4. 6. 2011

Dalo se to čekat, mohl bych říci, pokud by moje fantazie měla neomezenou působnost. Toto není mé první setkání s pojmem První Hoře, kdysi jsem byl zaujat plamennou diskusí pod jednou recenzí zveřejněnou na jiném webzinu, kde si účastníci vyměňovali názory způsobem, jenž by strážce etikety rozhodně nepotěšil.

A protože o debaty na téma tvorby této kapely nebyla nouze ani v dalších zákoutích internetového světa, byl jsem připraven úplně na všechno.

Sluší se napsat, v jakém žánru se kapela pohybuje. Tak pojďme na to. Slyším disco, punk, kabaret, kramářské a flašinetářské písně, hard rock, hudbu ke starým počítačovým hrám, rockabilly, severský black metal, psychedelic, funky, trampskou hudbu, techno, jazz, relaxační hudbu, šanson, podklad k nedělní chvilce poezie... Kromě vážné hudby, dechovky a blues úplně všechno. A to jsem se nikterak nesnažil hrát hru na to, kdo najde odkazy na nejvíce žánrů, tyto vypluly na povrch tak nějak samovolně. Malým dejavu může být, že jsem cosi podobného kdysi pocítil při svém prvním poslechu maniakální tvorby Devina Townsenda.

Ne, nezbláznil jsem se, dokonce se nezbláznili ani protagonisté této nahrávky, ta totiž po celou stopáž bez problémů drží jednolitý tvar. Jakkoliv může výše uvedený výčet bizardních žánrů působit chaotickým dojmem, partě muzikantů se to vše podařilo spojit do jednoho velkého, vlastním životem žijícího PRVNÍHO HOŘE. Výsledek působí natolik odlehčeně, jako by protagonisté skládali s lehkostí tvorby dětských popěvků.

Hudba mimo hranice. Nářez, hladící melancholie, úlet, zkrátka vše v jednom. Mezi masy se této avantgardě asi proniknout nepodaří, ale vnímavější posluchač si k tomuto dílu cestu najde. Vlastně je to naopak. Club Silencio si totiž najde cestu k němu.

Autor článku: Topi

Komentáře:

Naprosto dokonalé album. První hoře se díky němu stali mou nejoblíbenější kapelou.