Reach – Podivuhodná Kalokagathie

V březnu loňského roku vznikla v okrese Uherské Hradiště, což je mimochodem působiště řady úspěšných hudebních souborů, také kapela Reach. Ta se zformovala kolem bratrů Patrika a Erika Schneiderových a je tvořena zkušenými muzikanty, z nichž by vám mohl být povědomý například zpěvák Jarda Plšek, známý z působení v jiné uherskohradišťské bandě - Argema. Pojďme se nyní společně podívat na recenzi jejich aktuálního alba.

Parta Reach hrající výhradně vlastní tvorbu ovlivněnou art rockem vydala začátkem tohoto roku po loňském singlu Don´t make me Fire svou první oficiální desku Podivuhodná Kalokagathie, již vám zde právě nyní představuji a která je touto dobou už dokonce vyprodaná.

Tato rozmanitá deska obsahuje 14 skladeb a nutno říci, že se klukům povedla. Hlavní devízou jejich placatého počinu je nejednostrannost písní, kde v každé písni lze najít něco výrazně jiného než v té předchozí.- a to jak po hudební, tak textové stránce – přitom všem si ale album udržuje mezi jednotlivými písněmi jakousi hudební kontinuitu, takže lze poznat, že jsou to „furt“ oni..

Muzika kapely Reach je rytmickým i melodickým bigbítem s řadou sól, který se dobře poslouchá, a s nejednostranným zaměřením textů, v nichž si každý jistě najde to své.

Našlápnutý otvírák alba – skladba „Podivuhodná Kalokagathie“ je píseň o životě – o tom, že umí být takový, jaký si ho člověk udělá a že nic není ideální (kalokatghie označuje antický ideál krásy těla i duše), u písně zaujme i výrazná klávesová melodie v pozadí.

Druhej flák „Půjdeme spolu“ hudebně balancuje na hraně mezi tvrdým hard-rockem a zábavovou odrhovačkou (v tom dobrém slova smyslu). Tato píseň mi svým nábojem připomíná starej dobrej (opět uhersko-hradišťský) Premier a řekněme, že je o přitažlivosti krásné dívky, když je s ní člověk sám a za příhodného večera ji šeptá refrén písně: „Nejsem blázen, dobře to víš, tvý směšný fráze, tak pojď ke mně blíž..“ Jedná se o hudebně jednu z nejpovedenějších věcí na desce.

Song number 3 - „Velký Sabbath“ je jako projížďka strašidelným zámkem - je o strašidlech, a duších, ale já osobně se stejně jako v tom strašidelném domě nějak nebojím. Píseň, zanechává v člověku spíše lehký úsměv na tváři, což byl zřejmě i záměr tvůrců, protože jak jinak si vysvětlit fakt, že ta strašidla, o nichž se zde zpívá si dle slov v onom textu udělali houpačku z „gilotiny, co tam leží sama bez kata“…

Čtvrtej zářez na desce s názvem Raketoplán má náboj spíše hudební nežli textový a ocení ho díky jeho rychlosti a „drajvu“ spíše posluchači živých vystoupení kapely, poněvadž si na něj budou moci pořádně zaskákat.

Další a notně pomalejší kus na albu - “Invaze“ je vlastně takovým antiválečným rockovým protestsongem s refrénem „Přijels chránit mámu, její vztek a smutnou tvář. Přijels chránit mámu, smutný oči, dětský pláč.“ I když milovník zbraní nebo třeba voják z povolání si text může paradoxně vyložit i jako reklamu na válku, poněvadž věty odsuzující tento druh konfliktu zde člověk musí hledat mezi řádky. Postoj kapely k tématu vyloží až následující skladba „Zelený král“, v níž se dozvíte o nevýhodách toho být nedobrovolným vojákem základní služby a následuje zamilovaný (ovšem nepomalý) song „Ona je mi víc“ a záhy pak povedený ploužák Neumím lhát. Do triptychu s tématem lásky je tu pak přihozena ještě skladba číslo 9 -„Láska na uhel“, kterou považuji z těchto tří mnou naposledy zmíněných skladeb za nejpovedenější, nejmelodičtější a nejzpěvnější.

Desítka „Dobrý rady“ je jakési vzdání holdu otcovským dobře míněným radám, které člověk neuposlechl a pak toho zpětně lituje. Osobně mě tato píseň nenadchla snad proto, že jsem se nenašel v jejím textu. Ovšem věřím, že někoho jistě osloví více.

Oproti tomu následující kus „Prostě fér“ s výrazným refrénem považuji za jednu z nejlepších skladeb na albu – posluchače potěší zejména jednoduché a přímé aranžmá, stejně tak i text, který má jistý sladkobolný nádech z nevydařeného vztahu a zároveň je zde cítit pocit vítězství nad tím, že to vlastně jde zvládnout a vyrovnat se s tím už proto, že to všechno před tím bylo krásné.

Kapela Morava má svou „Moravu“, Reach se vyznává ke kladným citům ke svému oblíbenému kraji, jehož velikost a umístění přesně nespecifikuje. To vše ve dvanácté skladbě na albu – „Můj kraj“, v níž popisuje výhody, plusy a vůbec všechno, proč tento kraj vlastně mají rádi.

Třinácté zastavení na cestě ke konci desky nese název Tyhle dívky a je to po textové stránce taktéž velmi dobrý kousek – mladé dívky plné energie jednou taky zestárnou a nebude jim svět líbat nohy, ruce a toužit po nich.

No a pak je tu zavíračka „Nenech mě vyhořet“, která se přesně hodí na konec. Kluci tu už vlastně jen tak mlátí do kytary, zpívaj si něco anglicky – občas ještě přidaj výrazný téměř sborový zpěv v refrénu a postupně, tak jak se to první skladbou rozjede, to tou poslední nějak usíná…

Já osobně doporučuji všem příznivcům českého bigbítu nebo chcete-li pop-rockového žánru, aby si album Podivuhodná Kalokagathie či jiné písně kapely někde poslechli, případně zašli někde na koncert. Uvidíme, čím nás Reach překvapí příště, já se nechám překvapit rád, pokud budou pokračovat podobným směrem…