29. 9. 2006

Před měsícem jste si mohli přečíst recenzi legendární Operation: MindCrime. Tentokrát vám přinášíme povídání o druhém díle tohoto velkého příběhu, na který se čekalo celých 18 let.

První díl Operation: MindCrime vyšel roku 1988 a zaznamenal pro Queensryche obrovský hudební i komerční úspěch. Otevřený konec příběhu ponechal otevřená vrátka k pokračování. Málokdo ale čekal, že to se objeví až za 18 let, přesněji v dubnu 2006. Samotná kapela to vysvětila tak, že situace v dnešním světě se docela podobá té v roce 1988, a tak přišla ta správná doba pro pokračování. Stejně jako ve skutečnosti, i v příběhu uběhlo od prvního Mindcrimu 18 let…

Velice ponuré intro Freiheit Overtüre nám hned od začátku napoví, že druhý díl bude podstatně víc obalen melancholiemi a změnami nálad. Pomalá gradace představující pohnutky mysli hlavního hrdiny ukazuje, že v jeho životě, který již 18 let tráví ve vězení, nastává změna. V osmivteřinovém tracku Convict zachrastí klíče a bachař Nickymu říká: You´re free man… Zazní kroky, zazpívají ptáčci a už tu máme impozantní kytarový nástup do I´m American. Jedna z nejrychlejších skladeb, jaké kdy Queensryche napsali, symbolizuje chaotickou mysl hrdiny, který je po 18 letech ve společnosti. Okamžitě se začnou rodit plány na pomstu tomu, kdo způsobil jeho utrpení. Hudebně je I´m American naprosto bombastický song s explozivním refrénem a opravdu krásným kytarovým sólem novice Mike Stonea. One Foot in Hell už názvem napovídá, že Nicky při návratu do světa poznává odvrácenou stranu mince. Přichází deprese, vynořují se dávné zlé vzpomínky... Co vám budu povídat, na světě není tolik kapel jako Queensryche, které by tak úžasně dovedly hudebně ztvárnit to, co se v písni odehrává, takže veškerý komentář k hudební složce téhle písně je zbytečný. Hostage je ještě o něco temnější než skladba předešlá. Hrdina znovu stojí před soudem a snaží se očistit, ale nikdo ho nebere vážně. Po závěrečném zaječení Geoffa Tatea se ozve bouchnutí kladívkem o soudcovský stůl a hlasy poroty: Guilty!! Nickymu se však podaří uniknout, a tak dál spřádá plány na pomstu... Pomstu té jediné osobě, která ho přivedla tam, kde je. Začíná ho ale znovu pronásledovat svědomí, slyší hlasy, které ho táhnou k propasti. To vše se zhmotňuje v nejkrásnější skladbě alba The Hands s jedním z nejemotivnějších sól, jaké nám kdy Queensryche nabídli. Ve Speed of Light k nám poprvé silně promluví duch Sister Mary, který Nickyho pronásleduje jako přízrak. Závěrečná stupňovaná hádka Nickyho s Mary působí až trochu šokujícně. Signs Say Go je od I´m American první skutečně rychlá píseň, která synbolizuje vervu, s jakou se Nicky žene za pomstou. Re-Arrange You přidá na intenzitě a připraví nás na vrchol alba. V The Chase totiž zničehonic vstupuje hlas hlavního zloducha Dr.X reprezentovaný metalovým velikánem Ronnie Jamesem Diem. Pěvecká hádka s Geoffem Tatem alias Nickym je pro mě jedním z nejlepších duetů, jaké kdy byly na metalové scéně stvořeny. Tři minuty utečou jako voda, přičemž v mysli vám asi nejdéle utkví poslední slova dialogu – Nicky: I owe you nothing but your death! Dr.X: Without me you would have learned nothing!... V Murderer? se dozvíme, jak že nakonec ona hádka skončila... Prozradím snad jen to, že byla prolita další krev... (snadno jde vytušit čí) Nicky začíná bloudit v kruzích (Circles), ani pomsta nepomáhá. Znovu ho začíná hlodat svědomí reprezentované duchem Mary a hrdina by si přál vše změnit. Tyto stavy popisuje první balada na albu If I could change it all, která znovu přechází v hádku se svědomím An Intentional Confrontation s velmi podobným textem jaký je na konci Speed of Light. V A Junkies´s Blues pomalu přichází rezignace na všechno symbolizovaná uvolněnějšími kytarami i vokálem. Vše je ještě vystupňováno ve Fear City Slide, kde refrén „Last chance – suicide“ odhaluje, co se Nickymu honí hlavou. Vyhlídka na sebevraždu se stává jedinou příjemnou myšlenkou... Přesto je konec v podobě druhé, opravdu krásné balady All the Promises, otevřený... V posledních slovech říká Nicky Mary: I´ve allways been afraid except in the moments that i loved you…

Dvojka Operation: MindCrime je poslechově výrazně těžším počinem než její předchůdce z roku 1988. Chybí mu také ty úžasně silné písně typu The Needle Lies, Eyes of a Strager... Působí ovšem mnohem víc jako celek, skladby jsou neuvěřitelně silně spojené a celé album opravdu musíte brát jako ucelený příběh. Je tu také cítit, jak hudebně kapela vyrostla a pro mě jako fanouška progresivní hudby je poslech obou Operation: MindCrime obrovským hudebním zážitkem.

Autor článku: Starbreaker

Komentáře:

Opravdu děkuju, nikdy bych neřekl, že recenze bude mít až takový vliv:-) Jak se ti OM2 líbí? Je to už dost o něčem jiným, ale to album je fantastický

po precteni Tve recenze ,na OM1,jsem sedl do auta ,a jel jsem si ji koupit.Znal jsem par pisni od teto kapely,ale nevenoval jsem ji az tak velkou pozornost,ale po prvnim vstrebavani OM1 musim uznat,za je to opravdu dobre,hodne dobre...
a ted ,co jsem si precetl Tvou recenzi na OM2,budu do toho auta sedat znova :-)....
pokracuj s recenzema,delas to dobre,je videt,ze vis a rozumis tomu,o cem pises

Co víc k tomu dodat.. napsal jsi tam přesně pocity kterých se mi při poslechu OM2 dostává, moc pěkně zpracovaný, samá chvála bráško:-)

Díky moc, švagříku, za pochvalu...Tohle vždycky udělá radost:-)

"pro mě jako fanouška progresivní hudby je poslech obou Operation: MindCrime obrovským hudebním zážitkem" a pro mě jako podlého antiprogresivce též. Ale nejen to. Pro mě jsou i obrovským zážitkem tvé recnze v čele s touto a recenzí k prvnímu dílu OM.