Queen + Paul Rodgers – O2 Arena Praha, 31.10.2008

Na konec října připadla poslední z letošních obřích rockových akcí. S muzikou Queen vyrůstali mnozí z nás, a tak není moc potřeba dodávat, jako davy se na koncertě sešly. A kapela ukázala, že i bez Freddieho za mikrofonem má rozhodně co říct...

Spolupráce dvou zakládajících členů Queen Briana Maye a Rogera Taylora se slavným rockovým zpěvákem Paulem Rodgersem trvá již několik let, ale teprve až letos se dočkala i studiové nahrávky. Album The Cosmos Rocks vyšlo měsíc před koncertem, a jak se v O2 Areně ukázalo, poměrně velká část ho přijala velice kladně. Samozřejmě se stále objevují četné názory, že bez Freddie Mercuryho se jedná o naprosto jinou kapelu – přeci jen málo kapel bylo tak postaveno na frontmanovi... Opět ale i jako v jiných případech mi to přijde trošku jako degradace zbytku kapely, která se tak výrazným způsobem podílela na ztvárnění původní tváře Queen, zejména Briana Maye a jeho absolutně osobité kytarové hře. Samozřejmě i já jsem měl před koncertem pochybnosti, jak budou některé skladby znít, ale víceméně jsem si řekl, že se nechám překvapit a uvidíme...

Tentokrát jsem nestál o dlouhé stání před halou a tlačenici vepředu, a tak jsme s kamarádem dorazili před O2 Arenu až v půl sedmé v době, kdy již byly vchody otevřené. Odbavení u rámů probíhalo v pohodě, což se ale rozhodně nedá říci o turniketech uvnitř při scházení dolů k ploše. Security totiž naprosto nepochopitelně (a trvalo to tak už nejspíš od otevření bran) odmítla pouštět diváky, kteří měli lístek na stání dolů. Zvláštní to bylo hlavně proto, že diváci na sezení v klidu proudili na svá místa, zatímco my jsme museli z neznámých důvodů čekat. Čekali jsme ještě minimálně 20 minut, než se konečně turnikety rozjely a my se dostali dolů. „Strážci pořádku“ se předvedli ještě jednou, kdy odmítli kamaráda pustit na plochu s vodou zakoupenou jen o pár sekund dříve. Sám o sobě by to nebyl takový nesmysl, kdyby však o těch pár sekund dříve prodavač neprodal onu vodu kamarádovi bez víčka právě proto, aby ho s ní pustili i na plochu. Slova O2 Arena a buzerace mají tak i po 4 letech k sobě stále blízko...

Na ploše jsme po peripetiích zaujali místo přibližně uprostřed kotle kousek napravo s poměrně dobrým výhledem a hodně blízko „molu“, po kterém se během koncertu promenádoval hlavně Paul Rodgers a Brian May. Diváci s místy na sezení obsazovali své měkké sesle velice pomalu, takže v 20 hodin v avizovaný koncert začátku byla hala plná tak z dvou třetin. Rozhodně tedy prospěl začátku koncertu o 15 minut později, kdy již byla aréna zaplněna. Přesně v tu dobu se spustilo krásné intro, kdy na obří projekční ploše za podiem běželo něco, co by šlo charakterizovat jako vesmírný let. Krásně efektní projekce byla podbarvena intrem první písně nové desky. Pak už se vynořila „velká hlava“ Briana Maye, který z kytary vypálil razantní riff Hammer to Fall. Hala šílí a za ovací přichází celá kapela. Otvírák je zvolený výborně a jsem až šokován, jak rychle se chytá celá plocha – tleská se, zpívá, pohupuje do rytmu. Pokračuje se s letitým vypalovákem Tie Your Mother Down, jehož refrén hulákají už i mnozí na tribunách. Kapela je už od počátku ve výborné náladě a viditelně si užívá bouřlivé přijetí od publika, což jde číst zejména z tváře Briana Maye, když se vydá na procházku po molu mezi lidi. Náladu jen podpoří pohodovka Fat Bottomed Girls a tucárna Another One Bites the Dust. Ke zpěvu Paula Rodgerse zatím nemůžu mít námitek – občas frázuje trochu jinak, ale není to na škodu, důležité pasáže vybírá skvěle a je z něj znát, že je dnes ve formě a opravdu si věří. V setu se posouváme k dvěma velkým hitům 80. let – I Want it All, jejíž druhá část je spolehlivě nejnářezovější části dnešního koncertu a jednou z mála příležitosti si „zapařit“, a I Want to Break Free, která opět procvičí hlasivky nás všech. S další skladbou se poprvé živě seznamujeme s novou deskou. C-lebrity byla první uvolněnou skladbou a velké nadšení tehdy nesklidila, protože se dost odlišuje od tradiční tvorby Queen. Naživo jsem si na ní však nemohl příliš stěžovat, fungovala výborně, obzvlášť refrén. Až do této chvíle jsem byl s koncertem spokojen, ale „jen“ spokojen. Pořád ale chybělo něco, co by mě úplně nakoplo a už se jen nechalo nést na vlně muziky bez toho, aby myšlenky zabíhaly jinam. Tou nakopávačkou se ale stala skladba následující – zavírák nové desky Surf´s Up...School´s Out. Jedná se o song s velkým rokenrolovým nábojem a od chvíle, kdy začal hrát, si mě kapela definitivně získala. Navíc mě hodně příjemně překvapilo, jak publikum na novinku reagovalo. Zklidnění po minulém vypalováku přinesla letitá skladba Bad Company (jedno z bývalých Rodegrsových působišť) Seagull. Paul Rodgers během ní stanul na podium osamocen, jen s kytarou v ruce a působil najednou jako zpěvák někde v country/bluesovém baru. Rozhodně pěkná chvilka a příjemné zpestření... Netradiční (a pro mě možná vůbec nejlepší část koncertu) pokračovala i nadále. Na molu kousek vedle nás jsem si totiž všiml připravené barové stoličky, na kterou se za chvíli přemístil Brian May. Celá hala se otočila na bok a z naší nějaké třicáté řady se tak stala řada sedmá. Brian pronesl pár slov, během kterých věnoval následující skladbu Freddie Mercurymu a osamocen (jen na podiu, okolo něj ho podporovaly hlasy více než 15 tisíc lidí) počal zpívat a hrát Love of my Life. Tato tklivá baládka se stala rozhodně nejdojemnější částí koncertu, z toho projevu mrazilo. Krásné „molové session“ pokračovalo i dál. Celá kapela vyjma Paula Rodgerse se přemístila k Brianovi, seskupila se okolo něj a z velké stadiónové bandy se rázem přeměnila v countryový spolek hrající na nějakém malém festiválku. Spustili totiž skladbu ´39, která je nefalšovanou countryovkou a kapela jí podala naprosto věrohodně. Pro mě byl toto pro změnu nejpůvabnější moment celého koncertu, protože jsme mohli poznat zase úplně jinou tvář kapely. Poté na plošince na molu zůstal je Roger Taylor s basákem Danny Mirandou a předvedli vpravdě netradiční basové sólo, které odehráli Roger s Dannym společně – Danny přejížděl prsty po pražcích a Roger bušil do strun paličkami. Během sóla zazněly krátké úryvky z Under Pressure a Another One Bites the Dust, což samozřejmě vzbudilo nemalé nadšení. Danny se následne vzdálil a na plošince zůstal Roger osamocen jen s jedním kopákem, na kterém počal své bicí sólo. To bylo opět vymyšleno nanejvýš fikaně, když bedňák okolo něj postupně stavěl celou bicí soupravu. V momentě, kdy bylo hotovo, Roger spustil na pána v jeho letech celkem solidní bouchanici, na níž navázal i pěvecky přes třicet let starou skladbou I´m in Love with My Car. I pak ale za bicími zůstal a pro mě překvapivě z této pozice odzpíval megahitovku A Kind of Magic. Po delší pauze jsme si tak opět mohli zazpívat, nebo lépe řečeno zahulákat a koncert se tak ve velkém stylu překlenul do druhé poloviny. Nyní nás čekal můj osobní favorit z nové desky – vůbec nejqueenovatější skladba na celé desce, jemná Say It ´s Not True. Její živé podání bylo opět hodně efektní, kdy se pěvecky postupně přidávala celá ústřední trojice kapely, přičemž jako poslední se po více než půlhodině pauzírování v zákulisí objevil Paul Rodgers. Ten si uplynulé absentování plně vynahradil v retrospektivně udělané Bad Company, kdy se na projekční ploše prolínaly staré záběry z koncertů Bad Company s aktuálními černobílými záběry z podia. Tento šikovný nápad povznesl skladbu hned o něco výš. Dnes předposlední ukázkou nového alba byla gradovaná balada We Believe, po níž se podium na dobrých 15 minut rezervoval Brian May. Jeho kytarové sólo bylo jedno z opravdu mála, která mě bavily. Sóla především na metalové scéně jsou často jen tupými onaniemi. Od toho zůstal ale Brian dalece vzdálen, pomalé tklivé tóny, které doslova malovala jeho kytara jsou zážitkem, na které se nezapomíná. Na sólovou část navázal Brian podobně laděnou Bijou, při které ho z projekční plochy pěvecky ze záznamu doprovodil Freddie Mercury, a skladbička Last Horizon. Po této části jsem se jen klaněl a definitivně se těšil obrovské radosti, že se mi sem podařilo dostat. Po této emotivní části se koncertě nakopl do absolutního vrcholu, který započal jeden z největších hitů vůbec – Radio Gaga. Tehdy poprvé vstali první lidé na tribunách a člověk začínal pociťovat onen eufórický pocit, který přichází opravdu jen na těch nejlepších koncertech. Crazy Little Thing Called Love do této atmosféry padla jak p***l na hrnec a nemálo lidí se při ní úsměvně vlnilo. Hymnus The Show Must Go On měl při refrénu až zničující účinek. Přesto si v tuto chvíli neodpustím jedinou výtku na Paula Rodgerse. Nakolik byl ve většině skladeb jistý, tak při Show nastalo dost chvil, kdy mu hlas selhal a on musel na části skladeb jít úplně jiným stylem, což sloky trochu narušilo. Hromový refrén naštěstí vše napravoval a taky jsem měl na mysli, že koncert už trvá takřka dvě hodiny a zpívat takovou část party po Freddie Mercurym je heroický výkon. Poslední skladbou základního setu nebylo nic jiného než veleslavná Bohemian Rhapsody, při níž se naposledy na plátně zjevil Freddie Mercury a „odzpíval“ baladickou část skladby. Operní část pak zněla tradičně celá ze záznamu, přesto nebyla přes zpěv diváků moc slyšet. Rockovací část skladby už byla celá live a musím říct, že přelom mezi operní a rockovací částí byl přesně ten moment, proč člověk chodí na koncerty...těžko nějak víc popisovat... Pak už se jen kapela rozloučila a zmizela do zákulisí. I kdyby přídavek nebyl samozřejmě naplánován dopředu, tak by snad kapela musela přijít, protože ovace diváků byly nepopsatelné, srovnatelné jsem zažil asi jen na Iron Maiden. Po nějakých 4 minutách se tedy znovu objevila hlava Briana Maye a po chvíli i ostatních, kteří do závěrečné fáze koncertu nastoupili s titulní věcí z nové desky. Další ze skladeb se silným rokenrolovým nábojem byla na start přídavků volbou ideální, stejně jako následující All Right Now. A kterým skladbá patřil konec koncertu? To asi musí být jasné i tomu, kdo Queen poslouchá minimálně. Nejdřív ona ve své podstatě primitivní hulákavá odrhovačka We Will Rock You, při které ale stála celá a vytleskávala celá hala a pak pro mě osobně nejznámější song 20. století We Are the Champions. Poté už se jen rozezněly tóny britské hymny, za kterých se hrdinové dnešního večera po dlouhých 140 minutách rozloučili.

Druhý nejdelší koncert mého života byl skončen a moje hodnocení je možná zdánlivě až přehnaně kladné. Těžko říct, objektivita je těžká pro někoho, kdo zažil onu bouřlivou a eufórickou atmosféru posledního říjnového dne v O2 Areně. Mnozí z přítomných slyšeli poprvé naživo skladby, které provázely jejich dětství či mládí a současná sestava kapely je dokázala podat dle mého takřka bezchybně. Nejdůležitější ale bylo, že na všech členech byla vidět obrovská radost z hraní a prezentace hudby před tak výborným publikem, jaká se ten večer v Praze sešlo.