nakonec skončilo převážně u tolerujícího ignorování, na druhou stranu je pravdou, že si nedovedu představit, co by se muselo stát, aby svého oblíbence vyloženě zavrhlo. Ale toho se u následující fošny nikdo bát nemusí. Dílo je natolik povedené a napěchované hitovými melodiemi, až se mi dokonce zdá, že by mohlo Kiskemu proklestit cestu zpátky i k těm nejkonzervativnějším fanouškům, aniž by se musel jakkoliv odklánět od svých vysněných hudebních vizí.

"Streets Of Fire" nabízí 12 skladeb nesoucích se v duchu melodického AOR. Autorský vklad Michaela Kiskeho tentokrát ustoupil z cesty, což pro mě osobně není na škodu, jelikož k jeho sólovým albům jsem nikdy nenašel cestu. Soupis všech podepsaných však čítá pořádný seznam jmen, o to větším překvapením je, jak celá nahrávka drží pohromadě a tvoří jeden silný celek protkaný jednotným duchem.

Bylo zmíněno AOR, jež slaví úspěch hlavně na amerických stadionech či soundtracích k těm nejameričtějším filmům, ale u Place Vendome se hudebně ocitáve na stoprocentní evropské půdě, ať už se jedná o melodiku, strukturovanost skladeb či celkovou atmosféru. Nahrávka je tedy o něco méně odlehčená, než tvorba zámořských kolegů, striktně hitově klenuté melodie vás odkážou do Německa se stoprocentní jistotou. Ale nečekejte nějakou křečovitost, celý koktejl je namíchaný s maximálním citem, takže i když se kytara místy vydá na pole mírně průraznějšího zvuku a v sólech nezapře evropsky mírně šablonovité návyky, klávesové aranže a zvuková produkce neponechá skladby vzdálit se z ranku pohodového neagresivního rocku pro dospělé. Smíchejte hravost Chameleona, dejte mu přímočarejší tvar, dodejte melodiku Pink Bubbles Go Ape smíchanou s hitovostí Pink Cream 69 a zabalte to do výrazné klávesové peřiny s dominujícím zvukem abslutně všudypřitomného klavíru, tím získáte předtavu, o co půjde.

Ale pojďme k jednotlivým skladbám. Krátké hravé klavírní intro uvozuje úvodní titulku, která až překvapivě překypuje energií a při skvostném přechodu mezi slokou a refrénem vám na záda dýchne mráz. "My Guardian Angel" je hitovka se vším všudy, kterou nebudete moci dostat z hlavy. Příjemně se poslouchá i následující balada "Competely Breathless". "Follow Me" je další hitovka, kterou si oblíbíte už po několika vteřinách úvodní vyhrávky. Další balada "Set Me Free" by se vyjímala na několikrát zmíněném Chameleonovi, zatímco následující "Believer" nás svou melodikou přecejenom hudebně přesune do zámoří, ale stále v evropském zvukovém kabátu. Z toho se částečně vymaní "Valerie", "A Scene In Replay" a "Changes", což nic nemění na tom, že Kiske stále zůstává ve svých typických polohách a pózách. Tento strom se z kořenů vytrhnout nepodaří, i kdyby k tomu sám byl svolný. Pohodovka pokračuje s odlehčenou "Surrender Your Soul", při které se mi před očima otvírá pocit uhánějícího auta mezi letními lukami. Předposlední "Dancer" je obdařen další výrazně líbivou melodií a znovu skvostný bridge vám opět nažene husí kůži. Závěrečná "I´d Die For You" je typickou kiskeovskou baladou, kterou v půlce čeká zlom do nečekaného rozjezdu. Působivá tečka na závěr.

Jak už vyplývá ze všeho, co jsem tu napsal, toto album by nemělo zůstat fanoušky, kteří kdy zavadili o jméno Kiske, nepovšimnuto. Smekám před autory, kteří mu dokázali napsat skladby na míru a navíc servírovat jednu hitovku za druhou, bez jakékoliv vatové výplně. Tahle šance byla popadnuta za pačesy a dovedena do obdivuhodného výsledku, který si budu vychutnávat opakovaně.

Autor článku: Topi

Komentáře:

Poslechově nenáročná, avšak svěží a příjemná rocková deska, z níž prýští přirozenost a přímočarost, jakou jsme mohli zaslechnout už na prvním albu PV. Tady je těch "hitovek" ještě více. Velmi povedená nahrávka, kterou doporučuji každému, kdo tu a tam pociťuje nutkání zlepšit si náladu poslechem (v tom nejlepším slova smyslu) jednoduché, a přitom nepodbízivé hudby.