12. 12. 2007

Ať žije dekadence, Oscar Wilde by měl radost. Kapela z evropské mini zemičky - Lucemburska začala hrát už v minulém století a to přesně 15. ledna 1994. Čtěte dále...

Kapela Placebo je světově známá, přesto nekonvenční, hraje brit-pop, nebo také glam-rock a přesto není vůbec plytká, členové kapely jsou rodilí Lucemburčané, přesto nejsou zaměstnáni ve službách Evropské Unie, slavní jsou od roku 1998, kdy natočili slavnou píseň do slavného soundtracku, přesto neztratili ani špetku svého zatraceně temného já, které je neotřelé, vždy svěží, vždy sdělující a hlavně si zachovává svou tvář.

Kapela z evropské mini zemičky - Lucemburska začala hrát už v minulém století a to přesně 15. ledna 1994. Za dva roky debutují deskou jednoduše nazvanou Placebo. Singl 36 Degrees od 3. června do 17 července držel místo v britské hitparádě. Už tehdy si zajistili jistou fanouškovskou základnu u tradičně “pozitivně” naladěných západních (Holandsko) a severních (Dánsko, Švédsko) sousedů, kteří slyší na dark rock, coby domovina HIM nebo The Shadows.

Opravdový průlom však znamenala deska Without you I’am nothing (1998), kde zazněl třeba singl Pure morning, který já osobně považuji snad za úplně nejlepší písničku od "falešných prášků" (těm se říká placebo a fungují na psychosomatickém principu - tedy že nemoc je domnělá a dá se vyléčit, když si léčený bude myslet, že se léčí, jsou ale i teze, ba výzkumy, které dokázaly, že i skutečné nemoce se dají léčit jen tím, že člověk věří v léčení a uzdravení. Sestra měla tuhle přednášku z propedeutiky (nevím přesně, co to je, ale je to o tom, co člověku dát, když se ví diagnóza…) no a tam nějakej profesor tvrdil, že možná hlavní spouštěcí moment rakoviny může být ten, že je člověk nešťastný, takže je to vlastně taky tak nějak psychosomatické, tak buďme všichni šťastní, ať jsme zdraví, nebo ať si to aspoň naše bílé krvinky myslí a nedělají problémy. Nejsem si ovšem úplně jistá, jestli tohle kluci z kapely Placebo ví, protože jejich texty rozhodně nejsou instantní štěstí, ba naopak koncentrovaný smutek, tak nevím, bych jim třeba mohla zachránit nějakej ten nádor…) omlouvám se, poněkud dlouhá předmluva k jedné z nejlepších písniček, abych Vám ji teď nemusela nějak sáhodlouze představovat, poslechněte si ji na YouTube. Pro lepší chuť doporučuji osolit repráky, opepřit basy a přeložit do angličtiny. Verš o tom, že jeho japonština je lepší, když stojí na střeše domu nemá chybu.

Potom přišla další pecka. Viděli jste film Velmi nebezpečné známosti? Vybavte si, prosím, tu scénu, kdy ona jede po eskalátoru a on stojí nahoře. Osudovost, fatalita, láska, zoufalství, štěstí... Okamžik, kdy se tají dech a za ohlušujícího rachotu se lámou ledy do úplného ticha. Ladies and gentlemans: "Každý já a každá ty" - Tady to je. Tuhle libovou záležitost hrají po zábavkách třeba staří dobří Major major (ale jen na přání=)

Nyní, v posledním roce tisíciletí, si Placebo získává fanoušky po celém světě. USA šílí po depešácky černých a depešácky hodnotných hoších. Ani jsem nezmínila jejich jména. Ten, kterého jste viděli v klipech je Brian Molko, sama se nemůžu rozhodnout, jestli je lepší s vlasy, nebo dohola, kytarový mistr je Stefan Olsdal a buší, že vypustí duši Steven Hewitt.

Ne že by, drahoušci, usnuli na vavřínech, ale Black market music (2000) jako jediná lehce sklouzává z té vysoko posazené laťky. Je z pomalejších, nemá žádnou silnější melodii a zda-li jsou Placebo na rozhraní brit-popu a glam-rocku, tahle deska je rozhodně brit a trošku sleep. Ale možná to jen necítím a ostatní to cítí jinak=) Ale možná to tak cítil i Brian a jeho tygři, protože na jaře 2003 se probudili ze spaní z duchy. (že by 30 dní dlouhá noc?=) Sleeping with ghosts, to je návrat dle nejlepších tradic a v náramné formě. To jsou ty nejtrýznivější melodie v líně svůdném rocku, Steven se očividně vydivočel a bicí dostávají trochu jiný ráz. Obrázek si o tom můžete udělat z This Picture.

Ti, co to cítí jinak, vyčítali spaní s duchy přílišnou uhlazenost, ale podle mě i v zájmu zachování tváře je potřeba vývoj. To psali i v Cosmopolitanu, že když se vztah nevyvíjí, umře. No vida.

Hned rok na to vydávají kompilaci, která má hned několik odlišností od řadových alb, například skladby ve francouzštině (Protege moi - ochraňuj mě) ale na díru do světa to není…=)

Placebo opět nabírá sílu k dalšímu úderu a další úder je trefa do černého, Meds. Monsieur le pilot est ici - klip je tady. Jak že byl slogan toho rádia? Poprock nezastavíš? Jsem toho názoru, že dobrej, dekadentní a napjatej rock taky ne. Zkaženost, ne jako kritika, ale jako slast. Smrt ne jako úděl, ale jako pokušení, láska ne jako štěstí, ale jako záhuba, řeknu vám na rovinu, nic pro lidi, který fakt nějakou tu depresi mají. Jenže když může člověk s těmi tématy koketovat a nechat se jimi lechtat a pustit si je do žaludku tak, že až v tom břiše zamrazí, ne přijmout ty věci, ale bát se jich a myslet na ně, snadno si člověk Placebo zamiluje. Říká se, že nejšťastnější národy jsou Seveřané, Dáni, Fini, Švédi, Noři, ba nejšťastnější prý Islanďané. Nu, považte. Blink 182, HIM, The Shadows, Lordi, Bjork…a co jen hudba, už po Ibsenově Naně páchali Jižané sebevraždy. Takže když se to tedy vezme kolem a kolem, vlastně jsou metalisti největší pohodáři a holky, co poslouchají Holki těsně před zhroucením. Nejsem si jistá, jak dalece to souvisí s představením Placeba, ale s přiblížením typu lásky k nim to má společné všechno. Ať žije dekadence, Oscar Wilde by měl radost. A vůbec, Brian vypadá pořád nějak stejně, zjišťoval někdo, jestli nemá doma obraz nějakého zhýralce?=)

Autor článku: Barushka

Komentáře:

no, mezi námi, Brian se narodil v Belgii a v Luxemburgu chodili se Stefanem na střední

oprava-Counting Crows

Ehm...jen tak mezi nami devcaty,ta zcena kde Reese jede po escalatorech za tim chlapcem...tak tam hraje Colorblind od Cowting Crows...Placebo hraji hned na zacatku filmu ;-)

no rodilí Lucemburčané tedy opravdu nejsou, tam se narodil jenom Brian.