Richie Kotzen – Praha, Matrix – 16.11.2010

V žižkovském klubu Matrix se konal další, už čtvrtý koncert Richieho Kotzena v Praze, vystoupení tohoto unikátního muzikanta si nelze nechat ujít, po minulých zážitcích jsem se těšil už po první zmínce o plánovaném termínu koncertu.

Koncert proběhl opět na Žižkově, v podzemním prostoru klubu Matrix, kde jsem už zažil několik zajímavých koncertů. Předkapela se stejně jako na minulém vystoupení nekonala, bez žádných speciálních efektů, zvukových introdukcí či dalších zbytečností nastoupilo trio na pódium a hned se pustilo do práce. Několik změn proti předchozím vystoupením se však přeci jen událo, jiný muž za bicí soupravou, nový telecaster, lehce poupravená civilnější image bez doplňků.

Otvírákem setu bylo již klasicky Losin' My Mind, následované A Love Divine a Fooled Again, takže rozjezd jak se patří. Aktuální sestavu tria složenou z výtečných muzikantů, kteří doprovázejí Richieho na tomto turné si představíme trochu blíže. Docela by mě zajímalo, jak si rytmickou sekci Kotzen na turné vybírá. Jedná-li se o kamarády nebo pouze “nájemné“ hráče. Při výběru má šťastnou ruku, zatím se vždy jednalo o prvotřídní sestavu.

Novým členem v sestavě byl bubeník Mike Bennett, osmadvacetiletý talentovaný chlapík z Los Angeles, který se vydal za úspěchem jako člen doprovodné kapely pop star Hilary Duff, ale již předtím byl uznávaným bubeníkem a perkusistou, předávajícím své zkušenosti na klinikách řady firem zabývajících se hudebními nástroji (např. Taye Drums, LP Percussion, Rhythm Tech, Sabian Cymbals, Evans Drumheads, Roland) , kromě toho je také autorem článků a reklam pro řadu specializovaných časopisů. Mike Bennett byl výbornou volbou, podobně jako jeho předchůdci na minulých pražských koncertech Pat Torpey a Demian Arriaga, na rozdíl od nich mi připadal jeho styl více ovlivněný jazzem nebo swingem.

Klidným dojmem působící baskytarista Dan Pearson, s výrazem profesora na střední škole, který už zažil ledacos, doprovázel Richieho už na minulém turné. Hudebník, který vystudoval prestižní Berklee College of Music, pokračoval v dalším studiu se slavnými jmény jako Tom Barney (Steely Dan, Miles Davis) a Darryl Jones (Rolling Stones, Sting, Miles Davis, Madonna), je také producentem a skladatelem filmové hudby a spolupracoval například s Cooliem, Jennifer Lopez, Jessicou Simpson nebo Prodigy.

Večer byl ve znamení kytar Fender, jak jinak. Richie tentokrát používal nový signature model Telecaster, v černé barvě, který by mělo být možné objednávat v průběhu příštího roku a Dan Pearson modrou baskytaru 1964 Fender Jazz Reissue.

Zazněla většina hitových skladeb, ať již pomalejších jako Faith, High či Shine anebo razantnějších pecek jako So Cold, Bad Times a Paying Dues. Pro mě osobně byla vrcholem večera koncertní verze Doin' What The Devil Says To Do z alba Into The Black. V úvodu Stand se konalo nedorozumění mezi zvukařem a Richiem, jemuž se nelíbil feedback v odposlechu, ale to byla asi jediná slabší chvilka akce. Přidávalo se dvakrát po zasloužilých ovacích, v prvním přídavku zazněly Remember, další z baladických skladeb a Go Faster zahajovací hit alba Return Of The Mother Head's Family Reunion, které vyšlo také pod stejnojmenným názvem Go Faster v USA.

Jako definitivní tečku za koncertem si trio připravilo pro přídavek číslo dvě, klasickou píseň Dylanovu (spíše však Hendrixovu) All Along The Watchtower.

Muzika, kterou Richie Kotzen hraje je vlastně ideální kombinací léty prověřených stylů, fúze rocku, blues, funku, soulu, je zde cítit hodně vlivů černé hudby. Kytarové improvizace a sóla prohlubují a umocňují náladu jednotlivých skladeb. Hlasová forma Richieho Kotzena zpěváka byla excelentní. Emotivní a zároveň jakoby lehce zvládnutý projev.

Trochu nespravedlivé, napadne vás závistivě, když vidíte kolik talentu tenhle člověk má, ale podstatná je jeho chuť s ním pracovat a dále jej rozvíjet. Neustálé koncertní šňůry a veliká porce vydaných nahrávek umožňuje setkávání se s Kotzenovou muzikou velkému množství dalších posluchačů a také nových fanoušků.

Po bezmála dvou hodinách koncertu a krátké pauze následovala autogramiáda a focení s nadšenými fanoušky, nevím, jak moc si tuto část večera užíval Richie, protože vypadal poměrně unaveně, ale i tak se setkání nevyhýbal a trpělivě pózoval všem “fotografům“.

Poděkování patří pořadatelům akce, za chuť k nám takovouhle hudbu přivážet a z mého neobjektivního (totiž hlavně fanouškovského) pohledu, doufám, že to nebylo naposledy.